„Bylo nás sedm a mezi námi i reprezentant v tenise Cventibold Černoch a ve čtvrtém ročníku v roce 1951 jsme z učebnic vytrhali obrázky Stalina a Gottwalda. Jeden spolužák to řekl doma. Jeho tatínek byl šéfem odboru pro náboženství na okrese. No a pak přišli do naší třídy. Já tam nebyl, protože my jsme tenkrát měli kino a já šel rovnou do kina, protože to jsem měl od domu padesát metrů a do školy pět set metrů. Přijdu ke kinu a z naší třídy nikdo. Říkám: ‚Kde jsou?‘ ‚No něco se stalo. Všichni jsou ve škole.‘ Nic zlého netuše jsem šel do třídy a tam byli dva estébáci. Paní učitelka Balcárková z češtiny a dějepisu měla červené tváře, jak ji poliskali, a všichni jsme museli ukázat učebnice. Tak jsme je ukázali a samozřejmě zjistili, že u sedmi žáků tam schází fotky. Tak jsme samozřejmě hledali nějaké výmluvy. ‚Na nástěnku jsme to potřebovali.‘ Měli jsme zakázaná studia, gymnázium. Paní učitelku Balcárkovou vyhodili, ředitele vyhodili. Tam jsem se poprvé s těmi estébáky setkal, ale neliskali nás, to jen učitele.“
„Jednou ráno se probudím 21. srpna na moje narozeniny, slyším hukot letadel, pustím si rádio a najednou tu máme bratrskou pomoc, která přišla v noci. To byla ta sovětská vojska. V Olomouci byli Poláci. Tak jsem popsal olomoucké náměstí, aby azbuci táhli domů. Azbuci jsou lidé, kteří píší azbukou. 'Moskva 2500 kilometrů' a tak dále. Samozřejmě to bylo natočené, nafilmované. Já jako nestraník jsem šel v první várce se všemi účastníky vysočanského sjezdu ven. U prověrky jsem nebyl, protože jsem řekl, že neodvolám, že jsou to okupanti a tím to končí. No tak jsem šel ven a neměl jsem práci. Samozřejmě mě čekala lopata nebo tak. Tenkrát se začal stavět v Olomouci Prior, tak jsem se tam přihlásil a nikdo tam nechtěl jít, protože ten plat byl mizerný, ale já jsem musel živit rodinu. Měl jsem dvě malé děti. Tak jsem tam nastoupil a pan ředitel mi říkal: ‚Milane, my víme, že jste pomaloval náměstí, tak se podle toho chovejte.‘“
„A byl jsem tady, když byla na náměstí svolána demonstrace na podporu studentů pomlácených na Národní třídě. Šel jsem tam se svou první dcerou a stáli jsme před divadlem. Byly tam různé projevy a najednou se asi pět metrů ode mě stojící přihlásil okresní prokurátor, kterému dali mikrofon, a řekl, že ta demonstrace není povolená a že nás vyzývá, abychom se rozešli. Odhaduji, že tam bylo pět tisíc lidí mezi radnicí a divadlem a byli jsme do půlkruhu obstoupeni policajty s nabitými samopaly. Alespoň to tak tvrdili. To mě zvedlo a zařval jsem, ať mi podají tu židli. Tak mi dali židli, já jsem na ni vylezl, dali mi mikrofon a já se toho prokurátora zeptal: ‚Soudruhu prokurátore, mohu k vám mít několik dotazů? Ale prosím vás, odpovídejte ne vyhýbavě, ne dialektickomaterialisticky, ale ano, ne, nevím.‘ Chvilku mlčel. ‚Ano.‘ ‚Pane prokurátore, měl Lenin, když dělal Říjnovou revoluci, která byla v listopadu v Petrohradu, povolení od cara, aby tu revoluci udělal? Ano, nebo ne?‘ ‚Ne.‘ ‚Tak vidíte, tato demonstrace taky není povolená, cara tady nemáme. Ale nikdo nám to nezakáže.‘ Obrovský potlesk. Už si mě vyhlídli a už si mě pozvali do Národního domu.“
„Ve Slavičíně jsem zažil také největší leteckou bitvu na území České republiky. Dvacet osm mrtvých Američanů, Kanaďanů a Angličanů, sedm sestřelených letadel. Viděl jsem to na vlastní oči. Viděl jsem, jak dvě německé stíhačky štuky ta letadla sestřelují a pak nemilosrdně střílejí do vyskočivších letců na padácích. Viděl jsem, jak zajaté letce, protože někteří dopadli živí, jak pochodují Slavičínem. Mlčky jsme jim dělali špalír. Byli odvedeni do kasáren, kde tatínek sloužil.“
Milan Stejskal, rodným příjmením Köhler, se narodil 21. srpna 1936 v Brně. Druhou světovou válku prožil ve Slavičíně v podhůří Bílých Karpat, kde byl také svědkem letecké bitvy a pohřbu osmadvaceti amerických letců. V posledním ročníku základní školy v Olomouci v roce 1951 s dalšími šesti spolužáky spontánně z učebnic vytrhali obrázky Stalina a Gottwalda, což mělo za následek špatný kádrový posudek. Přesto se nakonec díky výborným studijním výsledkům dostal na Fakultu inženýrského stavitelství na VUT v Brně, kterou dokončil s červeným diplomem. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy pomaloval protestními hesly náměstí v Olomouci a narušil schůzi Svazu československo-sovětského přátelství, za což dostal výpověď ze zaměstnání u správy silnic. Jako projektant se pak podílel na dostavbě hokejové haly v Olomouci, výstavbě šesti Priorů, opravě mnoha památek a stavbách dalších významných objektů. Několik let také zastával funkci předsedy stavebního družstva Stavební huť. Během sametové revoluce vystoupil s projevem na náměstí v Olomouci na podporu revoluce. Po pádu komunismu a privatizaci družstva Stavební huť patnáct let podnikal. Ve svém oboru je stále aktivní i v roce 2021, ale vybírá si spíše projekty nekomerčních, charitativních organizací.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
