Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Straková (* 1922)

• narozena 5. 2. 1922 v Čilé na Berounce v selské rodině Rybáčkových

• rodina za války zapojena do odboje

• budoucí manžel František se v letech 1943-1945 ukrýval před nacistickou perzekucí

• po svatbě se přestěhovali do Mlečic

• po únoru 1948 odmítli vstoupit do JZD

• označeni za kulaky, manžel vězněn

• šikana ze strany úřadů, pokuty, dražba majetku

Rodina a dětství

Anna Straková, roz. Rybáčková, se narodila 5. února 1922 „v Čilé, malé vesnici u Berounky“, rodina měla hospodářství o 25 hektarech. Měla bratry Vladimíra a Václava a sestru Marii. Navštěvovala obecnou školu a měšťanku ve vedlejší obci, kam cesta trvala 2 hodiny. „V první měšťance nás bylo šedesát žáků.“ Rok se pak ještě vzdělávala na hospodyňské škole v Táboře.

Zapojení rodiny do odboje

Její bratr Václav se za druhé světové války zapojil do odboje. Po vyzrazení byli Rybáčkovi vystaveni rozsáhlé domovní prohlídce, zatčen byl otec a další bratr; gestapáci poté se ženami čekali na statku, Václav se však ukrýval v lese. „Když ti gestapáci u nás byli, tak maminka dvakrát vylezla oknem, aby Vénu případně varovala.“ Václava se německé policii polapit nepodařilo. „Já jsem také vylezla ven a ukryla fotografie, které Němci hledali, za stodolou do bezu.“ Václav se měl do 12 hodin přihlásit četníkům, jinak prý rodinu odvezou. „Lidi ze vsi se s námi již chodili loučit.“

O úspěšném útěku Václava a jeho zemním úkrytu informoval rodinu bratranec Hošek. Podrobnosti o tom, jak se členové rodiny starali o Václava, paní Straková nezná. Gestapo po zbytek války přijíždělo občas na kontrolu.

Budoucí manžel paní Strakové František se rovněž zapojil do odboje. Ukrýval se u Hlavatých (příběhy členů rodiny Hlavatých jsou zpracovány v samostatných medailonech, pozn. ed.), později v lese, po vyzrazení u Petra Řežábka, později u Čechů, u Skleničků. Poté se opět přesunuli do nového zemního úkrytu. „To říkali, že tam to bylo dobrý, že chodili se mejt do řeky.“ Ukrývající se odbojáři však náhodou překvapili zloděje – vykradače chat, takže museli odejít a do konce války již zůstali u Hošků. „Kluci měli za celou tu dobu ne jednoho, ale sto andělů strážnejch.“ S manželkou Annou se však František seznámil až po válce.

Ivan a Beta

S uznáním paní Straková zmiňuje odvahu a věrnost rusínských nádeníků Ivana a Bety, kteří nevyzradili úkryt svých zaměstnavatelů ani pod hrozbou smrti při jedné z prohlídek u Strakových. Oba po válce zůstali v Čechách. Po únoru 1948 se oba z Mlečic od Strakových odstěhovali, každý se svým novým životním druhem. „Ještě dodnes si píšeme na Velikonoce nebo tak, udržujeme kontakt.“

Kulaci

Po svatbě se mladí manželé Anna a František přistěhovali do Mlečic. „Narodili se nám kluci, ale přišel únor 1948 a byl konec hospodářství.“ Rusínští čeledíni museli odejít, začal tlak na vstup do JZD. František Straka odmítl, a tak byl brzy zatčen za „neoznámení trestného činu, že neudal kamaráda, že měl zbraně“. Po půlroční vazbě byl odsouzen na rok; vazba nebyla započítána, takže „musel sedět celej rok“. Nepustili ho ani na pohřeb maminky s tím, že „pozůstalost vyřídí, až ho pustěj“. Na odsouzení pana Straky měla podíl i prokurátorka Brožová-Polednová, známá ze soudu s Miladou Horákovou.

„Z táty (manžela) udělali kulaka, a když se vrátil z kriminálu, tak ho poslali do Škodovky dělat pomocnýho dělníka. Na statku jsem zůstala já s dětma.“ Ve Škodovce pracoval až do důchodu, vracel se vždycky na víkend.

Rodina byla vedena jako „VB“ – vesnický boháč. Byly jí proto předepsány likvidační odvody, část polí pronajali pouze za cenu těchto nucených dávek. Hospodařili tak pouze na jednom hektaru. Pro neplnění těchto odvodů byli Strakovi vystaveni i exekuci a dražbě – paní Straková takto přišla např. o pračku. Rodině byla zabavena i stodola, kterou pak využívalo JZD. Do družstva nakonec Anna Straková vstoupila někdy kolem roku 1957–58, po odchodu Františka ze Škodovky do invalidního důchodu (dostával asi 500,- Kč, zemřel  v roce 1988). Vztahy v obci se tak po válce a zvláště po únoru 1948 rychle vyostřovaly, bohužel i mezi samotnými odbojáři – část z nich se stala komunistickými funkcionáři a tvrdě tlačili na své kolegy, kteří se k novým poměrům stavěli kriticky (na novém, komunistickém národním výboru tuto roli sehráli bývalí odbojáři Ekl a Lapka). „Oni chtěli, aby táta šel do JZD, nebo tam nebyl.“

Přístup nových pánů byl však selektivní – podle paní Strakové existovala i hospodářství o 25 hektarech, jejichž majitele nikdo za kulaky neoznačoval. V JZD však nakonec stejně skončili všichni...

Asi dva roky před smrtí začal František Straka psát paměti, dokončil válečnou část, „druhá část už není tak podrobná“.

Střípky dalších osudů

Paní Straková následně velmi stručně, v jakýchsi střípcích, vzpomíná řadu především válečných epizod týkajících se různých lidí z okolí: převozníka Petra Řežábka, ukrývajícího mnoho lidí (jednou se o něm dozvěděl udavač, Řežábek mu však okamžitě – a úspěšně – pohrozil smrtí buď od něj, nebo od kolegů, pokud bude mluvit), Hoškovy, Spalovy (cesta z Národního souručenství ke komunistům), odbojáře Františka Froňka, Hlavatých, Čeňka Šilingera, uhlíře Vaňurových, kteří ukrývali parašutisty a pomáhali i ukrývajícím se odbojářům (nosili jim dřevěné uhlí na vaření), Josefa Skleničku, jenž v 50. letech nedostal ani zvýšený důchod, jelikož mu soused komunista odmítl vystavit doporučení, popravené Jaroslav Merhauta a generála Maxu, boxera, gestapáckého šoféra a tlumočníka Sýkoru aj.

Delší vzpomínky se týkají popravy celé rodiny z Němcova mlýna, Bittnerových z Podmokel či německé rodiny Rauchenauerů, jež pomáhala odbojářům.