Pavel Štingl

„Tak jsme se rozhodli, že jsme studentský vysílání a že si můžeme všechno dovolit. A v tý době někdo udělal rozhovor s generálem Václavíkem, což byl ministr národní obrany tehdy. Normální socialistickej generál, ale nebyl hloupej úplně. Někdo prostě zvedl telefon v tom studiu FAMU a zavolal mu a říkal: ‚Pane generále, máme takovou prosbu, víte, chtěli bychom jet točit do Rumunska a potřebujeme, jestli byste nám nepůjčil nějaký auto.‘ A on říkal: ‚Jak myslíte auto?‘ – ‚No my bychom si ho řídili a zase vám ho vrátíme v pořádku‘. A on říká: ‚No, to já nemůžu, zaprvé všechny auta, co mám, jsou vojenský, s tím vás nepustěj za hranice,‘ – to nás vůbec nenapadlo takový banality, jako nějaký vojenský auto někam může – ‚a zadruhý, jedinej, kdo někam může, je zahraniční odbor a ten má šoféry. Ale já vám ho dám i se šoférem. A jak rychle to potřebujete?‘ No a my jsme řekli: ‚No, tak je poledne, tak my bychom tak navečer vyrazili.‘ A ona tam opravdu asi za tři hodiny stála šestsettřináctka, což byla tenkrát taková ta limuzína těch papalášů, se šoférem. Ten měl asi deset tisíc dolarů v kapse na benzin a úplně plnej kufr různejch cigaret, salámů a spacáků, jo, vojna... A my jsme na to tak jako koukali, měli jsme ty kamery v ruce, a on říkal: ‚Musíme o tom vést evidenci, kde komu jaký cigarety rozdáme.‘ A já jsem říkal: ‚A my je budeme rozdávat?‘ A on říkal: ‚No jo, no, protože jediná cesta, jak se rychle dostat přes Maďarsko do Rumunska, je všechny uplatit.‘ To byl naprosto zkušenej člověk. No a s timhle papalášským socialistickým autem jsme jeli natočit, jak padá socialistický režim v Rumunsku.“

„Tak najednou se začalo chodit po divadlech. Ono taky ve všech divadlech se konala spousta schůzí. V Laterně Magice byly takový tiskovky a samozřejmě pomáhal rozhlas, pomáhal Hlas Ameriky, ale ne každej to poslouchal. A aby se něco vědělo, tak jsme prostě stříhali takové kazety, představte si, vůbec skoro nikdo neměl přehrávače, jako DVD, kazety, VHS, takový blbý pásky, který měl stěží někdo jeden ve městě. Tak ten pak to třeba přinesl do nějaký výlohy. Většinou ten jeden ve městě byl, že ho zajímalo, aby se věci hejbly. A někde šly takový televizory, který najednou, ovšem ústy slavných herců, a ty lidi znali z těch seriálů, povídali, že se něco v Praze děje a co se děje. A než se ta televize jaksi chytla a než se tam udělaly nějaký zásadní změny, aby vůbec mohla začít vysílat něco veřejně, tak jsme asi šest dnů drželi tu informaci my, než se něco dostalo do televize veřejně… Tak se to natočilo, pak se to sestříhalo, pokud tomu bylo vůbec rozumět, pak se to někam neslo, kde se muselo někoho strašně přesvědčit, aby z toho někdo udělal sto kazet. Ty musel někdo koupit v tuzexu nebo někde v nějakejch podivnejch obchodech, někdo je přivezl z Německa, no a pak se to rozmnožilo a pak to vezli studenti třeba do Ostravy nebo někam.“