Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Stárek (* 1952)

• narodil se 1. prosince 1952 v Plzni

• v letech 1968–1973 studoval Střední průmyslovou školu hornickou v Duchcově

• na přelomu 60. a 70. let byl aktivní v undergroundových uskupeních v Teplicích

• v roce 1973 se přestěhoval do Prahy a propojil pražskou a severočeskou undergroundovou scénu

• v 1976 byl souzen v plzeňské části procesu s Plastiky, ve vazbě strávil půl roku

• v roce 1977 podepsal Chartu 77

• v letech 1979–1981 žil v undergroundové komuně v Nové Vísce u Kadaně, kterou spoluzaložil

• od roku 1979 zde vydával undergroundový samizdatový časopis Vokno

• v roce 1981 byl po likvidaci komuny odsouzen za vydávání Vokna na dva a půl roku vězení

• po propuštění z vězení v roce 1984 byl dva roky pod ochranným dohledem

• v letech 1985–1989 pokračoval ve vydávání Vokna, podílel se na tvorbě Originálního videojournalu

• v roce 1989 byl znovu odsouzen ke dvěma a půl letům a dalším dvěma rokům ochranného dohledu

• 26. listopadu 1989 byl amnestován a propuštěn na svobodu

• v letech 1990–2007 působil v transformující se kontrarozvědce

• v současnosti se věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu k dějinám československého undergroundu

František Stárek se narodil 1. 12. 1952 v Plzni. Pochází se starobylého selského rodu, usedlého po čtyři staletí ve vesnici České Libchavy. Nedávno Stárek započal práci na rodinné kronice, v jejímž úvodu mimo jiné píše: „Charakteristickým rysem deseti generací  rodiny Stárků  z Českych  Libchav  je  snaha  udělat  více  pro  polis než  pro  sebe, víra v lepší budoucnost a  vůle  postrčit  pokrok, což však často  naráží  na nepochopení  okolí a tak i  nepřízeň mocných je jevem, který je v historii naší rodiny přítomen.“

Rodinnou tradici přerušily násilně až komunisté a jejich kolektivizace. Když se stal život v JZD nesnesitelným, odešel Stárkův otec Jaroslav  se svou těhotnou ženou a pár igelitovými taškami do pohraničí, kde krátce pracoval v Konstantinových lázních jako topič. Posléze se rodina přestěhovala do Teplic, kde Stárek vyrůstal. Otec Jaroslav Stárek zemřel v roce 1960 a František Stárek zůstal se svou matkou sám. „Ten sever byl trochu tvrdší, než to bylo třeba tady v Praze. My jsme byli první generace dětí, který se tam narodily. Ta generace před náma, to byli všechno tak trochu dobrodruzi. Sebrat se a jít osidlovat pohraničí, to znamenalo mít psychologii pionýrů. To bylo jako odejít do Ameriky. To byli lidi určitýho typu... My jsme byly děti těch, kteří se tam usídili. To už nebyly ty rabovací gardy. Dalším prvkem bylo to, že se tam pracovalo hlavně v dolech a tenkrát to byly hlubinný doly. Ti muži fárali denně a v šlo jim tam  denně o život. Ten duch z tý šachty se přenášel tak trochu i na povrch... Vyjádřil bych to takhle: když se tady kluci prali v hospodách pěstma, tak v Teplicích se prali nožema... Byly tam normálně dětský gangy, samozřejmě jsem prošel i gangama, který bojovaly o svý teritoria. Je to tak trochu legendární, popsaný v různejch knihách...“  

Na základní škole v Teplicích, kde vyrůstal, pro sebe Stárek objevil beatnickou kulturu a od 6. třídy bojoval za dlouhé vlasy. Ty nebyly v 60. letech žádnou samozřejmostí a jejich majitelé byli považováni za asociály. A dospívající generace kvůli tomu nevedla jen války s vedením školy. Vyjímkou nebylo ani násilné donucování ke stříhání ze strany úřadů. K maturitě na Střední průmyslové škole hornické v Duchcově proto Stárek přišel s krátkovlasou parukou, aby vyhověl novým směrnicím školního řádu. Odmaturoval úspěšně, ale jako někdejší školní buřič a aktivista Unie středoškoláků a učnů nebyl přijat k vysokoškolskému studiu a odjel si hledat práci do Prahy. 

Můžeme se jenom dohadovat, kam by se ubíral underground bez Stárka, kdyby se mu podařilo po nástupu normalizace utéci za hranice. To byla totiž perspektiva, které hodlal dát přede vším přednost: „Ale to nešlo. Když jsem v 73‘ roce začal dělat na Metrostavu, vydělal jsem nějaký prachy a koupil jsem si zájezd do Egypta. Tenkrát šlo utéct z Egypta. To jsem měl namakaný, tenkrát se tady šířili takový zvěsti, jak utéct. Protože mraky lidí utíkaly... Říkalo se, že se v Káhiře musí jít na zastoupení OSN a že ti prej převážej ty lidi do Itálie, nebo do Turecka, do utečeneckých táborů...“ Stárkův plán ovšem ztroskotal na tom, že nebyl členem SSM a nedostal tudíž pas. Utéct sice nemohl, ale zároveň se nehodlal vzdát způsobu života, který  by si na Západě mohl užívat zcela svobodně. Fascinován beatnickým hnutím a kulturou amerických hippies, si k takovému životu Stárek hledal cestu po svém. Hledání navzdory společenským kulturním směrnicím v komunistickém státě bylo základním charakteristickým  rysem i mnohých dalších. Z jejich společenství potom vzešel underground, kterému tak Stárek věnoval podstatnou část života. 

Koncem 60. a začátkem 70. let se na severu Čech ale začala vytvářet undergroundová scéna: 

Ten severočeskej protounderground, ten je významnej zrovna tak jako ten pražskej. Nevyšel ale z intelektuálního prostředí, ale zespoda

Teplice Stárek opustil po maturitě a získal zaměstnání v Praze, kde se postupně spřátelil se osobnostmi, formujícími i pražský underground a natrvalo zde zakotvil. V roce 1976 byl jako spoluorganizátor přednášky Ivana Jirouse, koncertu Svatopluka Karáska a Karla Soukupa v Přešticích odsouzen za výtržnictví v procesu ‚Plastic People‘.  Nikdo ze strůjců procesu tehdy nepředpokládal, že nespravedlivý rozsudek nad členy skupiny a dalšími představiteli undergroundu stmelí úplně jinou část společnosti, dá vzniknout Chartě a propojí tak dva do té doby oddělené světy. Chartu podepsal Stárek již v roce 1977. „Musíš chápat, že Charta vznikla kvůli undergroundu. Když my jsme seděli v roce 76‘, tak se za nás tyhle lidi vzali. Ti nám pomohli. Jinak by nás bolševici spláchli jako záchod... Magor měl připraveno sedm let, my bychom dostali tak po búru a hotovo. Nikdo by ani neštěk. Ale tahle skupina lidí, ti nás z toho dostali. To jsme dobře chápali. Takže bylo pochopitelný, že s nima potáhnem. Ale byla to koalice.“ Rozhodl se postupně prolamovat hranice pražské scény směrem k dalším neoficiálním společenstvím mimo hlavní město. Podle předchozích, nikdy neuskutečněných projektů nezávislého komunikačního a kulturně-kritického média pro undergroundovou scénu, začal v roce 1979 vydávat samizdatový časopis Vokno. „Underground trošku vypadal jinak, než to disidenstký prostředí. My jsme neměli chuť komunikovat  tím establishmentem. My jsme si chtěli dělat jenom svoje. Ty komunikační kanály, ten časopis, o kterym mluvím, ten neměl bejt opozičním časopisem. To měl bejt náš časopis. Aby si nás nevšímali, to jsme chtěli. Ta Charta, to disidentský prostředí Charty, mělo pořád ten kontakt s tou mocí. Kdy jí žádalo, aby plnila svoje zákony a tak. Ale to jsem chápal spíš jako svojí společenskou angažovanost. Ale ten underground byl pořád naším meritem.“

VOKNO

Vytvářet i v 70. letech neoficiální časopis a zajišťovat distribuci tak, aby na ní nedosáhla Státní bezpečnost, byl nejen krajně nebezpečný, ale i organizačně obtížný podnik. Stárkovou ambicí bylo propojovat jednotlivá a na sobě nezávislá undergroundová uskupení a vytvořit jejich společnou platformu. To znamenalo i značný náklad časopisu, kterého bylo možné dosáhnout pouze v případě, že se podaří získat cyklostyl, jediný dosažitelný rozmnožovací stroj té doby. 

„První perioda Vokna byla ormiková. Ten Ormik, ten jsem defacto ukrad a to tak, že jeden kluk v Teplicích se učil v kancelářských strojích jako opravář a nosil z práce součástku po součástce. Nedovedeš představit, co to znamenalo mít tenkrát doma rozmnožovací stroj. To bylo, jako kdybys měl doma dneska nukleární bombu! To mělo charakter těžkýho kulometu. A asi takhle po tom estébáci pásli. On nosil součástku po součástce ke mně do sklepa a jednoho dne přines i ten válec, kterej nějak propašoval. Z fabriky a přes vrátnici! Pak byl dva dni ve sklepě a celý to smontoval. Když jsme poprvé zatočili a házelo to ty rozmnoženiny, to jsme vypukli v úplnej jásot. Ono to sice nemělo podavač, ale to bylo jedno. Najednou to udělalo sto kusů od jedný blány...“ K distribuci Vokna potom Stárek využíval i svých služebních cest v Geofyzice, kde pracoval. 

Nová Víska, ta komuna, to jsou lidi... to je pro mě víc než rodina. Moji nejlepší přátelé. 

V roce 1979, kdy se režim za Chartu začal tvrdě mstít, zakládal Stárek (nejen on sám) komunu v Nové Vísce u Kadaně. Rozsáhlá usedlost se stodolou až pro tři sta posluchačů, sloužila jako soukromá scéna pro návštěvníky undergroundových koncertů a kulturních akcí. Jednotliví členové komuny byli podílníci, kteří do nákupu investovali své peníze. Na Nové Vísce žily jednotlivci i páry s rodinami. Akce, pořádané na půdě komuny, měly tak soukromý charakter.   Celý podnik byl samozřejmě pečlivě sledován Bezpečností, která zuřivě hledala sebemenší záminku k zásahu. Taková příležitost se naskytla v roce 1981, kdy komuna byla cíleně vyvlastněna a jiný prostor se již nepodařilo kvůli úspěšné sabotáži ze strany Stb koupit. Novovísecké společenství přesto vydrželo fungovat téměř dva roky. „Myslím, že to bylo lepší, než když dva lidi žijou spolu, protože tam, když na někoho nemáš náladu, tak si vždycky najdeš někoho, kdo se s tebou chce bavit a kdo má tu náladu, kterou ty potřebuješ. S kym je možný si oddychnout. Hlavně i holky se hodně sžily. To bylo podstatný. Většinou tyhle komuny maj ten problém, že se ty ženský pohádaj v kuchyni. Alespoň co já znám ty komuny a znám jich řadu...“ Výslechy na Stb byly pro aktivní jedince v undergroundu téměř denním chlebem. Stejně jako i v souvislostech s kriminály, to ale Stárek nepovažuje za svoji nejhorší zkušenost: „...Tady normálně mlátili lidi, ale já myslím, že mlátili selektivně, když věděli, že to na tom člověku něco zanechá. Já jsem nikdy nedostal od policajtů ani facku. Dělal jsem v Geofyzice a na Novou Vísku jsem jezdil půlnočním vlakem a někdy ve dvě hodiny jsem byl v Kadani na nádraží. Pak jsem musel jít čtyři kilometry pěšky na Vísku. A tam se šlo takovým kaňonem, v absolutní tmě.  A jednou mi v Chomutově na Stb říkali: ‚A vy se nebojíte chodit tím kaňonem?‘ A já říkám: ‚Já mám vždycky v botě kudlu.‘ A voni: ‚A teď máte taky‘ ‚Samozřejmě...‘, říkám a jak jsem měl vysoký boty, tak jsem vytáh takovou dýku, kterou jsem pořád nosil.‘ A voni začali řvát: ‚No to nesmíte, dyť do má větší čepel než...‘ A taky se mi nikdy nic nestalo. Voni musli znát můj profil. Že kdyby na mě někdo zaútočil, tak že ho probodnu, nebo podřežu. Nikdy jsem z jejich strany neměl žádný fyzický napadení.“

V roce 1980 Stárkovi estébáci zprostředkovali doložku k občanskému průkazu v naději, že by mohl emigrovat. Místo toho ale Stárek stačil vyjet do Polska, kde podpořil vznikající Soldinarosć a setkal se zde s hlavními protagonisty polského undergroundu. 

Po rozehnání komuny v roce 1981 putoval Stárek do vězení podruhé, tentokrát na dva a půl roku, za práci pro časopis Vokno. Tuto vězeňskou štaci nastoupil v Bytízu na Příbramsku, v II. nápravné skupině. Podruhé se tak dostal do společnosti běžných kriminálních živlů: „Oni to některý nebyli schopní pochopit, za co sedím. Chodil jsme k jednomu brigadýrovi na čaj. Já jsem teda moc čaj nepil, ale chodil jsem tam k němu na pokec. Ta brigadýři to byli lidi, se kterýma bylo možný alespoň mluvit, s některejma (tam byli jinak taky lidi, se kterýma se nedalo mluvit vůbec). Tenhleten byl normální bytař, tak mi alespoň vyprávěl, který byty vykrádal a tak. Tak se mě ptal: ‚A za to ty sedíš, vlastně?‘ Já jsem říkal: ‚Já jsem vydával časopis.‘ Von tak chvilku přemejšlel a myslel si, že mu jako nechci říct, za co sedim ve skutečnosti. Pak mi řikal: ‚No a co v tom bylo, to si vykrad ještě nějaký půdy, nebo si ukrad nějaký slepice? Furt jako přemejšlel. Půdy a slepice, to je taková ta nejhorší krádež, ve zlodějský hiearchii. Ten kdo vykrádá půdy a kurníky od slepic - to jsou ty nejhorší zloději. Tak mě zkoušel, kde tak asi jsem. Protože bytaři, to byla nóbl kasta.“ „Byli mezi nima i nějaký zajímavý existence?“ „Byli tam samozřejmě zajímavý, každej byl originál. V tý dvojce už neseděj žádný takový, který někde plivli na podlahu, tam už sedí skutečná kriminální populace - bytaři atd. Něco se tam dalo (pochytit, pozn. autora) Jenže pořád je to slabý proti tomu, co bylo v těch padesátejch letech, kdy se moh člověk v tom kriminále opravdu něco naučit. Rozdíl mezi náma, co jsme seděli v těch 80. letech a těma, co se seděli v těch 50. letech, bylo, že jim šlo o život. To nám nešlo! To nám rozhodně nešlo! Nám šlo tak nanejvejš vo hubu. Ale o život ne. Ale oni tam tehdy byli spolu, ti politický vězni. Vzájemně se učili... Já jsem za celou dobu (mám odseděný skoro čtyři roky) nikdy neviděl druhýho politickýho vězně. Já jsem od nich (svých spoluvězňů) naučil tak odmykat fabku.“ Díky svým zkušenostem z dětství a mládí, stráveném v drsném severočeském prostředí, neměl Stárek velký problém s kriminálnickým prostředím. Galérku zlodějů i vrahů znal z teplických hospod, kam chodil s kamarády popíjet. „Kriminály pro mě nebyly tou nejhorší dobou. Nejhorším dobám, kdy probíhala akce Asanace v nejtvrdší podobě, jsem se vyhnul díky tomu, že jsem seděl právě v kriminále.“ Ve vězení se Stárek soustředil na to, jak produkovat Vokno lépe po technické i odborné stránce.  Roky za mřížemi věnoval důkladnému studiu estetiky, pro další a kvalitnější editorskou práci časopisu: Podle vzoru ruskejch revolucionářů, že kriminály jsou potřeba k tomu, aby si revolucionář prohloubil vzdělání. Tak mě taky připadlo, že na to, abych dělal šéfredaktora Vokna mám špatný vzdělání.... Naštěstí byl Bytíz bohatej lágr, takže kupovali všechno knížky, co jen mohli. Když byla čistka v knihovnách, tak vyházeli to, co ty bachaři tak znali: Vaculík, Škvorecký, Havel. Ale o tom, kdo je třeba Patočka, neměli ani ahnung... Dostat se do knihovny ale bylo docela složitý. Takovej odpornej jedinec tam dělal knihovníka a byl to bejvalej příslušník Veřejný bezpečnosti v Opavě. Seděl tam kvůli tomu, že ve služebním voze, za použití služební pistole znásilnil čtrnáctiletou. Toho nemohli pustit mezi vězně, protože tam byla řada lidí z Opavy, který na něj vždycky řvali: ‚Počkej, až sem přídeš, tak ti natrhnem prdel!‘ Nejspíš by ho asi zabili. Takže byl v knihovně, kde byl sám. A s ním bylo nutný vyjednávat. Já už jsem to znal, takže jsem doma intruoval, co mi maj posílat. Mašina (Stárkova první žena Marcela Pinterová, pozn. autora) mi posílala med a ořechy, věci, který jsou potřeba na nervy. Tak jsem s nim vyměnil med a ořechy za to, že mě nechal si prohlídnout seznam odborný literatury. Tam jsem narazil na Dějiny estetiky, Gilbertová a Kunz, s Patočkovým doslovem, kterej tvoří podstatnou část tý knihy. Tu knihu mám dodneška - ukrad jsem si jí z kriminálu. To byl jeden z mých hlavních studijních materiálů...“ Po návratu z kriminálu v roce 1984 byl Stárek odporoučen pod dvouletý ochranný dohled, rovnající se téměř nevolnictví: „To byla taky taková pěkná sviňárna. Takovej život s náhubkem. Já jsem žil na Praze 6 a podle toho zákona (o ochranném dohledu) jsem musel, kdykoli bych Prahu 6 opustil na více než 8 hodin, 14 dní předem ohlásit svýmu dohledáři. Samozřejmě ke mě mohli chodit bez povolení k prohlídce do bytu. A v deset večer jsem musel bejt doma. A k tomu předkládat, kolik si vydělám atd... Prostě abych byl průhlednej. Takže to vypadalo třeba tak, že jsme seděli doma, měl jsem tam nějaký přátele kolem stolu v obýváku, a najednou přišli policajti a kontrolovali v obýváku občanky. V rámci obchůzky ke mně chodili do bytu. A trvalo to dva roky.“ Ve vydavatelské práci Stárek ovšem pokračoval. S filmařem Michalem Hýbkem a ostatními přáteli se podílel i na produkci a distribuci Originálního Videojournalu, který stejně jako časopis Vokno přinášel filmové dokumentární pořady o umění, disidentském prostředí, ekologii a byl rozšiřován podobnými cestami jako samizdat. Vokno přirozeně vycházelo dál. Jako jeho šéfredaktor byl znovu i se svou budoucí manželkou Ivou Vojtkovou v únoru 1989 zatčen a odsouzen na dva půl roku vězení a další dva roky ochranného dohledu. Tento rutinní trest by pravděpodobně dostával z železnou pravidelností dále i navzdory tomu, že v kriminále nadále teoreticky vybrušoval praktiky konspirativního chování. Propuštěn byl až 26. listopadu 1989: „Seděl jsem večer na zprávách - ty byly povinně. A tyhle zprávy už jsem chtěl vidět. Bylo tejden po 17. listopadu a už i televize začala dělat jako že s komunismem nechce mít nic společného. A najednou zaznělo: ‚Prezident republiky udělil milost těmto osobám: Čarnogurský, Ruml, Jirous, Stárek.‘ Celá kulturka, všech těch osmdesát muklů, se na mě otočilo a: ‚Ty vole, jdeš domů.‘ To byla docela bomba.“ Po návratu z vězení se Stárek okamžitě zapojil do realizace Občanského fóra, zejména v mimopražských regionech. V následujícím roce 1990 odešel do služby k československé, později české kontrarozvědce, kde strávil příštích sedmnáct let. V současnosti se jako zaměstanec Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu k dějinám československého undergroundu. V soukromí se zabývá rodinnou genealogií a organizuje undergroundové festivaly. O vlastních zážitcích zatím psát neuvažuje: „Jsou lidi, který to žijou. Pak ti, kteří o tom píšou a na konec ti, kteří o tom čtou. Já to žiju.“ „Kdo je pro tebe z disidenstkýho prostředí nejvýznamnější osobností?“ „Václav Havel. To je myslím, člověk, kterej pochopil ten underground. Že to není ta zahrádka intelektuálů. Ale že tam jsou všichni. Od těch, který kopou krumpáčem, od těch který zděj na baráku zeď, zrovna tak i ty, co píšou nějaký fenomenologický knihy. Že to společenství je průřezový, široký. Další, kdo měl dobrej vztah a taky velmi pochopil ten underground, tak byl Pavel Tigrid. Velká česká postava.“ 

Názory na to, zda underground žije dál, nebo zda skončil s rozpadem komunistického režimu, se různí. Zcela rozdílné byly i cesty a osudy těch, kteří byli jeho součástí, kteří organizovali jeho akce, nebo ho zásobovali svou tvorbou. Vlastní historii undergroundu psala paradoxně i Státní bezpečnost, která ho pronásledovala do posledních dnů režimu. V jejich svazcích se nacházejí podrobné záznamy o všem, co se estébáci z vlastních nebo cizích zdrojů dověděli a jejich „poznatky“ jsou tak i cenným pramenem k historii undergroundu. Ke zklamání mnohých do nich ale přispěl i František Horáček, legendární harmonikář Jim Čert, který Bezpečnosti donášel jako placený agent: „Ten Čert, tím, že hrál na tu harmoniku, do toho undergroundu infiltroval celkem vehementně. Taky když dneska píšou lidi o textech, tak pochvalujou Čertovy texty. A proč asi měl úderné texty? Protože se nebál, že ho za ně zavřou. Všichni ostatní měli určitou autocenzuru.“ „To vás někdy napadlo, tahle úvaha?“ „Ne. To mě napadlo až po zveřejnění. Až když jsem to zjistil.“ 

Osobnost, která český underground ovlivnila zřejmě nejsilněji, je básník, historik umění a bývalý umělecký manažer kapely The Plastic People of the Universe Ivan Martin Jirous, přáteli nazývaný Magor. Se Stárkem byl souzen v procesu proti Plasticům i v procesu s domnělou (a neúplnou) redakcí časopisu Vokno. Celkem strávil v kriminále osm a půl roku. „Čeho si nejvíc vážíš u Magora?“ „Tam je jedna fyziologická vlastnost, za kterou on nemůže a to je to, že si neprochlastá mozkový buňky. To je zázrak. Protože každej, kdo by vypil tolik co Jirous, tak už je naprostej dement, v deliriu tremens. Ale on je schopen citovat celý pasáže knih ještě po flašce slivovice. A je schopen tvůrčího myšlení a dávat do hromady věci. Za tohle on ani nemůže, to je přírodní jev. Ale co si nejvíc cením, je to, že do toho pořád šel, že to nikdy nezabalil. Šance to zabalit měl několikrát. Ale držel celou tu dobu se všema výkyvama zůstal svůj.“