Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hodili za okno papír, že nás budou likvidovat
narozena 24. prosince 1937 v Pravčicích v zemědělské rodině +v dubnu 1945 zažila bombardování Hulína
její sestřenice spáchala na konci války sebevraždu po znásilnění sovětským vojákem
absolvovala Středisko pracujícího dorostu Litenčice
byla aktivní v Sokole
v roce 1955 cvičila na spartakiádě
v roce 1957 rodině zkonfiskovali statek
po sametové revoluci rodina získala majetek zpět v restituci
Násilná kolektivizace a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD), které probíhaly v Československu v 50. letech minulého století, znamenaly nejen tisíce zmařených lidských životů, ale především nenávratnou devastaci tradičních venkovských hodnot. Mezi poškozenými byla i rodina Ludmily Stokláskové z Pravčic na Kroměřížsku. Odmalička pomáhala rodičům s hospodářstvím a vychovávali ji ke vztahu k půdě, jenž pro ni dodnes představuje nejcennější hodnotu v životě. Její otec dlouhá léta úspěšně odolával stupňujícímu se nátlaku stranických agitátorů ke vstupu do JZD. Přišel rok 1957 a s ním další z mnoha vzkazů, které se jim v té době objevovaly za oknem. „Hodili papír za okno, že nás budou likvidovat. Tak co jsme mohli? Našli jsme to tam pozdě, já jsem tenkrát pucovala okna, jela jsem s tím papírem na pole za rodiči a říkám: ,Nechte všeho, přijdou nám to sebrat!‘ Tatínek říkal: ,Nedivoč, není to tak hrozný, počkáme ještě, jak to bude.‘ No a na konci roku opravdu přišli, že nám to všechno vezmou,“ vzpomíná Ludmila Stoklásková na okolnosti konfiskace rodinného majetku. Pamětnice i s rodiči pak mohla pracovat převážně jen v dělnických profesích. O poznání hůře zasáhla krutá doba rodinu jejího budoucího manžela, jehož otce odsoudili ve vykonstruovaném procesu a tři roky strávil ve vězení. Jejich statek místní JZD doslova zruinovalo a po roce 1989 byl rodině v rámci restitucí navrácen v katastrofálním stavu. Nelehké časy pomohla celé rodině překonat zejména víra, v případě pamětnice samotné i sport, jelikož byla od mládí aktivní v Sokole.
Ludmila Stoklásková, rozená Pospíšilová, se narodila na Štědrý den roku 1937 v Pravčicích jako nejstarší ze tří sourozenců. Její otec Josef Pospíšil musel již v mládí převzít péči o rodinné hospodářství po svém otci, jenž padl na frontě první světové války v Rusku. Otcova matka dožila s rodinou na výměnku. Matka pamětnice pocházela z nedalekých Tučap. Od dětství pomáhala Ludmila Stoklasová spolu s oběma sourozenci rodičům s prací v hospodářství. V Pravčicích navštěvovala malotřídku a poté přešla na měšťanskou školu v Hulíně.
Z druhé světové války si uchovala vzpomínky především na její dramatický závěr ve znamení častých poplachů, které varovaly před nálety. K tomu účelu měla rodina doma zbudované dva kryty, ve sklepě a na zahradě. V živé paměti má zvláště bombardování Hulína rumunskými letadly těsně před osvobozením v dubnu 1945, při němž zahynulo osm lidí, mezi nimi i dvě dívky z Pravčic. Několikrát byli na statku Pospíšilových ubytováni vojáci, nejprve němečtí, ve dnech osvobození pak rumunští. Pamětnice vzpomíná na německého důstojníka, který po dobu jednoho týdne přespával ve světnici v otcově posteli, zatímco ten musel spát v kuchyni. „Večer sedával s našima u stolu, vykládal a chtěl, abych mu četla. A já jsem nechtěla mu sednout na klín, zdráhala jsem se,“ vypráví pamětnice. Vzpomíná také na to, jak si s ostatními dětmi hrála v polích. To ovšem v pohnutých válečných časech mohlo jednou skončit tragicky: „Našli jsme kdysi nějaké patrony. A já vím, že když byla ta patrona prázdná a dala se na plotnu, tak se točila. My jsme to donesli jedné panímámě a ten její syn na nás zařval: ,Ukažte, co to máte!‘ No a byly plný, to bychom tenkrát vybouchli.“
Z osvobození si vybavuje přítomnost sovětských a rumunských vojáků ve vsi, kteří dětem dávali čokoládu a další pochutiny. Zároveň připomíná i druhou tvář „osvoboditelů“ a s tím související tragédii, která v té době postihla její rodinu. Její sestřenici Annu totiž znásilnil sovětský voják. Otěhotněla a brutální nátlak, který na ni vyvíjela matka, ji dohnal k sebevraždě. Vlivem tragické události vychovávali rodiče mladou Ludmilu v úzkostlivém strachu: „Hlídali mě, nesměla jsem nikde chodit. Když jsem třeba jela s partou někam do kina, čekávala mě maminka u autobusu, Hlídala mě, měla strach, že něco takového taky vyvedu.“
V roce 1952 ukončila Ludmila Stoklásková studium na hulínské měšťance a chtěla dále pokračovat na zemědělské škole v Bystřici pod Hostýnem. Moc v zemi již čtvrtým rokem pevně třímali v rukou komunisté. Na základě rozhodnutí okresního národního výboru byla Ludmila umístěna do tzv. střediska pracujícího dorostu v Litenčicích. Šlo o jednoleté učňovské školy vychovávající pracovní sílu, kterou nový režim potřeboval v těžkém průmyslu a zemědělství. Učni bydleli v internátu v prostorách litenčického zámku, který patřil rodu Podstatských z Prusinovic. V roce 1948 rodině zámek komunisté zkonfiskovali, majitele panství odvezli do neblaze proslulé věznice v Uherském Hradišti a zbytek rodiny nuceně vystěhovali. Někteří učni, kteří pocházeli z tzv. kulackých rodin, s rodinou soucítili. „My jsme to vnímali jako něco podobného, co se stalo nám. Že nám taky všechno vzali,“ vzpomíná. Nad její rodinou se v té době také začínala stahovat mračna. Většina jejích spolužáků ovšem pocházela z malorolnických rodin, jež dobrovolně vstupovaly do vznikajících kolchozů. O Podstatských se ve škole nahlas samozřejmě nemluvilo, mlčel o nich i jejich někdejší zahradník. Ten po jejich vystěhování vedl na zámku v rámci střediska výuku prací ve skleníku. Pamětnice vzpomíná, že se o rodině rozpovídal až po letech v přítomnosti jejího manžela v Kroměříži.
Po vyučení v roce 1953 se pamětnice vrátila do Pravčic pomáhat rodičům v hospodářství. V celé zemi již byla v plném proudu násilná kolektivizace, pravčičtí sedláci však stále vesměs úspěšně odolávali tlaku stranických funkcionářů ke vstupu do družstva. Vzpomíná, jak agitátoři navštěvovali sedláky dokonce i v noci: „Otec je ani nepustil dovnitř, vždycky s nimi mluvil jenom přes okno. A dlouho se tomu bránil, aby nemusel vstoupit do JZD.“ Když se komunistům stále nedařilo zemědělce přesvědčit, sahali po nejrůznějších represivních opatřeních. Účinným prostředkem bylo nejčastěji neúměrné navyšování povinných dodávek potravin, kterými soukromí zemědělci už od roku 1945 zásobovali trh. Neplnění vysokých dodávek poskytovalo vítanou záminku k perzekuci sedláků a jejich rodin. Pospíšilovým se na vysoké dodávky dařilo vyzrát po svém: „Měli jsme tři krávy, když se nám nedařilo plnit dodávky mléka, tak jsme to nahradili vejci,“ popisuje.
Kvůli údajně protistátním řečem Josefa Pospíšila v roce 1956 předvolali k soudu v Holešově. Odsouzen naštěstí nebyl, od té doby byla ale rodina vystavena čím dál většímu tlaku. Vyhrožovali jim i fyzickou likvidací. Vše vyvrcholilo konfiskací hospodářství na konci roku 1957. „Přišli po žních, vzali nám krávy, prasata, i koně odvezli vozem,“ vzpomíná Ludmila Stoklásková na osudný den. Pospíšilovi mohli nadále hospodařit, ovšem už pod JZD, což odmítli. Otec dlouho hledal zaměstnání, nejprve krátce pracoval na Státním statku Hulín, potom až do důchodu ve skladu řeziva. Zemřel ve věku 75 let, pádu totalitního režimu a navrácení rodinného majetku se už nedožil. Ludmila Stoklásková s matkou pracovaly v cukrovaru v Hulíně a brigádně i v zahradnictví v Kroměříži. V cukrovaru se na konci 50. let seznámila se svým budoucím manželem Františkem Stokláskem, za nějž se provdala v lednu 1960.
Pamětnice byla od mládí aktivní v Sokole, kde od 50. let trénovala mladší cvičence. Jak sama říká, zde se politika neřešila a původní název organizace používali cvičenci mezi sebou i po vynuceném přejmenování na Tělocvičná jednota Spartak Hulín. V roce 1955 se Ludmila zúčastnila první celostátní spartakiády v Praze, kde cvičila za zemědělskou mládež, a v roce 1958 i Krajských tělovýchovných slavností v Trenčíně. Druhé spartakiády v roce 1960 se již nezúčastnila, byla totiž čerstvě vdaná a těhotná.
Manžel František pocházel rovněž z rodiny soukromého zemědělce. V roce 1952 ho spolu s otcem zatkli a vyšetřovali v Uherském Hradišti. Jeho otec byl pak pro křivé obvinění z hospodářské kriminality odsouzen k 10 letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Po 3 letech strávených ve věznici v Plzni ho propustili s podlomeným zdravím. Navzdory tomu se však dožil vysokého věku 88 let. Podle Ludmily jejího manžela tato zkušenost doživotně poznamenala.
Nelehké časy pomáhala Ludmile i celé rodině překonat víra v Boha. I přes zákaz po roce 1948 nadále soukromě vyráželi na tradiční pouť na Hostýn. Své dcery posílala pamětnice do hodin náboženství i v době, kdy se tento předmět komunistickému režimu na školách již téměř podařilo vymýtit. Každý žák, který navštěvoval hodiny náboženství, měl proto problémy s přijetím ke studiu na střední škole, což se pochopitelně dotklo i dětí Ludmily.
Při vzpomínkách na srpnovou invazi 1968 se jí nejvíce vybavuje všudypřítomný strach
a nejistota mezi lidmi. V osudné dny viděli s manželem a dětmi projíždět sovětské vojáky Hulínem směrem na Přerov. Po letech vyprávěl Ludmile její někdejší spolužák svědectví z okupované Prahy. „Byl tam pro nějaké součástky a měl s sebou fotoaparát. S těmi ruskými vojáky i mluvil. Jenže když se z té Prahy vrátili, tak to všechno zlikvidoval [fotografie]. On byl totiž legionářův syn,“ ilustruje Ludmila dobovou atmosféru strachu.
Sametovou revoluci v roce 1989 přivítala s nadšením. S manželem ihned začala podnikat kroky ke znovuzískání ukradeného majetku v rámci restitucí. Přes spory s JZD o pole v Pravčicích se jim nakonec podařilo získat všechno zpět. Od smrti manžela v roce 1997 hospodařil na obnoveném statku v Pravčicích nejmladší syn. V rodinné tradici pokračuje také jedna z dcer, která začala v 90. letech hospodařit na pozemcích, jež původně patřily otcovým rodičům.
I ve vysokém věku byla stále společensky aktivní, mezi její největší záliby patřily ruční práce a čtení. Nejvíce ze všeho ji těšila skutečnost, že její děti pokračují v obhospodařování rodné půdy. „Maminka vždycky říkala: ,Modli se a pracuj!‘ Hlavně se držte té půdy, aby to pokračovalo, to zemědělství,“ zní na závěr její poselství. V roce 2022 žila Ludmila Stoklásková v rodných Pravčicích.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Radek Šuta)