Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Stárek (* 1952)

• narodil se 1. prosince 1952 v Plzni

• v letech 1968–1973 studoval Střední průmyslovou školu hornickou v Duchcově

• na přelomu 60. a 70. let byl aktivní v undergroundových uskupeních v Teplicích

• v roce 1973 se přestěhoval do Prahy a propojil pražskou a severočeskou undergroundovou scénu

• v 1976 byl souzen v plzeňské části procesu s Plastiky, ve vazbě strávil půl roku

• v roce 1977 podepsal Chartu 77

• v letech 1979–1981 žil v undergroundové komuně v Nové Vísce u Kadaně, kterou spoluzaložil

• od roku 1979 zde vydával undergroundový samizdatový časopis Vokno

• v roce 1981 byl po likvidaci komuny odsouzen za vydávání Vokna na dva a půl roku vězení

• po propuštění z vězení v roce 1984 byl dva roky pod ochranným dohledem

• v letech 1985–1989 pokračoval ve vydávání Vokna, podílel se na tvorbě Originálního videojournalu

• v roce 1989 byl znovu odsouzen ke dvěma a půl letům a dalším dvěma rokům ochranného dohledu

• 26. listopadu 1989 byl amnestován a propuštěn na svobodu

• v letech 1990–2007 působil v transformující se kontrarozvědce

• v současnosti se věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu k dějinám československého undergroundu

František Stárek, v prostředí undergroundu známý jako „Čuňas“, se narodil 1. prosince 1952 v Plzni. Pochází se starého selského rodu, usedlého po čtyři staletí ve vesnici České Libchavy. Nedávno započal práci na rodinné kronice, v jejímž úvodu mimo jiné píše: „Charakteristickým rysem deseti generací rodiny Stárků z Českých Libchav je snaha udělat více pro polis než pro sebe, víra v lepší budoucnost a vůle postrčit pokrok, což však často naráží na nepochopení okolí. A tak i nepřízeň mocných je jevem, který je v historii naší rodiny přítomen.“

V Praze pěstmi, v Teplicích noži

Rodinnou tradici přerušili násilně komunisté a jejich kolektivizace. Když se stal život v JZD nesnesitelným, odešel pamětníkův otec Jaroslav se svou těhotnou ženou a několika igelitovými taškami do pohraničí, kde krátce pracoval v Konstantinových Lázních jako topič. Posléze se rodina přestěhovala do Teplic, kde František Stárek vyrůstal. Otec Jaroslav Stárek zemřel v roce 1960 a František zůstal se svou matkou sám.

„Ten sever byl trochu tvrdší, než to bylo třeba tady v Praze. Já jsem patřil k první generaci dětí, který se tam narodily. Ta generace před náma, to byli všechno tak trochu dobrodruzi. Sebrat se a jít osidlovat pohraničí znamenalo mít psychologii pionýrů. To bylo jako odejít do Ameriky. Byli to lidi určitýho typu. My jsme byly děti těch, kteří se tam usídlili. To už nebyly ty rabovací gardy. Dalším prvkem bylo to, že se tam pracovalo hlavně v dolech a tenkrát to byly hlubinný doly. Ti muži fárali denně a šlo jim tam denně o život. Duch ze šachty se přenášel tak trochu i na povrch… Vyjádřil bych to takhle: když se v Praze kluci prali v hospodách pěstma, tak v Teplicích se prali nožema. Byly tam normálně dětský gangy. Samozřejmě jsem prošel i gangama, který bojovaly o svý teritoria. Je to tak trochu legendární, popsaný v různejch knihách.“

Na základní škole v Teplicích, kde vyrůstal, pro sebe objevil beatnickou kulturu a od šesté třídy bojoval za dlouhé vlasy. Ty nebyly v šedesátých letech žádnou samozřejmostí, na jejich majitele režim hleděl skrz prsty. Dospívající generace kvůli dlouhým vlasům vedla války mimo jiné s vedením školy a výjimkou nebylo ani násilné donucování ke stříhání ze strany úřadů. K maturitě na Střední průmyslové škole hornické v Duchcově proto pamětník přišel s krátkovlasou parukou, aby vyhověl novým směrnicím školního řádu. Odmaturoval úspěšně, ale jako někdejší školní buřič a aktivista Unie středoškoláků a učňů nebyl přijat k vysokoškolskému studiu a odjel si hledat práci do Prahy. 

Po nástupu normalizace uvažoval o tom, že by z komunistického Československa utekl. „Ale nešlo to. Když jsem v sedmdesátém třetím roce začal dělat v Metrostavu, vydělal jsem nějaký prachy a koupil jsem si zájezd do Egypta. Tenkrát šlo utéct z Egypta. To jsem měl namakaný, tenkrát se tady šířily takový zvěsti, jak utéct. Protože mraky lidí utíkaly. Říkalo se, že se v Káhiře musí jít na zastoupení OSN. Odtamtud že prej převážej ty lidi do Itálie nebo do Turecka do utečeneckých táborů...“ Pamětníkův plán ztroskotal na tom, že nebyl členem SSM, a nedostal tudíž pas. Utéct se mu tedy nepodařilo, ale zároveň se nehodlal vzdát způsobu života, který by si na Západě mohl užívat zcela svobodně. Fascinován beatnickým hnutím a kulturou amerických hippies si k takovému životu hledal cestu po svém. 

Charta 77 vznikla kvůli undergroundu

Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let se na severu Čech začala vytvářet undergroundová scéna. „Ten severočeskej protounderground je významnej zrovna tak jako ten pražskej. Nevyšel ale z intelektuálního prostředí, ale zespoda,“ říká František Stárek ke společenství lidí, kteří tak jako on hledali vlastní cestu navzdory společenským a kulturním směrnicím komunistického státu.

Po maturitě opustil Teplice a získal zaměstnání v Praze, kde se postupně spřátelil s osobnostmi formujícími pražský underground, a natrvalo zde zakotvil. V roce 1976 byl jako spoluorganizátor přednášky Ivana Jirouse a koncertu Svatopluka Karáska a Karla Soukupa v Přešticích odsouzen za výtržnictví v procesu se skupinou The Plastic People of the Universe. Strůjci procesu však tehdy nepředpokládali, že nespravedlivý rozsudek nad členy a přáteli skupiny propojí underground s intelektuálním disentem, dá vzniknout Chartě 77, a stmelí tak dosud roztříštěnou opozici. Po silném mezinárodním tlaku byl původní pamětníkův trest změněn na podmíněný, přesto si odseděl půl roku ve vazební věznici v Plzni na Borech.

Chartu sám podepsal již v roce 1977. „Charta vznikla kvůli undergroundu. Když my jsme seděli v roce 1976, tak se za nás tyhle lidi vzali. Pomohli nám. Jinak by nás bolševici spláchli jako záchod. Magor měl připraveno sedm let, my bychom dostali tak po pěti a hotovo. Nikdo by ani neštěk. Ale tahle skupina lidí, ti nás z toho dostali. To jsme dobře chápali. Takže bylo pochopitelný, že s nima potáhnem. Byla to koalice.“

Mít doma rozmnožovací stroj, to bylo jako mít nukleární bombu

František Stárek se rozhodl postupně prolamovat hranice pražské scény směrem k dalším neoficiálním společenstvím mimo hlavní město. Podle předchozích, dosud neuskutečněných projektů nezávislého komunikačního a kulturně-kritického média pro undergroundovou scénu začal v roce 1979 vydávat samizdatový časopis Vokno. „Underground vypadal trošku jinak než to disidentský prostředí. My jsme neměli chuť komunikovat s establishmentem. My jsme si chtěli dělat jenom svoje. Vokno nemělo bejt opoziční časopis. To měl bejt náš časopis. Aby si nás nevšímali – to jsme chtěli. Disidentský prostředí Charty mělo pořád kontakt s mocí. Žádalo ji, aby plnila svoje zákony. To jsem chápal spíš jako svoji společenskou angažovanost. Ale naším meritem byl pořád underground.“

Vytvářet v sedmdesátých letech neoficiální časopis a zajišťovat distribuci tak, aby na ni nedosáhla Státní bezpečnost, to byl nejen krajně nebezpečný, ale i organizačně obtížný podnik. Pamětníkovou ambicí bylo propojovat jednotlivá undergroundová uskupení a vytvořit jejich společnou platformu. To znamenalo i značný náklad časopisu, kterého bylo možné dosáhnout pouze v případě, že se podaří získat cyklostyl, jediný dosažitelný rozmnožovací stroj té doby.

„První perioda Vokna byla ormigová. Ten Ormig, ten jsem de facto ukrad, a to tak, že jeden kluk v Teplicích se učil v kancelářských strojích jako opravář a nosil z práce součástku po součástce. Nedovedeš si představit, co znamenalo mít tenkrát doma rozmnožovací stroj! To bylo, jako kdybys dneska měl doma nukleární bombu. To mělo charakter těžkýho kulometu. A asi takhle po tom estébáci pásli. On nosil součástku po součástce ke mně do sklepa a jednoho dne přines i ten válec, kterej nějak propašoval. Z fabriky a přes vrátnici. Pak byl dva dni ve sklepě a celý to smontoval. Když jsme poprvé zatočili a házelo to ty rozmnoženiny, to jsme vypukli v úplnej jásot. Ono to sice nemělo podavač, ale to bylo jedno. Najednou to udělalo sto kusů od jedný blány.“ K distribuci Vokna potom František Stárek využíval i svých služebních cest v Geofyzice, kde pracoval. 

Komuna v Nové Vísce, moji nejlepší přátelé 

V roce 1979, kdy se režim za Chartu 77 tvrdě mstil, pamětník spoluzakládal komunu v Nové Vísce u Kadaně. Členové komuny byli podílníci, kteří do nákupu rozsáhlé usedlosti investovali své peníze. Žili tam jednotlivci i páry s rodinami. Stodola až pro tři sta posluchačů sloužila jako soukromá scéna pro návštěvníky undergroundových koncertů a kulturních akcí. Celý podnik byl samozřejmě pečlivě sledován bezpečností, která zuřivě hledala sebemenší záminku k jeho likvidaci. Taková příležitost se naskytla v roce 1981, kdy byla komuna cíleně vyvlastněna a jiný prostor se již nepodařilo kvůli úspěšné sabotáži ze strany StB koupit. Novovísecké společenství přesto vydrželo fungovat téměř dva roky.

„Myslím, že to bylo lepší, než když dva lidi žijou spolu, protože tam, když na někoho nemáš náladu, tak si vždycky najdeš někoho, kdo se s tebou chce bavit a kdo má tu náladu, kterou ty potřebuješ. S kým je možný si oddychnout. Hlavně i holky se hodně sžily. To bylo podstatný. Většinou tyhle komuny maj problém, že se ty ženský pohádaj v kuchyni. Alespoň co já znám ty komuny a znám jich řadu.“

Výslechy na StB byly pro aktivní jedince v undergroundu téměř denním chlebem. „Oni normálně mlátili lidi, ale já myslím, že je mlátili selektivně – když věděli, že to na tom člověku něco zanechá. Já jsem nikdy nedostal od policajtů ani facku. Dělal jsem v Geofyzice, na Novou Vísku jsem jezdil půlnočním vlakem a někdy ve dvě hodiny jsem byl v Kadani na nádraží. Pak jsem musel jít čtyři kilometry pěšky na Vísku. A tam se šlo takovým kaňonem, v absolutní tmě. A jednou mi v Chomutově na StB říkali: ‚A vy se nebojíte chodit tím kaňonem?‘ A já říkám: ‚Já mám vždycky v botě kudlu.‘ A voni: ‚A teď ji máte taky?‘ – ‚Samozřejmě,‘ říkám, a jak jsem měl vysoký boty, tak jsem vytáhl takovou dýku, kterou jsem pořád nosil. A oni začali řvát: ‚No to nesmíte, dyť to má větší čepel než...‘ A taky se mi nikdy nic nestalo. Oni museli znát můj profil. Že kdyby na mě někdo zaútočil, tak ho probodnu nebo podřežu. Nikdy jsem z jejich strany neměl žádný fyzický napadení.“

V roce 1980 estébáci Františku Stárkovi zprostředkovali doložku k občanskému průkazu v naději, že ji využije k emigraci. Místo toho ale jen vyjel do Polska, kde podpořil vznikající Solidaritu a setkal se s hlavními protagonisty polského undergroundu. 

Kriminály jsou třeba, aby si revolucionář prohloubil vzdělání

Po rozehnání komuny v roce 1981 putoval pamětník do vězení podruhé, tentokrát na dva a půl roku za práci pro časopis Vokno. Tuto vězeňskou štaci nastoupil v Bytízu na Příbramsku, ve druhé nápravné skupině. Podruhé se tak dostal do společnosti běžných kriminálních živlů: „Oni to někteří nebyli schopní pochopit, za co sedím. Chodil jsem k jednomu brigadýrovi na čaj. Já jsem teda čaj moc nepil, ale chodil jsem tam k němu na pokec. Ti brigadýři byli lidi, se kterýma bylo možný alespoň mluvit, jinak tam byli taky lidi, se kterýma se nedalo mluvit vůbec. Tenhleten byl normální bytař, kterej vykrádal byty. Tak se mě ptal: ‚A za co ty vlastně sedíš?‘ Já jsem říkal: ‚Já jsem vydával časopis.‘ Von tak chvilku přemejšlel a myslel si, že mu nechci říct, za co ve skutečnosti sedím. Pak mi říkal: ‚No a co v tom bylo? To jsi vykrad ještě nějaký půdy nebo jsi ukrad nějaký slepice?‘ Furt jako přemejšlel. Půdy a slepice, to je ve zlodějský hierarchii nejhorší krádež. Tak mě zkoušel, kde tak asi jsem.“

Podle Františka Stárka už ale jemu a ostatním vězňům v osmdesátých letech nešlo v kriminále o život. Na rozdíl od vězňů padesátých let. „Nám šlo tak nanejvejš o hubu. Ale o život rozhodně ne! Na druhou stranu oni tam tehdy byli spolu, ti političtí vězni. Vzájemně se učili. A já jsem za celou dobu – mám odseděný skoro čtyři roky – nikdy neviděl druhýho politickýho vězně. Já jsem se od svých spoluvězňů naučil tak akorát odemykat fabku.“ Díky zkušenostem z dospívání v drsném severočeském prostředí ale s kriminálním prostředím neměl až tak velký problém. Galérku zlodějů i vrahů znal z teplických hospod, kam dříve chodil s kamarády popíjet. „Kriminály pro mě nebyly tou nejhorší dobou. Naopak nejhorším dobám, kdy probíhala akce Asanace v nejtvrdší podobě, jsem se vyhnul právě díky tomu, že jsem seděl v kriminále.“

Ve vězení se pamětník soustředil na to, jak později produkovat Vokno lépe po technické i odborné stránce. Roky za mřížemi tak věnoval důkladnému studiu estetiky a promýšlení další práce na časopisu. „Podle vzoru ruskejch revolucionářů, že kriminály jsou potřeba k tomu, aby si revolucionář prohloubil vzdělání. Mně taky připadalo, že na to, abych dělal šéfredaktora Vokna, mám špatný vzdělání. Naštěstí byl Bytíz bohatej lágr, takže kupovali knížky. Když byla čistka v knihovnách, tak vyházeli jen to, co ti bachaři znali: Vaculík, Škvorecký, Havel. Ale o tom, kdo je třeba Patočka, neměli ánung... Dostat se do knihovny ale bylo docela složitý. Takovej odpornej jedinec tam dělal knihovníka, byl to bejvalej příslušník Veřejný bezpečnosti v Opavě. Seděl tam kvůli tomu, že ve služebním voze za použití služební pistole znásilnil čtrnáctiletou holku. Toho nemohli pustit mezi vězně, protože tam byla řada lidí z Opavy, který na něj vždycky řvali: ‚Počkej, až sem přijdeš, tak ti natrhnem prdel!‘ Nejspíš by ho zabili. Takže byl v knihovně, kde byl sám. A s ním bylo nutný vyjednávat. Já už jsem to znal, takže jsem doma instruoval, co mi maj posílat. ‚Mašina‘ (pamětníkova první žena Marcela Pinterová, pozn. autora) mi posílala med a ořechy, věci, který jsou potřeba na nervy. Tak jsem s ním vyměnil med a ořechy za to, že mě nechal si prohlídnout seznam odborný literatury. Tam jsem narazil na Dějiny estetiky, Gilbertová a Kuhn, s Patočkovým doslovem, kterej tvoří podstatnou část tý knihy. Tu knihu mám dodneška – ukrad jsem si ji z kriminálu. To byl jeden z mých hlavních studijních materiálů.“

Po návratu z kriminálu v roce 1984 byl na Františka Stárka uvalen ještě dvouletý ochranný dohled, rovnající se téměř nevolnictví: „To byla taky taková pěkná sviňárna. Takovej život s náhubkem. Já jsem žil v Praze 6 a podle toho zákona o ochranném dohledu jsem musel, kdykoli bych Prahu 6 opustil na více než osm hodin, to čtrnáct dní předem ohlásit svýmu dohledáři. Samozřejmě ke mně mohli chodit bez povolení k prohlídce do bytu. A v deset večer jsem musel bejt doma. K tomu předkládat, kolik si vydělám... Prostě abych byl průhlednej. Takže to vypadalo třeba tak, že jsme seděli doma, měl jsem tam nějaký přátele kolem stolu v obýváku, a najednou přišli policajti a kontrolovali v obýváku občanky. V rámci obchůzky ke mně chodili do bytu. A trvalo to dva roky.“

Od těch, kteří kopou krumpáčem, po ty, co píší fenomenologická pojednání

Ve vydavatelské práci však pamětník pokračoval. S filmařem Michalem Hýbkem a ostatními přáteli se podílel i na produkci a distribuci Originálního videojournalu, který přinášel filmové dokumentární pořady o umění, disidentském prostředí či ekologii a byl rozšiřován podobnými cestami jako samizdat. Také Vokno vycházelo dál. Jako jeho šéfredaktor byl i se svou budoucí manželkou Ivou Vojtkovou v únoru 1989 znovu zatčen a odsouzen na dva a půl roku vězení a další dva roky ochranného dohledu. Propuštěn byl až 26. listopadu 1989: „Seděl jsem večer na zprávách – ty byly povinně. Ale tyhle zprávy už jsem chtěl vidět. Bylo tejden po 17. listopadu a už i televize začala dělat, jako že s komunismem nechce mít nic společného. A najednou zaznělo: ‚Prezident republiky udělil milost těmto osobám: Čarnogurský, Ruml, Jirous, Stárek.‘ Celá kulturka, všech těch osmdesát muklů, se na mě otočila a: ‚Ty vole, jdeš domů!‘ To byla docela bomba.“

Po návratu z vězení se František Stárek okamžitě zapojil do činnosti Občanského fóra, zejména v mimopražských regionech. V květnu roku 1990 nastoupil do transformující se československé kontrarozvědky, aby se podílel na přeměně komunistické tajné služby v bezpečnostní informační službu demokratického státu. Ve čtyřech nástupnických organizacích strávil příštích sedmnáct let, impulzem pro jeho rozchod s BIS ČR byl zásah policie proti festivalu elektronické hudby CzechTek v roce 2005. V současnosti se jako zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu k dějinám československého undergroundu. V soukromí se zabývá rodinnou genealogií a organizuje undergroundové festivaly. O vlastních zážitcích zatím psát neuvažuje: „Jsou lidi, který to žijou. Pak ti, kteří o tom píšou, a nakonec ti, kteří o tom čtou. Já to žiju.“

Na otázku, kdo je pro něho z disidentského prostředí nejvýznamnější osobností, odpovídá: „Václav Havel. To je člověk, kterej pochopil underground. Že to není ta zahrádka intelektuálů, ale že tam jsou všichni. Od těch, který kopou krumpáčem, po ty, který píšou fenomenologický knihy. Že to společenství je průřezový, široký.“