Anna Straková

A. S. :„Právě ty lidi, s kterými to podzemní hnutí dělal, to byli komunisti a ty o to velice usilovali a za každou cenu to JZD tady chtěli udělat. Udělali malý, a to bylo málo, tak potom dělali velký nábory na JZD. No a protože táta tam nechtěl jít, tak ho zavřeli na rok...“ Tazatel: „To bylo v jakým roce? V jakým roce ho zavřeli?“ Syn: „1955. 1954.“ A. S. : „1954, tobě byly čtyři roky a Petrovi šest. Rok tam byl.“ Tazatel: „A kde byl ve vězení?“ A. S. :„Byl ve vězení napřed půl roku, jak říkali, gestapo...“ Tazatel: „Na Borech.“ A. S. :„Ne, na Borech nebyl, byl jak bejvalo nějaký to, jak říkali státní... StB nebo něco takovýho. A potom, když měl za půl roku soud a odsoudili ho, že měl kamaráda a neudal, že měl zbraně, takhle: neohlásil trestnou činnost.“ Syn: „On měl vlastně jenom pistoli, ten kamarád.“ Tazatel: „Ten kamarád byl kdo?“ A. S. :„To byl Drábský (?). Dělal účetního v kampeličce.“ (...) Tazatel: „A po tom soudu dostal ten rok – seděl ten rok, nebo mu započítali tu vazbu, jak tam čekal na ten soud?“ A. S. :„Vůbec nezapočítali, musel tam sedět celej rok a ten kamarád dostal dva roky.“ Syn: „Ale po polovině ho pustili.“ A. S. :„Toho pustili, ale tátu nepustili.“ Tazatel: „Takže tam byl déle než on.“ A. S. :„No, stejně tam byli. No a, jak bych to řekla, babička umřela koncem ledna a táta měl přijít 15. února z toho kriminálu. Bylo jí osmdesát dva let a měla těžkou záduchu a srdce nemocný. A umřela. Teďkon bratr muj, Vladimír, tak ten si tam vzal potvrzení od doktora a od obce nějaký doporučení mu dali a jel na generální prokuraturu do Prahy žádat, aby tátu pustili na ten pohřeb.“ Tazatel: „ A jak to dopadlo?“ A. S.: „Dopadlo to tak, že bratr tam dal tu žádost a poslali ho, aby se vrátil za dvě hodiny, a on tam někde na chodbě čekal a řekli mu, že není žádoucí, aby na pohřeb jel, že pozůstalost vyřídí, až se vrátí.“

A. S.: „Když tatínek a bratr byli na tom gestapu, tak mohly ty ženy tam vozit jim prádlo každej tejden, prádlo a drobet jídla, třeba kousek špeku nebo sekanou, no nějaký jídlo na přilepšenou. A vždycky k tomu daly balíček cigaret pro toho gestapáka, kterej to předal. Maminka jela do Plzně na to gestapo těm našim dovézt něco na přilepšenou a k nám přijeli a dělaly se ty velký hospodářský kontroly. Přijel autobus kontrolorů a ještě za nima gestapo a kontrolovali celou vesnici a hledali obilí a všechno možný. Maminka teda odjela do Plzně a já jsem zůstala doma se sestrou, tý bylo patnáct let a mně bylo osmnáct nebo tak nějak. A přijeli k nám na dvůr ty kontroloři, ten autobus. A on Pacák k nám přišel a řikal: ,Holky, uvařte nám oběd a nic se nebojte tý kontroly.‘ No, my neměly maso, tak jsme šly k sousedům, my jsme věděly, že zabíjí načerno, ta teta. Ti nám dali maso, byl toho velkej pekáč, a tak to jsme pekly a vařily jsme knedlíky, dvě várky, dvakrát jsme zadělávaly. Sestra vařila polívku bramborovou a já jsem vařila knedlíky pro ty kontrolory. Tazatel: „Těch bylo tak dvacet?“ A. S.: „Těch mohlo bejt kolem dvaceti. Jenomže my jsme ten oběd udělaly a ještě jsme dělaly šišky s mákem, to si pamatuju, a než jsme oběd udělaly, tak za nima přijeli gestapáci autem osobnim, tři chlapi a šofér. On každej se staral o sebe, uklízeli – jedna bába nachytala do pytle slepice a odnesla je do trní za ves.“ Tazatel: „Aby jí to nespočítali, jo?“ A. S.: „Tenhleten Pacák, ten četník, co nám řek – holky nebojte se, jen nám udělejte ten oběd, ono to dobře dopadne – tak my s tou Máňou vařily a nestaraly jsme se o nic, a oni chodili po vsi kontrolovat všude. A ten četník Pacák ještě s jedním chodili po číslech a hledali obilí a všechno možný. A přišli na ty slepice. Tak přišli do nejbližší chalupy a řekli: ,Helejte, tam má někdo schovaný slepice, vemte je na dvůr, ať jsou vaše nebo ne, a pusťte je na dvůr. Ať s tím nemáme nějaký oplétačky.‘ Tak těm lidem ještě takhle pomáhal. A bylo k obědu a přijeli za nima gestapáci. Takže co s nima. Tak on povidal: ,Holky, dejte jim najíst, aby byl pokoj.‘ Takže gestapáci u nás obědvali. Takže já jsem, jako jak byl ten film Obsluhoval jsem anglického krále, já bych mohla bejt zavřená, když jsem vařila pro gestapáky!“

A. S.: „Dostali jsme pokutu, že jsme neodevzdali třeba sto litrů mlíka anebo pár brambor, obilí.“ Tazatel: „Jako dodávky, že jo?“ A. S.: „Dostali jsme pokutu třeba, že jsme neodevzdali třeba pět nebo deset metráků brambor, tak jsme dostali pokutu třeba deset tisíc. A že jsme měli účet jako VB, vesnickej boháč, tak nám ty peníze...“ Tazatel: „Strhávali rovnou...“ A. S.: „Všechno to strhávali na tu pokutu a udělali dražbu taky na nějakou pokutu a vydražili nám pračku, já nevim, jak se jí řikalo tenkrát...“ Syn: „,Zkratka‘, ne?“ A. S.: „,Zkrat‘. A pak sem přišel ten exekutor a zabavil nám nábytek, zapsal, ale to nám nesebral nakonec. Ale odvezli si pračku, odvez ji nějakej četník ze Zbiroha..." Syn: „Mlátičku taky, ne?“ A. S.: „Já nevim, co tady bylo... Vůz na gumách...“ Syn: „Povoz. Taky nějaký motory.“ A. S.: „A taky čim se nahušťovalo auto." Syn: „Kompresor.“ A. S.: „Kompresor...“ Tazatel: „Prostě co potřebovali.“ A. S.: „To vydražila vydražila nějaká úřednice na okresnim úřadě. A četník si odvez pračku.“

A. S.: „Začalo německý pronásledování. Bratr byl v podzemním hnutí a přišlo ho zatknout gestapo. Tatínka a druhýho bratra gestapáci odvezli do Plzně do vězení a bratr Václav unikl před zatčením. Tam byl Antonín a Vladimír. A gestapáci u nás dva... no, prohledávali celý hospodářství a všechno a museli jsme (se rozdělit) zvlášť ženy a muži. A tím, že tam Véna nebyl, tak tam prohledali celej dům, všechno, a odjeli s tím bratrem a tatínkem a dva gestapáci tam zůstali u nás, zabarikádovali se v jedné místnosti a my jsme s maminkou a sestrou spaly v druhé místnosti.“ Tazatel: „A kam utekl bratr?“ A. S.: „Utek do lesa a tam byl dva dni v tom lese v takové rokli přikrytej, měl tam takovej pejr a odešel k Hoškům... A když ty gestapáci u nás byli, tak maminka dvakrát z tý místnosti, kde my jsme byly, (utekla,) aby Véna, kdyby se vracel, věděl, že tam to gestapo je, a já jednou. Já jsem našla... Oni hledali fotografie a doklady a já to našla, tak jsem to právě v noci vynesla ven a dala za stodolou do bezu.“