Jaroslav Stehlíček

„Byl jsem doma, poslouchali jsme to. To byla taková palba, že jsme měli obavy podívat se ven. To letadlo spadlo odsud půl druhého kilometru, to byla taková tlaková vlna, že nám to vyrazilo dveře. Nešli jsme se dívat, to bylo, jako kdyby vám stříleli nahoře v pokoji. To byla třicítka, takový kanon. Ten souboj se odehrával ve výšce. Ten vyškovský byl napadený ve výšce devět tisíc metrů. Některé letouny spadly až za Vsetínem, tady spadly čtyři, jak je Němci sestřelovali. Jediný, který se zachránil, byl navigátor. Tenkrát měl devatenáct roků a navigoval letadlo z Itálie. To byli mladí kluci, dvacet jednadvacet roků, a tihle kluci řídili ta letadla. Josef Sobotka je odvážel mrtvé do Slavičína. Tam byli pochovaní. Po válce, v šestačtyřicátém roku, byli exhumovaní a byli převážení buď do Ameriky, nebo do Francie, kde byli pochovaní na vojenském centrálním hřbitově amerických vojáků. Tak že tak dopadl ten souboj, nešťastně.“

„Můj strýc létal s tím lightningem. Přijel po válce v lednu v džípu až z Frankfurtu nad Mohanem. Daroval mi leteckou kožešinovou bundu. Fotografie je ještě v muzeu ve Slavičíně a ta bunda je tam, myslím, také. Přijel, dovezl nám dolary. V Praze v Darexu se koupila krásná vlněná látka. Něco takového dnes už ani není. Ještě pak přijel jednou a pak přišel komunistický režim. Spával v Alcronu, jinak u nás nebo v Luhačovicích. Měl osmadvacet roků a dívky byly potěšené, když s nimi poseděl jako americký pilot a platil dolary. Přežil válku, nebyl zasažený. Ale říkal, že kdyby se něco stalo, tak z lightningu se nedá vyskočit, musí se obrátit vzhůru kolama, odpoutat se a spadnout dolů. Jinak by člověka zachytila výškovka.“

„Jak jsem byl u toho pásu, tak jsem slyšel nějaké svištění, podívám se nahoru a vidím tam heinkely, to byly německé bombardovací letouny. Byly čtyři nebo pět a letěly pomalu. Bral jsem v potaz slova svého otce, který řekl: ‚Jak uvidíš letadla a svištět bomby, domů!‘ Tak jsem nasadil tempo, tady jsem doběhl kolem toho tanku, spadla bomba na roh k sousedům. Tam byli tři mrtví. Běžel jsem dál, spadly dvě bomby před ten další dům. Byly tam díry pět metrů od sebe a v těch dírách je pochovaná celá naše střecha. Další bomba spadla ještě do splavu. Přeskočil jsem plot. Dodneška nevím, jak jsem jako devítiletý kluk ten plot přeskočil. Otec zakřičel: ‚Do sklepa!‘ Jak jsem na to reagoval? Vyrazil jsem do sklepa, on už byl přede mnou. Celý dům se otřásl, jak ta bomba spadla na ten beton, to nebylo do měkkého. Dům se celý otřásl. V tu stejnou dobu spadly dvě nebo tři bomby nahoře do pokoje, na dílny.“