Anna Straková

* 1922

  • Tazatel: „A vy jste měli těch dvanáct hektarů.“ A. S.: „Měli jsme asi dvanáct hektarů. A udělali z něj kulaka. A když se vrátil z kriminálu, tak aby nekazil morálku lidí na vsi, tak ho poslali pracovat do Škodovky, dělal tam pomocnýho dělníka.“ Tazatel: „A kdo tady pracoval, na statku?“ A. S.: „Tady jsem byla já s dětma.“ Tazatel: „A na jak dlouho ho poslali?“ A. S.: „No, natrvalo.“ Syn: „On pak šel do důchodu.“ A. S.: „No, já nevim, jestli tam byl dva nebo tři roky. Dojížděl, bydlel tam u nějakýho známýho a vždycky dojížděl na sobotu neděli domů.“ Tazatel: „To jste měla veselo.“ Syn: „JZD vlastně zabralo ty pole taky už.“ A. S.: „A JZD zabralo ty pole, který patřily tátovi, ten majetek.“ Tazatel: „A vy jste vstoupili do JZD, nebo ne?“ A. S.: „No, počkejte, do JZD jsem vstoupila už jenom já, ale bylo to už já nevim v kterym roce.“ Syn: „Asi 1959 nebo 1960.“¨A. S.: „Já s tou polovinou těch polí, ale než ještě jsme vstoupili do JZD, tak jsme nějaký ty pole pronajmuli, takže jsme měli asi už jenom hektar nebo tak. A tamto jsme zadarmo pronajmuli, jenom že za nás oni dávali to obilí, který bysme byli museli my odevzdat. Ty dodávky – rozumíte tomu?“ Tazatel: „Ano. Že to nešlo přímo od vás, ale přes ty nájemce.“ A. S.: „Ty nájemci se postarali o to, že z těch polí se ty dodávky daly... Ale to jsme mezitim dostali pokutu, měli jsme dražbu, to byla tak nehorázná věc...“

  • A. S. :„Právě ty lidi, s kterými to podzemní hnutí dělal, to byli komunisti a ty o to velice usilovali a za každou cenu to JZD tady chtěli udělat. Udělali malý, a to bylo málo, tak potom dělali velký nábory na JZD. No a protože táta tam nechtěl jít, tak ho zavřeli na rok...“ Tazatel: „To bylo v jakým roce? V jakým roce ho zavřeli?“ Syn: „1955. 1954.“ A. S. : „1954, tobě byly čtyři roky a Petrovi šest. Rok tam byl.“ Tazatel: „A kde byl ve vězení?“ A. S. :„Byl ve vězení napřed půl roku, jak říkali, gestapo...“ Tazatel: „Na Borech.“ A. S. :„Ne, na Borech nebyl, byl jak bejvalo nějaký to, jak říkali státní... StB nebo něco takovýho. A potom, když měl za půl roku soud a odsoudili ho, že měl kamaráda a neudal, že měl zbraně, takhle: neohlásil trestnou činnost.“ Syn: „On měl vlastně jenom pistoli, ten kamarád.“ Tazatel: „Ten kamarád byl kdo?“ A. S. :„To byl Drábský (?). Dělal účetního v kampeličce.“ (...) Tazatel: „A po tom soudu dostal ten rok – seděl ten rok, nebo mu započítali tu vazbu, jak tam čekal na ten soud?“ A. S. :„Vůbec nezapočítali, musel tam sedět celej rok a ten kamarád dostal dva roky.“ Syn: „Ale po polovině ho pustili.“ A. S. :„Toho pustili, ale tátu nepustili.“ Tazatel: „Takže tam byl déle než on.“ A. S. :„No, stejně tam byli. No a, jak bych to řekla, babička umřela koncem ledna a táta měl přijít 15. února z toho kriminálu. Bylo jí osmdesát dva let a měla těžkou záduchu a srdce nemocný. A umřela. Teďkon bratr muj, Vladimír, tak ten si tam vzal potvrzení od doktora a od obce nějaký doporučení mu dali a jel na generální prokuraturu do Prahy žádat, aby tátu pustili na ten pohřeb.“ Tazatel: „ A jak to dopadlo?“ A. S.: „Dopadlo to tak, že bratr tam dal tu žádost a poslali ho, aby se vrátil za dvě hodiny, a on tam někde na chodbě čekal a řekli mu, že není žádoucí, aby na pohřeb jel, že pozůstalost vyřídí, až se vrátí.“

  • A. S.: „Když tatínek a bratr byli na tom gestapu, tak mohly ty ženy tam vozit jim prádlo každej tejden, prádlo a drobet jídla, třeba kousek špeku nebo sekanou, no nějaký jídlo na přilepšenou. A vždycky k tomu daly balíček cigaret pro toho gestapáka, kterej to předal. Maminka jela do Plzně na to gestapo těm našim dovézt něco na přilepšenou a k nám přijeli a dělaly se ty velký hospodářský kontroly. Přijel autobus kontrolorů a ještě za nima gestapo a kontrolovali celou vesnici a hledali obilí a všechno možný. Maminka teda odjela do Plzně a já jsem zůstala doma se sestrou, tý bylo patnáct let a mně bylo osmnáct nebo tak nějak. A přijeli k nám na dvůr ty kontroloři, ten autobus. A on Pacák k nám přišel a řikal: ,Holky, uvařte nám oběd a nic se nebojte tý kontroly.‘ No, my neměly maso, tak jsme šly k sousedům, my jsme věděly, že zabíjí načerno, ta teta. Ti nám dali maso, byl toho velkej pekáč, a tak to jsme pekly a vařily jsme knedlíky, dvě várky, dvakrát jsme zadělávaly. Sestra vařila polívku bramborovou a já jsem vařila knedlíky pro ty kontrolory. Tazatel: „Těch bylo tak dvacet?“ A. S.: „Těch mohlo bejt kolem dvaceti. Jenomže my jsme ten oběd udělaly a ještě jsme dělaly šišky s mákem, to si pamatuju, a než jsme oběd udělaly, tak za nima přijeli gestapáci autem osobnim, tři chlapi a šofér. On každej se staral o sebe, uklízeli – jedna bába nachytala do pytle slepice a odnesla je do trní za ves.“ Tazatel: „Aby jí to nespočítali, jo?“ A. S.: „Tenhleten Pacák, ten četník, co nám řek – holky nebojte se, jen nám udělejte ten oběd, ono to dobře dopadne – tak my s tou Máňou vařily a nestaraly jsme se o nic, a oni chodili po vsi kontrolovat všude. A ten četník Pacák ještě s jedním chodili po číslech a hledali obilí a všechno možný. A přišli na ty slepice. Tak přišli do nejbližší chalupy a řekli: ,Helejte, tam má někdo schovaný slepice, vemte je na dvůr, ať jsou vaše nebo ne, a pusťte je na dvůr. Ať s tím nemáme nějaký oplétačky.‘ Tak těm lidem ještě takhle pomáhal. A bylo k obědu a přijeli za nima gestapáci. Takže co s nima. Tak on povidal: ,Holky, dejte jim najíst, aby byl pokoj.‘ Takže gestapáci u nás obědvali. Takže já jsem, jako jak byl ten film Obsluhoval jsem anglického krále, já bych mohla bejt zavřená, když jsem vařila pro gestapáky!“

  • A. S.: „Dostali jsme pokutu, že jsme neodevzdali třeba sto litrů mlíka anebo pár brambor, obilí.“ Tazatel: „Jako dodávky, že jo?“ A. S.: „Dostali jsme pokutu třeba, že jsme neodevzdali třeba pět nebo deset metráků brambor, tak jsme dostali pokutu třeba deset tisíc. A že jsme měli účet jako VB, vesnickej boháč, tak nám ty peníze...“ Tazatel: „Strhávali rovnou...“ A. S.: „Všechno to strhávali na tu pokutu a udělali dražbu taky na nějakou pokutu a vydražili nám pračku, já nevim, jak se jí řikalo tenkrát...“ Syn: „,Zkratka‘, ne?“ A. S.: „,Zkrat‘. A pak sem přišel ten exekutor a zabavil nám nábytek, zapsal, ale to nám nesebral nakonec. Ale odvezli si pračku, odvez ji nějakej četník ze Zbiroha..." Syn: „Mlátičku taky, ne?“ A. S.: „Já nevim, co tady bylo... Vůz na gumách...“ Syn: „Povoz. Taky nějaký motory.“ A. S.: „A taky čim se nahušťovalo auto." Syn: „Kompresor.“ A. S.: „Kompresor...“ Tazatel: „Prostě co potřebovali.“ A. S.: „To vydražila vydražila nějaká úřednice na okresnim úřadě. A četník si odvez pračku.“

  • A. S.: „Začalo německý pronásledování. Bratr byl v podzemním hnutí a přišlo ho zatknout gestapo. Tatínka a druhýho bratra gestapáci odvezli do Plzně do vězení a bratr Václav unikl před zatčením. Tam byl Antonín a Vladimír. A gestapáci u nás dva... no, prohledávali celý hospodářství a všechno a museli jsme (se rozdělit) zvlášť ženy a muži. A tím, že tam Véna nebyl, tak tam prohledali celej dům, všechno, a odjeli s tím bratrem a tatínkem a dva gestapáci tam zůstali u nás, zabarikádovali se v jedné místnosti a my jsme s maminkou a sestrou spaly v druhé místnosti.“ Tazatel: „A kam utekl bratr?“ A. S.: „Utek do lesa a tam byl dva dni v tom lese v takové rokli přikrytej, měl tam takovej pejr a odešel k Hoškům... A když ty gestapáci u nás byli, tak maminka dvakrát z tý místnosti, kde my jsme byly, (utekla,) aby Véna, kdyby se vracel, věděl, že tam to gestapo je, a já jednou. Já jsem našla... Oni hledali fotografie a doklady a já to našla, tak jsem to právě v noci vynesla ven a dala za stodolou do bezu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mlečice čp.14, 28.03.2011

    (audio)
    délka: 01:40:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kluci měli ne jednoho, ale sto andělů strážných

Straková Anna
Straková Anna
zdroj: Archiv pamětníka

Anna Straková se narodila 5. února 1922 v Čilé na Berounce v selské rodině Rybáčkových. Rodina za protektorátu zapojila do protinacistického odboje, stejně jako budoucí manžel pamětnice František. Po svatbě se mladí manželé přestěhovali na statek do Mlečic. Po únoru 1948 odmítli vstoupit do JZD, byli označeni za kulaky a František byl vězněn. Po propuštění nesměl zůstat v obci. Než nastoupil do invalidního důchodu, pracoval v pomocných profesích v plzeňské Škodovce. Rodina byla v Mlečicích soustavně šikanována úřady, pokutována, vystavena dražbě majetku. Do družstva nakonec Anna Straková vstoupila někdy v letech 1957-58.