Mgr. Jan Staša

„Jako školák a dospívající jsem byl členem Orla. Všichni byli členy Orla. V liďáku byl veliký dvůr, kde bývala veřejná cvičení. Orlové z Hroznové Lhoty a ze všech okolních měst a vesnic sem jezdili. Bývalo to hodně slavnostní. Vždycky šel průvod z lidového domu do kostela s muzikou a potom zase zpátky. A na dvoře pak bývala veřejná cvičení. Bylo to velice pěkné.“

„Pro mě a vůbec pro všechny učitele, kteří byli katolíci nebo byli vůbec věřící a chodili do kostela, to bylo špatné. Vyžadovalo se po nás vystoupit z církve, vychovávat v marxismu-leninismu, zúčastňovat se školení a chodit na pracovní brigády. To byla taková práce navíc a zadarmo. Potřebovali jsme ale osvědčení od JZD nebo obecního úřadu pro odbor školství, že jsme se zúčastnili brigády. Já jsem i přesto zůstal svému přesvědčení věrný a nikdy jsem do kostela nepřestal chodit. Chodil jsem tam s celou rodinou veřejně. Když jsem učil v Nivnici, tak pan řídící a vůbec všichni učitelé už byli vypořádaní s církví a do kostela nechodili.“

„Jenda Smetka a já jsme jeli dělat zkoušky do Kroměříže do arcibiskupského gymnázia. Vezli nás tam tatínkové. Přijeli jsme tam a já na to gymnázium koukal jak na zjevení, protože takovou budovu jsem v životě neviděl. To je obrovský ústav vedle kroměřížského zámku, spojené jsou chodbou. A vedle jsou zahrady. Vešli jsme hlavním vchodem, tam byly sestřičky, které nás přijímaly. Tatínkové museli zůstat v hovorně u hlavní brány, kde se konaly návštěvy. Pro nás přišel jeden profesor a zavedl nás do poschodí do jedné třídy. Nikoho jsem neznal, jen Jendu Smetku. Koukal jsem, jak se někteří klepou strachem, někdo byl červený, někdo byl bledý. Celkem tam sedělo asi třicet studentů, samí chlapci.“

„Poručík Bauer si nás nechal nastoupit a položil nám otázku: ‚Kdo umí hrát na nějaký hudební nástroj?‘ Že kdo má doma hudební nástroj, tak dostane dovolenku, aby si pro něj dojel, a že založíme hudební skupinu. Začali jsme se koukat jeden po druhém a pak jsme se rozesmáli. Nikdo se nehlásil, tak ten poručík říká:‚To nevěřím, že by nikdo z vás na nic nehrál. Já to myslím doopravdy!‘ Několik kluků se přihlásilo. Jak se potom ukázalo, tak se přihlásili i ti, kteří nástroj neměli a hrát neuměli. Když pak přijeli bez nástroje, tak dostali za trest basu. A ti, co měli nástroj, tak začali zkoušet. Já jsem se nehlásil. Říkal jsem si, že to bude nějaký podfuk. Jak to na vojně bývá – přihlásí se a pak je pošlou škrábat brambory. Já jsem doma ale hrával. Potom když ta skupina začala zkoušet, tak mě to zajímalo. Šel jsem se podívat, zrovna zkoušeli nějakou skladbu a byly tam nějaké vyšší tóny. Jeden trumpetista to nebyl schopen zahrát. ‚Půjči mi to, já to zkusím,‘ říkal jsem mu. Já jsem si liboval ve výškách. Zahrál jsem to a zrovna přišel velitel roty a slyšel mě, jak troubím. Říkal mi, proč jsem se nepřihlásil. Já na to, že mám nástroj, ale doma. Dal mi dovolenku, to bylo zrovna na Vánoce, tak jsem si jel domů pro trumpetu. Pak jsem s nimi začal hrát.“

„O naši obec se bojovalo celý týden. Ona je na rovině. Skoro na konci obce bylo takové trhovisko, jmenovalo se to Zelničky, a tam si Němci postavili několik kulometných hnízd. Sledovali tu asi kilometr dlouhou rovinu. Ve dne se tam nikdo nedostal, protože jak se tam někdo pohnul, okamžitě kulomety spustily. Večer když se setmělo, tak nebylo vidět a tenkrát ještě neměli dalekohledy s nočním viděním. U nás bylo asi šest rodin schovaných ve sklepě. Bylo asi devět hodin a přiběhl můj kamarád: ‚Stašo, su tady Rumuni!‘ Otočili jsme se a za ním stála skupina asi pěti šesti vojáků. Tak jsme je přivítali. Oni nám říkali: ‚Hitler kaput! Viktoria!‘ Tak jsme je přivítali úsměvy a podáním ruky. Mluvit jsme nemohli. Dali jsme jim víno. Tatínek dal jeden pětadvacetilitrový sud. To bylo za chvíli pryč.“