Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Štěpán CSc. (* 1935  †︎ 2023)

• narozen 21. ledna 1935 v Tišicích, v zemědělské rodině

• otec dostal v době kolektivizace nálepku „kulaka“

• pamětník vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• zde navázal přátelství s Vladimírem Strakou, členem protikomunistické skupiny Vladivoje Tomka

• po studiích pracoval ve Vojenském historickém ústavu

• roku 1960g vydírán StB pro neoznámení činnosti skupiny Vladivoje Tomka, pod nátlakem podepsal spolupráci

• v letech 1961 až 1972 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV

• StB s ním ukončila spolupráci v roce 1968

• v letech 1972 až 1974 pracoval jako vedoucí dokumentačního oddělení ve Scénografickém ústavu

• v letech 1974 až 1979 vedoucím dokumentačního oddělení v Divadelním ústavu

• v letech 1979 až 2005 vědeckým pracovníkem divadelního oddělení Národního muzea

• v 80. letech opět čelil nátlaku StB, na spolupráci již nepřistoupil

• po zveřejnění Cibulkových seznamů v roce 1992 rezignoval na funkce v Národním muzeu a dále se věnoval vědecké práci

• spoluautor monografie Prozatímní divadlo a mnoha dalších publikací o dějinách českého divadla

• zemřel 30. prosince 2023

Václav Štěpán se narodil 21. ledna 1935 v Tišicích, malé obci mezi Neratovicemi a Všetaty. Rodina žila ve stavení zvaném Kaberna, stranou od vesnice, při Červeném mlýnu na Košáteckém potoce. Název Kaberna je zkomoleninou slova taverna, tedy hostinec. Od druhé poloviny 18. století až do doby první republiky zde skutečně fungovala hospoda. Václavův dědeček, který se do Kaberny přiženil, však více tíhnul k zemědělství, a začátkem 30. let hospodu uzavřel. 

Rodiče byli velcí vlastenci a sokolové, celou druhou světovou válku se doma pietně uchovával sokolský kroj. Otec měl politicky blízko k agrární straně a angažoval se ve veřejném životě, například jako předseda místního fotbalového klubu. Po válce se stal předsedou nově založené organizace Československé strany lidové v Tišicích. 

Po záboru Sudet roku 1938 se ke Štěpánovým přistěhovala rodina Pudilových, prchající z Jablonce nad Nisou před Hitlerem. Václavova maminka jim nabídla útočiště v Kaberně, kde bydleli až do konce války, a se Štěpánovými je spojilo celoživotní přátelství. 

Okupace dopadla na život v Tišicích tíživě: zemědělci museli odvádět dodávky Říši, hospodářství bylo pod bedlivým dohledem gestapa. Václav Štěpán vzpomíná na spolužáka Jana Krejčího, jehož otec, litomyšlský soudce a účastník sokolského odboje, byl brzy po začátku války zatčen a popraven. Rodinu Štěpánových osobně zasáhl také tragický osud tišických Židů. Bratr Václavovy babičky se totiž ve dvacátých letech oženil s Židovkou. On byl deportován do pracovního tábora Breslau (dnešní Wrocław), jeho žena do Terezína, odkud se vrátila s podlomeným zdravím a brzy zemřela..  O jejich děti se starala Václavova babička. 

Ke šťastnějším momentům konce války patří vzpomínky na tajné odpolední taneční zábavy, které otec pořádal pro místní mládež ve svém špejcharu.

 

Samozvaní partyzáni obsadili funkce

V únoru a březnu 1945 procházel vesnicí transport zajatců z východu na západ, neznámo kam. V některých obcích bylo místním lidem dovoleno je nakrmit a dát jim vodu, vařili pro ně polévku a pekli chleba. 

Pátého května 1945 učitelka děti pustila ze školy dřív. V Praze ten den vypuklo povstání, pan řídící na své zahradě poblíž železniční trati vyvěsil československou vlajku. Malý Václav se svými spolužáky sledoval projíždějící německý vlak v plné výzbroji a jednoho vojáka wehrmachtu, který se z vlaku snažil vlajku sestřelit. 

Několik mužů v Tišicích se v těch dnech zaktivizovalo: shromáždili se v přístřešku u Štěpánových, přinesli lovecké pušky a revolvery, které měli doma poschovávané, snad i výbušniny. Nazývali se “partyzány” a “revolucionáři”, plánovali, že vyhodí do vzduchu můstek přes Košátecký potok, aby nemohly ustupující německé jednotky projet do vesnice. Nakonec si to však rozmysleli - a když se skutečně objevila vozidla wehrmachtu, “partyzáni” se rozeběhli do polí. 

Právě tito lidé, samozvaní partyzáni, však v následujících měsících vstoupili do KSČ a obsadili funkce na tišickém národním výboru. Po únorovém převratu roku 1948 pak vytáhli do boje proti tzv. kulakům. 

Za kulaka byl označen také otec Václava Štěpána, který vlastnil pouhých pět hektarů půdy a několik krav a prasat. Stát sebral všechno, i techniku, hospodářské budovy začal používat státní statek.

Události související s únorem 1948 vnímal pamětník už jako kluk velice přesně. „Nepochybovali jsme, že se jedná o puč, a i ve věci úmrtí Jana Masaryka jsme měli jasno. Jeli jsme na jeho pohřeb, všichni se dívali na kytičku konvalinek, která byla přiložena k jeho spánku a která podle mnohých zakrývala ránu po kulce…“ 

Ve všetatské měšťance Václav Štěpán poprvé zažil situaci, kdy se obyčejná klukovina snadno mohla zvrtnout v životní tragédii: jeho spolužák, známý sígr Tonda Blecha, pomaloval portrét Stalina. Přestože ho zmačkal a vyhodil do koše, místní školník, zarputilý komunista, malůvku objevil a inicioval vyšetřování. Do školy se dostavili tři muži v kožených kabátech, buráceli ve třídě a vyhrožovali, že studenty nepustí, dokud se viník nepřizná. Když Václav Štěpán viděl, že to nikam nepovede a začíná se smrákat, vzal to na sebe. Domníval se, že jako jedničkář je v pozici, kdy se mu nemůže nic vážného stát. Ředitel školy mu naštěstí neuvěřil a celou záležitost zametl pod koberec. 

 

Posudek ho provázel sedmnáct let

Václav Štěpán patřil do ročníku, který nejhůře zasáhla Nejedlého školská reforma roku 1953. Studium bylo o rok zkráceno, oktávu museli studenti odchodit během prázdnin a maturovali 31. srpna. Na vysoké školy se tak toho roku hlásily dva ročníky studentů najednou. Šance na přijetí se ještě zmenšily: pro jejich ročník bylo vyhrazeno jen čtyřicet procent míst. 

Václav se hlásil na Vysokou školu mezinárodních vztahů, ale tušil, že jeho šance jsou nevalné. Místní úřady mu vystavily posudek, v němž byl popsán jako syn kulaka, který projevuje nepřátelský postoj k socialistickému zřízení, vyhýbá se dělnické mládeži a měl by být poslán na převýchovu do dělnického prostředí. (Posudek provázel Václava Štěpána ještě mnoho let, aniž o něm měl tušení. Přečíst si ho mohl až v roce 1970, díky kádrovákovi ve Scénografickém ústavu, který posudek konečně roztrhal.) 

U zkoušek na Vysokou školu mezinárodních vztahů Václav Štěpán uspěl, ale pro nedostatek míst mu bylo doporučeno pokusit se o přijetí na Vysoké škole ekonomické, sídlící v téže budově, ale Václav ještě s jedním kamarádem se místo toho rozhodli zkusit štěstí na filozofické fakultě. Dorazili tam až v okamžiku zasedání hlavní přijímací komise, kterou se jim podařilo přesvědčit, aby je ještě vyzkoušela. Tak, zřejmě díky tomu, že komise neměla k dispozici jeho kádrové materiály, se Václav Štěpán stal studentem historie na filozofické fakultě UK. 

Samozřejmě, že tento obor v uplynulých letech prošel zásadní personální čistkou. Přesto tam působilo několik osobností, kterých si Václav Štěpán vážil: byl to Václav Vojtíšek, šéf katedry archivnictví a pomocných věd historických, docent František Roubík z téže katedry a profesorka byzantologie Milada Paulová.

 

Tíživé tajemství Vladimíra Straky

Ve studijním kruhu se Václav Štěpán spřátelil se spolužákem Vladimírem Strakou. Vladimír od začátku působil jako poněkud psychicky labilní mladý muž. Jednou během pobytu na horách například v noci utekl z horské boudy a ve dvacetistupňovém mrazu zapadl do závějí a málem zahynul… Na oslavě uzavření prvního ročníku pak Václavovi svěřil tajemství, které ho tížilo. 

Během studiu na francouzském La Guardiovu gymnáziu se Vladimír stal členem skupiny čtyř mladíků, kteří chtěli bojovat proti komunistickému režimu.  V čele stál Vladimírův spolužák Vladivoj Tomek, proto byla celá skupinka později nazývána “Tomkovou skupinou”. Osm dní před Štědrým dnem roku 1952 Tomek, Straka a další dva studenti přepadli v ulici Nad Vodovodem u zdi židovského hřbitova čtyři vojáky základní služby, kteří se vraceli z hlídky u strašnické vysílačky. Žádali po nich vydání zbraní. Dva z vojáků jim zbraně odevzdali, druzí dva se pokusili bránit. Mladíci, ozbrojení revolvery, jednoho z vojáků zabili a jednoho zranili. Vladimíra Straku celá léta pronásledoval v mysli obraz umírajícího vojáka, který volal svou maminku. 

Pachatelé přepadení zůstali v té době neodhaleni. A ani Václav Štěpán neuvažoval o tom, že by je udal: “Nikdy by mě nenapadlo, abych to oznámil, přestože jsem se s tímto druhem odporu k režimu neztotožňoval.” 

Netušil ale, že kamarádovo tajemství, které slíbil uchovat, v budoucnu těžce poznamená i jeho vlastní život. 

 

Uvědomte si, že spadla klec

Václav Štěpán dokončil studia historie v roce 1958, oženil se a získal umístěnku do Krajského domu osvěty v Ostravě. Po roce a čtvrt se mu podařilo najít místo ve Vojenském historickém ústavu v Praze a brzy nato se jim narodila dcera Barbora (herečka Barbora Štěpánová, pozn. red.) 

V roce 1960 Václava Štěpána ve Vojenském historickém ústavu navštívili dva muži a odvezli ho do budovy ministerstva vnitra. 

„Zeptali se mě, jestli znám Vladimíra Straku. Tím začala jedna z nejtěžších etap mého života,” konstatuje Václav Štěpán. Dozvěděl se, že Vladimír Straka a další členové Tomkovy skupiny jsou ve vyšetřovací vazbě. Jejich činnost byla zřejmě odhalena poté, co se koncem padesátých let pokusili o padělání bankovek. 

“Pak se zeptali, jestli vím o nějakých akcích, které Vladimír podnikl s kamarády před vstupem na fakultu. Pochopil jsem, že není dobré zapírat, protože mé jméno zmínil jako někoho, komu se svěřoval. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že Vladimír byl velmi excitovaná povaha a že jsem mu ani mnoho nevěřil. Snažil jsem se tu věc poněkud zlehčit, že to byl mladý kluk, který na Tomkově akci ani neměl být, sám nestřílel a po zahájení akce okamžitě utekl.” Ale příslušníci Státní bezpečnosti mu stále opakovali: “Mladíku, vy si asi neuvědomujete, v jaké jste situaci. Uvědomte si, že spadla klec.” 

Výslech trval asi šest hodin. Vyšetřovatelé s ním mluvili o jeho postojích k režimu, o jeho životních plánech. Věděli všechno o jeho momentální životní pozici, věděli, že je čerstvě ženatý otec malého dítěte. Vyhrožovali, že z něj udělají dalšího člena Tomkovy teroristické skupiny, takže z vyšetřovací místnosti půjde rovnou do vazby. A když byl Václav Štěpán dostatečně vyděšený, nabídli mu, že mu “pomohou”. 

Jedinou možností záchrany, kterou mu nabídli, byla samozřejmě spolupráce se Státní bezpečností: „Byl jsem pro ně mimořádně snadná kořist, byl jsem pětadvacetiletý kluk, měl jsem ženu, se kterou jsem ani neměl kde bydlet, tou dobou bydlela u mých rodičů, a byla čtyři měsíce po porodu… Nechat ji samotnou a nechat se zavřít pro mne nebyla alternativa.” Nakonec tedy byl přinucen vlastnoručně sepsat závazek spolupráce včetně slibu, že o tom s nikým nebude hovořit. 

Tu noc Václav Štěpán nespal a chodil křížem krážem Prahou, otřesen pocitem stigmatu, ochromen až poznamenán nabytou rolí práskače a také vyděšen: „Nikdy jsem nebyl ten druh člověka, který by se uměl přetvařovat ve společnosti, věděl jsem, že to na mně všichni okamžitě poznají, že mám problémy toho druhu, a v tu chvíli jsem nemohl požádat nikoho v té traumatické situaci alespoň o psychologickou pomoc…“

 

Všichni byli Jardové

Dokonce i manželce se dokázal svěřit až za několik měsíců. Nadále fungoval normálně a chodil do zaměstnání, až dostal zprávu, že má v pravidelných intervalech volat na určité číslo a chtít “Jardu”. „Nikdy jsem neznal jejich skutečná jména, všechno to byli Jardové,” poznamenává. 

S jedním z těch hlavních se setkal asi dvakrát nebo třikrát v Mánesu.  Přiznal mu obavu, že na něm všechno každý pozná, protože neumí lhát a přetvařovat se. V tomto smyslu se o něm hovoří i ve svazku StB: “Jeho nedobrou vlastností je, že při navazování rozhovorů s lidmi našeho zájmu má někdy pocit, že na něm každý pozná, že pracuje s orgány ministerstva vnitra.” (ABS, archivní č. 643214)

Jeho prvním úkolem bylo navštívit mezinárodní konferenci v hotelu International v Dejvicích a zde navázat kontakty. „Chodil jsem několik desítek minut před hotelem, odhodlával se vstoupit dovnitř, ale pak jsem se vrátil domů, což mi posléze vytkli,“ popisuje Václav Štěpán. Druhý kontakt se odehrál v konspiračním bytě v Žitné ulici číslo 30, kde dostal za úkol napsat jména svých spolužáků od obecné školy až po vysokou. Záměrně přitom vynechal ty, kteří by Státní bezpečnost mohli skutečně zajímat, například blízkého přítele Jana Krejčího.   

Zhruba v té době došlo k soudu s Tomkovou skupinou a byly vyneseny tvrdé tresty: Vladivoj Tomek byl odsouzen k trestu smrti a popraven 17. listopadu 1960, ostatní dostali mnohaleté tresty vězení. 

V březnu 1961 Václav Štěpán změnil zaměstnání a začal pracovat v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, kde se věnoval tématu českého anarchismu. Státní bezpečnosti změnu působiště nesdělil a trvalo několik měsíců, než ho tam našli. Jednoho dne mu ale do práce opět telefonoval “Jarda”. Jeho dalším úkolem ze strany StB mělo být podávání informací o nových spolupracovnících. Konkrétně jednalo se o doktora Amedea Molnára, odborníka na starou českou literaturu, šéfa knihovny Antonína Hradilíka a dr. Miloslava Noska, který se zabýval českou literaturou 20. století. „Nevím, co je na nich zajímalo. Sdělil jsem jim, že dotyční se se mnou odmítají bavit kvůli velkému věkovému rozdílu. První dvě jména z těch tří jsem později našel v Cibulkových seznamech.“ Miloslav Nosek několik měsíců nato spáchal sebevraždu – vykročil po kolejích proti rozjetému mezinárodnímu rychlíku Vindobona. Napsal vysvětlení svého činu, které se týkalo jeho obvinění z neoznačených citací v odborné práci. Václav Štěpán se ale domnívá, že skutečným důvodem i u něj byl nátlak ze strany Státní bezpečnosti, jeho bratr byl totiž v emigraci. 

 

Přestal jsem být pro ně zajímavý

Když se ohlíží za obdobím oněch sedmi let, kdy se setkával s StB, vybavují se mu dva lidé, o kterých se Státní bezpečností hovořil konkrétněji: “Jsou dva lidé, o kterých jsem mluvil jmenovitě, vůči nimž jsem se nezachoval ideálně a měl bych se jim omluvit; první byl můj vzdálený příbuzný z manželčiny strany, o kterém jsem potvrdil, že opravdu nebyl přítelem bolševického režimu, a druhý případ byl jistý velký bohém, který plánoval odchod za hranice a pořádal velkolepé rozlučkové večírky po pražských kavárnách. Po pár měsících skutečně emigroval do Austrálie.“

Ke konci roku 1967 ho Státní bezpečnost nechala na pokoji. Poslední schůzka se odehrála v masně na Národní třídě, nad talířem dršťkové polévky: “Byli to takoví strejcové, z nichž už rozhodně nešel strach. Přestal jsem být pro ně zajímavý,” konstatuje Václav Štěpán. 

Ze svazku uloženého v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že StB se definitivně rozhodla ukončit spolupráci v létě 1968: “Jedná se o poměrně mladého, inteligentního, avšak při agenturní práci málo iniciativního člověka. V poslední době v důsledku jeho zhoršeného nervového stavu docházelo u něho ke krizovým jevům, že měl obavy při navazování styků s lidmi našeho zájmu. (…) Vzhledem k uvedeným důvodům navrhuji se spolupracovníkem přerušit spolupráci…” (ABS, archivní č. 643214)

 

Pražské jaro v Ústavu pro českou literaturu

Václav Štěpán v letech 1960 až 1962 absolvoval postgraduální studium estetiky, seznámil se s Pavlem Boškem, Antonínem Moskalykem a Věrou Linhartovou, byl zakládajícím členem Estetické společnosti. Podílel se na přípravě kafkovské konference v Liblicích roku 1963, která se považuje za jeden ze spouštěcích momentů Pražského jara. Kolegové z Ústavu pro českou literaturu, kteří hned po válce coby studenti vstoupili do KSČ, ho v tomto období přemlouvali, aby také vstoupil do strany a snažil se ji “obrodit zevnitř”, na to ale nepřistoupil.

V roce 1968 probíhaly v Ústavu pro českou literaturu velké změny ve funkcích: Václav Štěpán byl zvolen předsedou závodního výboru odborové organizace. Podílel se na tom, že stávajícího ředitele, nechvalně proslulého straníka Ladislava Štolla, přesvědčili k rezignaci. Na jeho místo nastoupil Felix Vodička (mimo jiné autor známé učebnice Svět literatury). 

Nadějné období ale záhy skončilo. Příchod sovětských vojsk se ohlásil zvuky letadel přistávajících na ruzyňském letišti. „Odvezl jsem syna k rodičům, kde už byla i dcera. Šel jsem pěšky přes celou Prahu, tramvaje nejezdily. Viděl jsem studenty, jak nesou zkrvavenou vlajku, pak nějakého udatného plukovníka, jak stál s portrétem Dubčeka před ministerstvem vnitra, zažil jsem okamžik, kdy lidé na protest stáli zády k projíždějícím tankům… U obchodního domu Bílá labuť jsem byl s manželkou, když kolem projížděl džíp a začali z něj střílet do budovy nakladatelství Svoboda. My jsme se utekli schovat do prodejny a pak vojáci demonstrativně rozstříleli celou fasádu.“

V Ústavu české literatury se brzy začaly projevovat známky normalizace. Václav Štěpán se s výborem odborové organizace snažil udržet původní stav všemi legálními prostředky, psaly se petice, ale normalizační proces nic nezastavilo. V listopadu 1968 s celou rodinou odjel do Velké Británie, kde žil jeho dávný kamarád, spolužák ze základní školy a později lékař-imunolog Jan Krejčí. Dočasně se ubytovali v jednom pokoji v jeho domě a pamětník se tam pokoušel najít uplatnění na různých univerzitách v oboru slavistiky. Po několika týdnech se vrátili do Československa.

 

Ladislav Štoll se vrací

Na začátku normalizace, roku 1969, vstoupilo v platnost nařízení, podle něhož mohli vědečtí pracovníci dostat pouze časově omezenou smlouvu, na rok nebo ještě kratší období. To režimu umožňovalo zbavit se kohokoliv nežádoucího. Z Ústavu pro českou literaturu bylo vyhozeno třiadvacet vědeckých pracovníků, mezi nimi i Václav Štěpán. Do čela instituce byl coby normalizátor dosazen Vladimír Bret, v roce 1972 se vrátil Ladislav Štoll. 

Václav Štěpán našel uplatnění ve Scénografickém ústavu, v jehož čele stál Miroslav Kouřil. Ten podnikl celou řadu organizačních změn, mimo jiné se mu podařilo pro Scénografický ústav získat budovu v Celetné ulici číslo 17, pozdější sídlo Divadelního ústavu. Miroslav Kouřil také založil dokumentační oddělení, jehož vedením byl pověřen právě Václav Štěpán. 

Ale existence Scénografického ústavu, kde našlo na začátku normalizace zaměstnání mnoho lidí vyhozených během prověrek, byla časově omezená: už v roce 1974 byl zrušen. Pět zaměstnanců mohlo přejít do Divadelního ústavu, ostatní už odcházeli, podle slov Václav Štěpána, “definitivně k lopatě nebo k mytí výloh”. 

Václav Štěpán měl štěstí - byl jedním z těch mála, kteří byli přijati do Divadelního ústavu. Jeho tehdejší ředitelka Eva Soukupová totiž chtěla také založit dokumentační oddělení a využila jeho zkušeností, které získal v předchozím působišti. 

Po pěti letech, roku 1979, pak uspěl v konkurzu na vedoucího divadelního oddělení Národního muzea, jemuž šéfoval od roku 1980. 

 

Myslel jsem, že na mě zapomněli

Dlouho se zdálo, že Státní bezpečnost na Václava Štěpána zapomněla. Čtrnáct let uplynulo bez jediného kontaktu. Znovu o sobě dala vědět v podobě návštěvy dvou mužů přímo na jeho pracovišti. Tentokrát je zajímal jeho švagr, bratr jeho manželky, známý disident Rudolf Battěk. V té době probíhala akce Asanace a příslušníci StB chtěli zjistit, zda by bylo možné donutit ho k emigraci. 

Václav Štěpán odmítl s nimi hovořit, estébáci však vytáhli své argumenty: “To nebude tak jednoduché, pane.” Naznačili, že by se jeho dcera Barbora nemusela dostat na studia. A také, že by se informace o jeho dřívější spolupráci s StB mohla rozšířit mezi jeho známé. “Nejstrašnější období v mém životě začalo nanovo. Byl jsem tehdy ve stavu, že bych skočil z Nuselského mostu. V té době tam ještě nebyly zábrany proti sebevrahům. Tvrdili, že mě mohou zničit…“ vzpomíná Václav Štěpán. 

Estébáci za ním přišli asi čtyřikrát nebo pětkrát, tentokrát už ale na spolupráci nepřistoupil. Svěřil se svým nejbližším přátelům, kteří ho psychicky podpořili. Celá anabáze skončila v roce 1985. Tehdy se Václav Štěpán vydal na zájezd do Jugoslávie, na hraničním přechodu mu ale udělali osobní prohlídku, kamsi telefonovali a nakonec ho vysadili z autobusu: “Praha rozhodla, že pan Štěpán nikam nepojede.” Po návratu domů mu odebrali cestovní doklady. 

Z dokumentace uložené v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že se Václav Štěpán během osmdesátých let přesunul z kategorie KTS (kandidát tajné spolupráce) mezi PO (neboli prověřované, v očích estébáků tedy podezřelé osoby).

Na konci osmdesátých let Václav Štěpán s radostí sledoval aktivity své dcery Báry v řadách recesistické Společnosti za veselejší současnost. Během prvních týdnů po listopadu 1989 byl v divadelním oddělení Národního muzea mluvčím Občanského fóra a požádal Vlastu Chramostovou, aby v Národním muzeu slavnostně zahájila nový rok 1990. 

 

Pochopil jsem, že nesu stigma

V roce 1992 našel Václav Štěpán své jméno v Cibulkových seznamech. “Narozdíl od mnoha jiných jsem pochopil, že nesu stigma. Sdělil jsem svému kolektivu v divadelním oddělení, o co se jedná, a odešel jsem z funkce,” konstatuje. Odvolal také svou účast ve vědecké radě Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a v redakci Divadelní revue. “Říkal jsem si, že na to nemám právo,” dodává. 

Odchod z funkcí měl pro něj ale i pozitivní důsledky: díky tomu měl více času pro svou vědeckou práci. V Národním muzeu zůstal jako vědecký pracovník až do svých sedmdesáti let. Spolupracoval na rozsáhlém projektu divadelní encyklopedie,  společně s kolegyní Markétou Trávníčkovou napsali dvousvazkovou práci o Prozatímním divadle a v roce 2021 dokončili práci o českém repertoáru Stavovského divadla v letech 1824–1862.