Hana Stehlíková

* 1928

  • „Do hospodářství většinou [přicházeli] lidi z rovin. Přistěhovali se ti, co dříve byli ve velkostatcích deputátníci. Rozuměli akorát tomu, že šafář jim řekl, co mají dělat, kam mají jít, a práci jim ukázal. A teď zabrali velký statek, a neuměli hospodařit. To bylo hrozné. Naproti nám, když jsme tenkrát bydlili ve Filipce, bydlili taky, ještě jejich syn tady žije. Zabrali [hospodářství] přes silnici, měli takový hezký střední stateček, koně a krávy. Ráno, už bylo světlo, ještě spala – ta selka.“

  • „Nejhubenější krávy z JZD zapřáhli do žebřiňáku, posadili na to nějaké... to ukazovali jako v Americe. Anebo z Tiby nesli prapory a měli také ty alegorické vozy. To byla bohatá fabrika, tak to měli vyšperkované. Vím, že vždycky takový vycpaný chlap v cylindru a americkou vlajkou se tam roztahoval. No prostě to bylo směšné. Měli jsme z toho akorát legraci. Tenkrát z Kovozávodu – do průvodu jsem musela, to nebylo zbytí – jsme šly s kamarádkou, které maminka byla za války v koncentráku a tatínek zemřel. Nesly jsme vlajky, a když skončil průvod, tak co s vlajkou? Tak jsme je strčily do chodby do jednoho baráku, který měly švadleny od našeho podniku. A pak takový náš ten, jak se jim jen říkalo... Takový děsný komunista, ale blbec, jinak to opravdu nemůžu říct, to zjistil a řekl mojí kamarádce Andule, co její maminka byla léta v koncentráku, ať se tedy odstěhuje, že může táhnout do Ameriky, když si tohle dovolila s ruskou vlajkou.“

  • „Otec můj byl zavřený za komunistů, ale ne dlouho. V hospodě urazil, namáznul se, s tou partou ve Višňové mazali karty. A on řekl, že Stalin a Gottwald, to byl tenkrát prezident, že to jsou vrazi. A takový dobrák, jmenoval se Zajíc, teď už si nevzpomenu, vožralka, ho udal. Tenkrát tady ještě byl soud ve Frýdlantě, soudce Tajovský. Takže otec byl za to odsouzený a dostal se tady do frýdlantského vězení. Jenže velitelem věznice byl ruský legionář jako náš otec. Takže já jsem ho tam mohla chodit navštěvovat a nosit mu citrony a ovoce a čisté prádlo. Pak byl dokonce rehabilitovaný.“ – „A jak dlouho byl ve vězení?“ – „Jenom přes dva měsíce. Ten soudce Tajovský by ho mohl poslat, já nevím kam, ale odsoudili ho a šel brzy. Určitě i proto, že nebyl proti němu svědek. Všichni chlapi, co byli vyšetřovaní, řekli, že nic neslyšeli. Jenom ten jediný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Frýdlant, 26.08.2023

    (audio)
    délka: 01:33:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po válce se všechno slavilo. Lidé se radovali, i když bylo všechno na lístky

Hana Stehlíková v roce 1947
Hana Stehlíková v roce 1947
zdroj: archiv Hany Stehlíkové

Hana Stehlíková, rozená Bernardová, se narodila 25. července 1928 v Semilech do rodiny Antonína a Anny Bernardových. Tatínek Antonín Bernard bojoval v první světové válce v Rusku jako legionář ve 4. pluku Prokopa Velikého, po válce pracoval jako železničář na nádraží, a rodina se proto často stěhovala. Pamětnice vyrůstala v Podmoklicích u Semil, v Košťálově a nakonec v Rakousích, nedaleko Malé Skály. V roce 1934 začala chodit do obecné školy v Rakousích, ve volném čase chodila lézt po skalách Českého ráje. V roce 1939 nastoupila na měšťanku v Malé Skále a po jejím ukončení absolvovala roční kurz kancelářských prací. V dubnu 1945 jako první vylezla s Jaroslavem Janků na Stínovou skálu na Hruboskalsku. V květnu 1945 se rodina přestěhovala na Frýdlantsko v pohraničí, kde její otec nastoupil na nádraží v obci Višňová (dříve Weigsdorf). V padesátých letech ho frýdlantský soud poslal na dva měsíce do vězení za urážku Stalina a Gottwalda. Pamětnice pracovala ve Višňové pro místní správu, později ve mlýně či v kanceláři likvidace řemeslných potřeb ve Frýdlantu. Od roku 1950 až do svého odchodu do důchodu pracovala ve frýdlantském podniku Kovozávody (později součást koncernového podniku Elitex Frýdlant), kde se seznámila se svým manželem Jiřím Stehlíkem, který se podílel na vývoji dvoulůžkového pletacího stroje Dopleta. S manželem vychovala dceru Irenu (1955) a syna Jiřího (1959). V roce 2023 žila se svým manželem ve Frýdlantu. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Frýdlant.