„Žili jsme velice rádi a velice dobře v Československu. Bohužel to skončilo, když Hitler dostal Sudety. 15. března okupovali Čechy a Moravu. Věděli jsme, že je to konec, ale nevěděli jsme, že to bude takový konec. Měla jsem štěstí. Byli jsme tři sourozenci. Já a můj starší bratr jsme měli štěstí, že jsme dostali vízum, že jsme mohli přijet jako studenti do Palestiny. Bylo velice těžké se dostat do Palestiny, protože to Angličané nepovolovali. Měli strach před Araby, bylo to velmi omezené.
Z Československa se vypravilo sto židovských mladých studentů na Hebrejskou univerzitu, do Technionu v Haifě a taky na konzervatoř v Jeruzalémě. Byl to zázrak, že nás Hitler nechal vyjet. 1. září 1939 Hitler napadl Polsko, měli jsme strach, že nebudeme moci odjet. Mohli jsme odjet, i když byla válka. Itálie ještě nebyla ve válce. Nechali nás odjet. Byl to zázrak. Od prosince do ledna 1940 sto studentů z Československa jsme jeli z Prahy obyčejným vlakem do Terstu a odtud lodí do Haify.“
„Podívejte se, vzpomínky jsou velice smutné. Když přijedete do Hradiště, ani hřbitov tam není. Němci nic nedělali, Němci jen spálili synagogy. Hřbitovy zničili komunisté. Nebylo to snad z antisemitismu, ale oni chtěli ty kameny. Například Moravská Ostrava. Moje babička zemřela normálně, ale není hrob. Teď je tam nějaký park. Je to smutné.“
„S manželem jsme byli čtyřikrát v Česku. Dvakrát jsme jeli s vnukem. Máme vnuka, kterému je dnes už třicet let. On je teď v Americe, dokončil PhD. a MD. S ním a ještě s jednou vnučkou jsme tam jeli. Jeho rodina je z Moravy (manžela), byli jsme u Uherského Hradiště. Uherský Brod, Napajedla, Holešov. Pro nás to bylo velice těžké, poněvadž to je jako, kdybyste chodil na nějaký hřbitov. Ani půl Židů tam nezůstalo a byly tam židovské obce velice zajímavé. Tak jsme tam byli dvakrát. Také jsme jim ukázali, kde on žil ve Vídni, kde já jsem žila v Brně, kde jsem se učila, kde jsem bydlela. Ukázali jsme jim naše, jak se to říká, kořeny. Byli jsme tam dvakrát. Ještě jsou dvě vnučky, které tam nebyly, ale už tam nejedeme. A pak jsme tam byli dvakrát sami.“
„Pracovala jsem v nemocnici jako First Aid – první pomoc. Měli jsme tu v Jeruzalémě hodně mrtvých. Stříleli na nás rakety (?). Nemohli jsme oslavovat. Doufali jsme, že to bude poslední válka. Dívali jsem se na to jako na nějaký zázrak. Nic jsme neměli a všechny arabské armády na nás (zaútočily). A přece my jsme zvítězili. Doufali jsme, že naše děti to nebudou mít. Je to šedesát let a máme každých několik roků válku. Je to těžké. Když pracujete v takovém povolání jako já, tak vidím, co se děje. To je naše země, nemáme nic jiného. Bude se oslavovat, něco jsme tu udělali. Doufáme, že jednou bude mír. Nevěřím, že to zažijeme, ale snad naše děti jednou zažijí mír.“
„Tak to je. Mému dědečkovi bylo 76 let, když ho poslali do Treblinky. My to máme všechno napsané. Když jdete do toho terezínského domu, tak dostanete všechny údaje. Moje tetička Anna Steinerová byla předsedkyně velké židovské ženské organizace Vico. Ona mohla odjet, ale ona chtěla zůstat se svým židovským národem. Tak šla do Terezína a pak do plynu do Osvětimi. To je náš osud.“
„Učila jsem se tři roky a potom během těch let, od roku 1944 do roku 1989 jsem pracovala jako ošetřovatelka, učitelka ošetřovatelství a poté jsem byla ředitelkou a děkankou ošetřovatelské školy. V roce 1983 jsem šla do důchodu tady v Jeruzalémě, šest let jsem pak ještě řídila malou ošetřovatelskou školu ve Tsfatu (Safed). Mezi tím jsem tu prožila, co tu bylo. Všechny války, všechno, co jsme tu postavili. Když jsme začali, tak tu v Jeruzalémě byly velké boje, ale my jsme to přežili. Postavili jsme ten stát. Když jsme přišli do Palestiny, tak tu bylo pět set nebo šest set tisíc Židů. Teď tu máme asi šest milionů.“
Judith Steinerová-Freudová se narodila v roce 1919 v Brně v sionistické židovské rodině. V Brně navštěvovala židovskou střední školu, která měla vyučující jazyk češtinu. Patřila mezi první studenty české třídy, předtím se na židovských školách vyučovalo jen německy. Byla vybrána mezi asi stovku studentů, kteří mohli na podzim 1939 odejít z protektorátu do Palestiny. V prosinci 1939 připlula lodí z Terstu do přístavu Haifa. Krátce po příjezdu se provdala za pozdějšího profesora hudby, skladatele a dirigenta komorních orchestrů Eliho Freuda. V Jeruzalémě vystudovala školu pro ošetřovatele. Tento obor se jí stal životním osudem. Od roku 1944 do roku 1989 Judith Steinerová pracovala jako ošetřovatelka, učitelka ošetřovatelství a později byla ředitelkou a děkankou školy pro zdravotní personál. Od roku 1989 navštívila čtyřikrát Českou republiku. V roce 1996 pobývala krátkodobě v České republice v Brně, kde přednášela ošetřovatelství na tamní zdravotní škole. Manželé Freudovi žijí v Jeruzalémě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
