Anežka Stránská

„Abychom si zasloužily to jídlo, tak nás vozili na pole. To jsme chodily sbírat brambory. Hned ten podzim, jak nás přivezli sem, už v 45. roce, no, to bylo po válce, hned po válce, no, tak ty mladší jsme chodily na pole, sbíraly jsme brambory. No a takové ty práce. A potom některé sestřičky nemohly, tak z Fruty tady v Brně vozili sem cibuli a to se loupalo, nakládaly se ty cibulky malé a česnek. A to jsme jim tehdy také pomáhaly, ty, které jsme uměly plést svetry do Tuzexu. Strašně malá očička, slabounká taková vlna to byla, kimono, dlouhé rukávy, a tak jsme málo vydělaly, že prý si nevyděláme, tak ty sestřičky nás živily, co chodily na pole. Ono to bylo strašně náročné, my jsme od rána třeba do jedenácti hodin večer (pracovaly – pozn. ed.). A byl to určitý termín, nám dávali. To byla strašná tyranie. Ony nám u toho četly, aby nám to nebylo tak dlouhé. I u toho loupání té cibule, to jsme raději dělaly jako ty svetry… to se pak prodávalo za drahé peníze potom, opravdu.“

„Bylo takové celosvětové setkání představených v Římě. Tak to mě několikrát pozvali a nikdy mě nepustili. Tak já jsem šla na kulturu (do Prahy – pozn. ed.) jednou a jsem říkala, podívejte se, dejte mně to písemně. Já se musím s tím prokázat v Římě, že mám tady důvod, že mě… No tak mně nedali nic, ale říkali, tak vás pustíme, ale budete prověřena, ještě i až přijedete zpátky, varujte se. Říkám, no, buďte bez starostí, já nemám zájem škodit republice. A chtěli podat ruku, já říkám, já vám ruku nepodávám, já nic neslibuju, já jenom Bohu slibuju. Ještě sestru Augustinu jsem vzala, ta umí jazyky, když jsme jely tam, tak nás ještě prohlédli, kufry, všechno. No, všechno v pořádku. Přijely jsem zpátky, naše kufry se… no, kufry, to byly dva kufříky, každá měla kufřík a tašku do ruky, nic víc, malou... ty se ztratily údajně. Jely jsme letadlem. Tak jsme přijely do Prahy, všechny odbyli, jenom nás. Říkám, co se děje, to budou nějaké prohlídky, nebo co se bude dít. Říkají, no, vám nepřišly údajně ty kufříky nebo ty věci vaše. Tak nás zavolali zvlášť a teď se důvěrně ptali, kde jsme byly a tak dál. Nějakej tajemník a tajemnice tam byla, byl tam pán a paní, civilní to byli lidi, ale chovali se slušně. Tak v pátek jsme přiletěly, nebylo nic, v úterý ať si přijdeme pro ty kufříky, že budou telefonovat. Tak telefonovali v pondělí večer, že přijeďte si pro ty kufříky, okamžitě. No, to byla… sestřička tam měla plno papírů, cizojazyčných časopisů. No… a potom svoje poznámky všemi jazyky, ona umí kolik jazyků. Tak oni nevěděli, co tam vlastně je. A já jsem tam měla pár svých poznámek, česko-německy, nebo italsky umím pár slov. To bylo všechno, my jsme tam nic neměly než nějaké to nejnutnější prádlo pro sebe… No, tak ale až to prohlédli, tam nic nebylo… tak se údajně našly za tři čtyři dny...“