Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Stein (* 1954)

• narodil se 9. září 1954 ve Varnsdorfu

• od 70. let se systematicky zabývá vlastivědou Děčínska

• zaznamenal přibližně dvě stě svědectví místních pamětníků

• napsal knihu Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska

• po studiích pracoval jako zeměměřič u Pozemních staveb Děčín

• po revoluci získal místo na správě CHKO Labské pískovce

Česko-německé dětství

Karel Stein se narodil devět let po válce ve Varnsdorfu a teprve na základní škole si všiml, že jeho příbuzní mluví v soukromí německy a na veřejnosti česky. Když mu babička prozradila, že celá oblast pohraničí byla dříve osídlena německým obyvatelstvem, znamenalo to pro něj úplně novou informaci, ve škole se o ničem podobném nemluvilo.

Ani pro jiné neodsunuté rodiny nebyla nedávná minulost výrazné téma. Řada starousedlíků přesto češtinu nikdy dokonale neovládla a prozrazoval je zejména německý přízvuk. Kupříkladu pamětníkův tatínek, který pocházel z výhradně německé rodiny usazené v Rumburku, se česky nikdy pořádně nenaučil, oproti tomu maminka se narodila ve Varnsdorfu českému otci a německé matce a mluvila plynně oběma jazyky. Češi, kteří žili v Sudetech už před válkou, zase přecházeli spontánně do němčiny. 

Dědeček z maminčiny strany přišel do pohraničí za prací a patřil do skupiny, kterou němečtí starousedlíci souhrnně nazývali Alt-Tschechen: „Varnsdorfští Němci rozlišovali Staročechy a Novočechy, ale ne v tom smyslu, jak se to učí ve škole – Staročeši byli ti, kteří přišli před rokem 1918 a přišli za prací. Většinou si brali německé ženy, doma se mluvilo německy nebo česko-německy. Babička mi říkala, že soužití bylo před rokem 1918 i na začátku první republiky naprosto bezproblémové a že teprve v průběhu první republiky, kdy byly důležité posty obsazovány Čechy a Němci museli z práce odejít, německé obyvatelstvo, které tu po staletí žilo, vnímalo ze strany Čechů jisté ohrožení. Pak se k tomu přidala nezaměstnanost. (...) Takhle mi babička vysvětlovala, že došlo k nacionálnímu napětí.“

Od nadšení k badatelské činnosti

Tatínek Karla Steina bral syna už od dětství na výlety a tím v něm pěstoval vztah k přírodě a ke krajině. „Vždycky mě oslovovaly Lužické hory, které byly v šedesátých letech z velké části za ostnatým drátem. Když v roce 1969 dráty sundali, chodil jsem tam s tatínkem na výlety. V jednom močálu jsme objevili opuštěné sirné prameny, kde kdysi bývala lavička a kam vedly cesty. Táta jim říkal Schwefelquelle.“ Na základní škole se pamětník zapojil do turistického oddílu a seznámil se s inženýrem Bienertem ze Šluknova, který dokázal nadchnout mnoho lidí pro zkoumání vlastivědných zajímavostí.

V dospělosti se pak koníček změnil v systematickou práci a bádání. Karel Stein pročítal německou literaturu, chodil za německými pamětníky, kteří ještě na Děčínsku žili, nahrával jejich vzpomínky, sbíral příběhy a pátral po původních pomístních názvech. Ze získaných materiálů si pečlivě sestavil mapy i kartotéku přibližně dvou set zaznamenaných svědectví. U ostatních lidí však tenkrát často narážel na nezájem: „Podobná témata dřív nikoho nezajímala, ani se o nich nedalo psát – každá tiskovina má nějaké určení a tyto věci byly jiného zaměření. Já jsem si své poznatky psal na psacím stroji přes kopírák a kopie rozdával přátelům, například Mílovi Nevrlému nebo inženýru Bienertovi, tedy lidem, o kterých jsem si myslel, že by je to mohlo zajímat. Ale po pravdě řečeno jsem zjistil, že to většinu lidí až tak nezajímá, že to nejvíc zajímá mě. Potom jsem vydal knížku Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska, kde jsem ze svých poznámek využil to zajímavější.“

Vášeň pro krajinu, historii a vlastivědu Karla Steina spojuje s Mílou Nevrlým. Oba nadšenci se spřátelili v době, kdy byli ve svém snažení osamocení: „Je zajímavé, že hodně lidí navázalo na Mílu Nevrlého, kdežto já dělal vlastivědu souběžně s ním. Pamatuju si, že jsem si připadal jako úplný pošuk, protože nic podobného v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let nikoho nezajímalo. Připadalo mi, že jsem úplně sám. Jezdil jsem akorát do Děčína do archivu, kde bylo pár lidí, například doktorka Helena Smíšková, kteří pěstovali historii a vlastivědu. Ale ve Varnsdorfu jsem se cítil v tomto ohledu úplně osamělý. Až jako úchylák si člověk připadal… Když jsem pak objevil Knihu Jizerských hor od Míly Nevrlého, řekl jsem si: ,Tak v tom nejsem úplně sám, je tu ještě někdo, koho to zajímá!‘ Knihou jsem byl hluboce dojat, naprosto mě nadchla, pak jsme se s Mílou skamarádili. To bylo hezký.“

Zájem o vlastivědu přivedl Karla Steina také k odebírání krajanských novin, jež vycházejí v Německu. Dodnes patří mezi čtenáře listu Trei da Hejmt, zaměřeného na bývalý děčínský okres, a Unser Niederland, který se soustředí na severnější část nynějšího okresu.