Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Steiner (* 1938)

• narozen 18. listopadu 1938 v Jihlavě

• pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

• otec Ludvík Steiner zatčen v roce 1940 kvůli odbojové činnosti, zahynul v Osvětimi

• starší bratr Josef Steiner deportován v roce 1944 do Terezína

• bratr Josef zahynul v prosinci 1944 v Dachau

• většina otcových příbuzných válku nepřežila

• pamětník absolvoval elektrotechnickou průmyslovku

• po maturitě v roce 1957 nastoupil jako technik do Ústavu technické fyziky ČSAV

• při zaměstnání vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT

• po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 emigroval s rodinou do Spolkové republiky Německo

• v Československu byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za opuštění republiky a k propadnutí veškerého majetku

• v emigraci navázal na svou vědeckou kariéru

• v době natáčení (2020) žil v Německu

Miroslav Steiner přišel na svět 18. listopadu 1938 v Jihlavě jen několik měsíců před definitivním zhroucením prvorepublikového Československa a zřízením nacistického protektorátu. Podle nacistických rasových zákonů patřil spolu se sourozenci do skupiny „míšenců 1. stupně“, což znamenalo, že jeden z rodičů (v tomto případě otec Ludvík Steiner) byl židovského původu. „Takže po dosažení patnáctého roku života na mě Němci měli nárok a mohli se mnou zacházet, jak chtěli, a proto musel starší bratr Pepa pryč. A já bych určitě musel taky do nějakého koncentráku a do plynu. Takže jsem měl štěstí, že se ten jejich režim tak dlouho neudržel,“ vypráví Miroslav.

Z maminčina vyprávění však ví, že první útok na jejich rodinu se odehrál už 16. března 1939, když dav zfanatizované mládeže vytloukl okna jejich obchodu, mnoho věcí ukradl a vnitřek poničil. Otec se už do obchodu nesměl vrátit, přidělili ho k městské úklidové firmě.

Na svého tatínka si Miroslav nepamatuje – byly mu dva roky, když otce na základě udání před Vánocemi 1940 zatklo gestapo. Důvodem tehdy nebyl jeho židovský původ, ale angažmá v odbojové skupině bývalých československých vojáků  Obrana národa. Věznili ho v jihlavské sokolovně, pak byl vyšetřován a vězněn v Brně a nakonec ho deportovali do Osvětimi, kde zahynul v říjnu 1941.

Kde máte hvězdu? ptal se gestapák

Krátce po otcově zatčení rodina musela opustit byt ve vile a přestěhovat se do jednopokojového bytu ve starém domě v Kosmákově ulici. Voda a záchod byly na pavlači. Miroslav tam žil s maminkou a se svou o tři roky mladší sestrou. O devět let staršího bratra Josefa poslala maminka na statek ke strýci v Ondřejově v domnění, že tam najde útočiště před nacisty. Ale gestapo na něj nezapomnělo, když dovršil věk patnácti let.

Vzpomínku na staršího bratra má Miroslav ve svém nitru hluboko uloženou. Bylo mu tehdy šest let a chystal se do první třídy. Jednoho dne se Pepa vrátil z Ondřejova domů. Hráli si spolu se stavebnicí Märklin. Pak ale Josef  odjel. Až po válce se Miroslav dozvěděl, že byl spolu s 1040 chlapci transportován do Terezína a následně do Osvětimi-Březinky. Pepův kufr se však v Osvětimi nenašel. Teprve před nedávnem Miroslav zjistil, že Pepa byl dále transportován do Dachau a pracoval v nelidských podmínkách v továrně Dynamit Nobel v Kaufbeurenu, kde se v podzemních tunelech vyráběly pancéřové pěsti. Podle evidenční karty z Dachau zemřel 22. prosince 1944 a pohřben byl 24. ledna 1945 do hromadného hrobu v lese. Místo dnes připomíná pomník.

Z válečných let si Miroslav živě vybavuje příhodu, která se odehrála v tramvaji. „Nahoře nad Dlabačkou přistoupil gestapák a ten si náhodou všiml mé maminky, věděl, že chodila navštěvovat vězně. A tak se do ní hned pustil, myslel si, že je Židovka, a kde má hvězdu a kde mám já hvězdu a jestlipak ví, že Židé nesmí jezdit tramvají. Takže jsme s ním museli vystoupit dole u elektrárny pod Jánským kopečkem a tam, teprve když mu maminka ukázala průkaz, tak nám dal pokoj.“

Můžeme ven, Rusové jsou tady

V Jihlavě, tak jako jinde na našem území, byli přítomni příslušníci ochranné policie, gestapa, SS i wehrmachtu. Miroslavovi se vybavují hlučné průvody Hitlerjugend s bubínky a píšťalkami. Jejich členy byly převážně děti německých důstojníků. Masarykovo náměstí se přejmenovalo na náměstí Hitlerovo. Potraviny a další potřeby byly na příděl.

V ulici, kde Miroslav žil, si společně hráli čeští a němečtí kluci ze smíšených manželství a na žádné konflikty si nevzpomíná. Zhruba od dubna 1945 se přestávalo ve škole učit, učitelé odsud odcházeli a škola nefungovala. Výraznou vzpomínku má Miroslav na poslední dny války. Asi 6. května se museli všichni obyvatelé domu ukrýt ve sklepě. Seděli na matracích a dospělí četli dětem při petrolejce pohádky. Cítili se tam celkem bezpečně. „Ale teprve druhý den tam přišel můj strýček Ota, měl pušku a pásku na rukávu s trikolorou, že už můžeme ven, že Rusové jsou tady.“ Jihlava nebyla cílem bombardování a konec války se zde obešel beze střelby. V okolních lesích zůstalo poházeno velké množství zbraní, kterých se zbavovali prchající němečtí vojáci. Starší kluci si je odnášeli domů a i Miroslav měl svou „válečnou kořist“ – z přívěsu zaparkovaného BMV se mu po setmění podařilo odnést pás nábojů do kulometu, který však objevila a následně i vyhodila jeho maminka.

Jihlava po válce prošla výraznou proměnou. Němci, kteří se hlásili k Říši, byli vyhnáni. S sebou si směli vzít dvacet kilogramů na osobu, ostatní věci museli nechat na místě. Až po letech, kdy sám emigroval do Německa, se Miroslav dozvěděl, že vysídlenci nebyli po válce příliš vítáni. Po jejich odsunu začali do Jihlavy přicházet noví obyvatelé. Většinou se jednalo o chudé rodiny s mnoha dětmi a otcové těchto rodin byli často funkcionáři KSČ.

Německý i československý socialismus měly tvrdé následky

Miroslav po letech prostudoval všechny dokumenty týkající se členů nejbližší rodiny, kteří zahynuli v koncentračních táborech. V roce 1941 přišel o otce Gustava a v roce 1944 zahynul starší bratr Josef. Tatínkův bratr Josef zahynul se ženou a dcerou v Treblince, sestra Marta s manželem a dcerou v Osvětimi v roce 1943. Nejmladší otcově sestře Olze se podařilo válku přežít. Skrývala se na odlehlém statku u Lanškrouna. Žila tam v přístěnku a ven mohla vycházet jen v noci. Do Prahy, kde před válkou vlastnila klenotnictví na Národní třídě, se vrátila v květnu 1945. Její byt v Černé ulici byl obsazen a věci rozkradené. Klenotnictví se jí však podařilo obnovit a do znárodnění v roce 1948 provozovat. Poté se živila prodejem zeleniny a ovoce. Neunikla však pronásledování estébáků poté, co zjistili, že má z doby, kdy podnikala, bankovní konto v Londýně. Čelila enormnímu psychickému nátlaku, aby jim předala údaje ke svému londýnskému kontu. Vydírání nakonec neustála a v roce 1962 spáchala sebevraždu. „Jak německý socialismus, tak i český socialismus mívaly opravdu tvrdé následky,“ bilancuje tragický osud svých blízkých Miroslav Steiner.

Maturoval jako premiant

Pamětníkovy vzpomínky na dětství však nejsou jen smutné. Vypráví o prázdninách, které trávil s kamarády na chatě v Okrouhlíku. To byl čas dětských her, sportování, koupání v rybníce, ale i houbaření a vysazování stromů. Hezké vzpomínky má i na své členství v katolickém Skautu, kam začal docházet po válce. Po zrušení organizace v roce 1949 se skauti scházeli v jejich domě na půdě. Byli však prozrazeni a vyšetřováni ve škole, ale naštěstí se to obešlo bez následků.

Už na měšťance (druhém stupni základní školy) vzbudil učitel Václav Petrovický v pamětníkovi hlubší zájem nejen o fyziku, ale o techniku vůbec. Miroslav připravoval na hodiny pomůcky na pokusy a pomáhal s výrobou různých přístrojů. I ve své rodině platil za „experta“, který si poradil s každou opravou technického rázu. Díky intervenci učitele Petrovického, který rozpoznal jeho nadání, studoval Miroslav v padesátých letech na elektrotechnické průmyslovce v Praze, a to i přes tehdy problematický kádrový původ – byl totiž synem živnostníka. Jeho mladší sestra však takové štěstí neměla, ta se prý nesměla ani vyučit.

Miroslav zpočátku bydlel na internátě Tesly v Říčanech u Prahy. Zde uplatnil znalosti morseovky získané ve Skautu, naučil se vysílat a přijímat zprávy. Bylo samozřejmostí, že si během studií o prázdninách přivydělával na různých brigádách. Peníze potřeboval a nechtěl zatěžovat maminčin rozpočet. „A člověk prostě potřebuje motivaci, a když ji má, tak dokáže věci, které by jinak určitě nedokázal.“ Středoškolská studia zakončil v roce 1957 maturitou jako premiant třídy.

Vědecká kariéra a zlom v srpnu 1968

Po maturitě dostal Miroslav umístěnku jako technik do Ústavu technické fyziky Československé akademie věd (dále jen ČSAV; nynější AV ČR, pozn. ed). Pamětník se zaměřil na vývoj kondenzátoru s nejmenší možnou indukčností, který také sám ručně vyrobil. Za tento přístroj se mu dostalo uznání od věhlasných sovětských fyziků L. D. Landaua a P. L. Kapici (nositel Nobelovy ceny), kteří o něj projevili zájem při své návštěvě ČSAV v roce 1959. V témže roce se Miroslav přihlásil na Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Studoval při zaměstnání a po úspěšném dokončení fakulty v roce 1964 byl promován na inženýra elektrotechniky. Dále pracoval v různých odděleních ČSAV, naposledy pak u profesorky Adély Kochanovské v oddělení krystalografie. Práce ho bavila a získal si uznání i řadu přátel. Za sestavení různých přístrojů obdržel cenu ČSAV.

V srpnových dnech roku 1968 se Miroslav s rodinou vracel z prázdnin u babičky ve Slezsku. V té době již bylo v lesích v okolí Náchoda shromážděno velké množství tanků a on si všiml, že jejich cesta je monitorována. O invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna se dozvěděl od manželky. Již ráno viděli z oken bytu na rohu Veverkovy a Heřmanovy ulice směrem na Letnou nekonečnou řadu sovětských  tanků. Následovala cesta do Akademie věd, shromáždění zaměstnanců, diskuse a stanovení postupu, jak si v této situaci počínat. Několik dní se jim podařilo provozovat starý vysílač v rozsahu středních vln; modulaci získávali převážně po telefonu. Provozování vysílače jim zpočátku umožnil také fakt, že si prý sovětští okupanti zapomněli přivézt potřebnou techniku. Vysílání akademici ukončili po návratu vrcholných státních představitelů ze sovětské internace.

V exilu jsem bez práce zůstal jen čtyři dny

„Člověk musí začínat úplně znovu, všechno je jinak, prostě o všechno se musí člověk starat sám. Nikdo nepřijde a neřekne, ty musíš tak nebo jinak, takže nezbývá než se vyptávat a snažit se získat ty informace, které člověk potřebuje,“ popisuje Miroslav Steiner pocity po emigraci, ke které se odhodlal po roce 1968. Nejhůře však snášel odloučení od maminky, která zůstala v Československu. Opět ji vystěhovali z bytu, přidělili jí jednu místnost v podnájmu v rodinném domě, kde nebyla vítána. Svůj život dožila v rodině svého bratra. Když v roce 1972 zemřela, Miroslav jí nemohl jet ani na pohřeb – kvůli opuštění republiky byl odsouzen na dva roky nepodmíněně a k propadnutí veškerého majetku. S přáteli z Akademie věd si dopisovat také nemohl, protože nechtěl ohrozit jejich existenci.

Nakonec Miroslav zůstal v exilu bez práce jen čtyři dny. Dveře do Ústavu krystalografie na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem mu otevřely reference z Fyzikálního ústavu ČSAV, jehož práci pod vedením profesorky Kochanovské vědecký svět uznával. Fyzika, elektronika a věda vůbec tak nadále mohly zůstat pamětníkovou profesní a životní náplní.

Po několika letech strávených v Kolíně nad Rýnem nastoupil Miroslav Steiner v Mnichově do Ústavu pro kvantovou fyziku Institutu Maxe Plancka k profesoru H. Waltherovi. Cítil se zde lépe prý i proto, že se ocitl o něco blíž domovu a tamní mentalita mu byla bližší. Velmi rád vzpomíná na spolupráci s budoucím nositelem Nobelovy ceny za fyziku Wolfgangem Ketterlem a profesorem H. Waltherem.

V Mnichově zažil i převratné změny v Československu v časech sametové revoluce. Při té příležitosti vzpomíná i na osobnost do té doby jemu neznámého Václava Havla. „Myslím, že začal fungovat tak teprve s Chartou 77, s psaním dopisů na ÚV KSČ a prezidentovi, což sice byla odvážná akce, ale v té době asi neměla vyhlídku na velký úspěch. Ale důležité je, že dostal podporu z ciziny, takže se chartisté udrželi, ale kolem Havla bylo dost pochybností o tom, jestli opravdu ty uvězněné chartisty podporoval, nebo jestli měl docela jiné zájmy. No, nakonec se raději zdržím nějakého hodnocení,“ dodává Miroslav Steiner s tím, že nechce více spekulovat o něčem, s čím nemá vlastní zkušenost. 

Mladým přeji méně problémů a těžkostí, než jsem sám zažíval

Miroslav žil typickým životem vědce, kde čas nehraje prvořadou roli; předmětu svého bádání věnoval vždy tolik času, kolik bylo právě třeba. Takový způsob života mu přinášel plné uspokojení; jeho nedílnou součástí byly možnosti podílet se na řadě důležitých projektů na prestižních pracovištích, spolupracovat s vynikajícími vědci a v neposlední řadě k tomu patřila i možnost využívat špičkové technické vybavení. Z řady projektů, na kterých spolupracoval, si cení například projektu laseru na sledování dráhy satelitů (lidar) a proměřování její dráhy nad stratosférou. Dnes tento laser vlastní německá společnost pro výzkum vzdušného a vesmírného provozu. Mezi pamětníkovy větší samostatné projekty patří vývoj dvojramenného Michelsonova interferometru s automatickým pohonem. Elektronika k tomuto přístroji byla též pilířem Miroslavovy disertační práce.

Pamětník byl v době natáčení rozhovoru v listopadu roku 2020 v důchodu a má velkou radost ze svých tří vnoučat; dva vnuci a jedna vnučka budou brzy maturovat. Váží si jejich výborných studijních výsledků a věří v jejich uplatnění v životě. Studentům, kteří zaznamenali jeho vzpomínky, pak přeje, aby měli mnohem méně problémů a nepříjemných zážitků oproti tomu, co sám v dětství a mládí zažil.