Barbora Štěpánová

„On (Václav Havel – pozn. ed.) se stal takovým jakoby nekorunovaným prezidentem disentu. Protože všichni, všechny ty iniciativy vlastně vždycky chtěly, co na to Václav. Všichni chtěli, aby jim Václav projevil přízeň. Václav byl prostě ten nejvýš, on byl arbitr. Nevím, zajímalo by mne, co říkají ti ostatní, ale já si myslím, že to tak vnímám správně. On si nás jako Společnost za veselejší současnost oblíbil, dokonce s námi dělal takový happening. My jsme, teď říkám nafoukaně, byli z těch iniciativ nejlepší, Společnost za veselejší současnost. Takže jsme si udělali takový happening, pozvali jsme zástupce Mírového klubu Johna Lennona, prostě bylo jich tam pět a plus Václava na písek. Každému jsme dali jejich bábovičky, ať tam něco dělají. A to mělo symbolizovat, jako že každý si dělá na tom pískovišti to svoje. A teď přijela – my jsme chtěli velký náklaďák, ale to tehdy nešlo za toho totáče – taková kára s nápisem Společnost za veselejší současnost. To bylo plné písku a ten náš písek vlastně překryl, všechno se to vysypalo nad všechny ty bábovičky a hrady všech těch ostatních a vlastně už tady byla jenom ta hromada písku pod názvem Společnost za veselejší současnost.“

„Šla jsem na ten Václavák, a tak jsem zažila zas ten pocit. Šla jsem k tomu koni, tam byla děla, antony a policajti v bílých přilbách a: ‚Stůjte, stůjte!‘ Pamatuji se, že jsem zvolala svým školeným hlasem: ‚Tvoje máma by se za tebe měla stydět!‘ Vždycky ze mne něco takového vypadlo a rozhodla jsem se, že k tomu koni tu kytku položit půjdu. Šla jsem a věděla jsem, že tam nedojdu. A ve chvíli, kdy mne ten pán, pamatuji si jeho jméno, major Šára, toho jsem měla pak mlátit, tak ten mne vzal, praštil a hodil mne do toho autobusu. Tam byly ty autobusy připraveny. A mně se vlastně v tu chvíli strašně ulevilo. Říkala jsem si jo, teď už je to tak, jak má být, takhle to je v pořádku. A na to nezapomenu, to byla situace. Ale já jsem na to zapomněla, co se vlastně dělo v tom autobuse, protože mi to připomněl člověk, kterého jsem před rokem potkala, a říkal mi: ‚Vy si mne nepamatujete, ale já jsem seděl v tom autobusu, jak jste tam přišla a začala zpívat.‘ A já: ‚Ježíš, no jo, ano!‘ Ten člověk mi připomněl, co jsem udělala. Tam seděli ti nešťastní lidé, nikdo vlastně nevěděl, co s námi budou dělat. Protože se nepopravovalo, ale to, že se lidé někam odvezli za Prahu a tam se zmlátili a nechali se tam, tak to se dělo. Takže tam seděli lidé v autobusu u oken a já jsem tam vlezla, a jak jsem viděla ty vystrašené obličeje, tak najednou říkám, tam vedle seděl ten policajt: ‚A zpívat se může, co?‘ A on na mne čuměl a já jsem začala zpívat: ‚Čechy krásné, Čechy mé…‘.“