Ludvík Stoklasa

„Tady to si pamatuju jak dnes. S dědou jsme pásli krávy na otavách, už se nepáslo nahoře, jen kolem chalup. A aby nešly na sousedovo, museli jsme jim bránit. Bylo po ránu a najednou se začalo střílet, bylo to slyšet. Děda pravil: ‚Ej, něco sa děje.‘ A potom víc a víc se střílelo a začali i jezdit zezdola financi [němečtí celníci]. Němci si povolali posily a ti, co stříleli, těch bylo hodně. [Partyzáni] byli na tahu a kdesi se srazili s hlídkou. Ta utekla, financové tam zalehli a už stříleli. Je tam taková kaplička na kopečku a od té stříleli [partyzáni]. Němci přijeli autem, vyskákali z něj a nechali ho tak a to jim rozstříleli. I motorku. Měli i psa velikého a i toho jim zastřelili. Němci šli potokem, aby se kryli. Bylo tam chrastí, vrby a křoviny, jenomže ti byli vysoko a dobře na ně viděli a stříleli. Myslím, že dva zabili nebo kolik a poranili. Ale oni [partyzáni] také dostali.“

„Tak si nás tam zavolali na kobereček. To byli ze zbrojovky a jací takoví... Houby tomu rozuměli, ale mudrovat, to mudrovali. I obec měla také svoje náhončí. Bylo jich tam pět nebo kolik a posílali nás vždycky po jednom. A já nechtěl podepsat, tak jeden ten zbrojovák vyskakoval tak vysoko a byl zlý a vyhrožoval mi. Nepodepsal jsem, tak mě vyšoupli a vzali druhého souseda. A ten taky že nepodepíše. A co nám udělali? Že nám naši půdu vezmou a dají až někde na Soláni nebo na Beskydě. To máte tři hodiny s kravami, než tam dojedete. Tak pak za 14 dní jsme podepsali. A za to, že jsme byli tvrdí, jsem dostal práci v lese. A s pilou, motorové ještě nebyly. Ve vlastním lese. Dostali jste jeden plat a za to dřevo nic. To šlo pro družstvo.“