Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Antonín Stáně (* 1944)

• narozen 16. listopadu 1944 v Praze

• jeho matka nejstarší dcerou Antonína Benjamina Svojsíka

• jeho otec československým diplomatem v Itálii a Rakousku

• komunistický převrat ukončil otcovu kariéru a pracoval na dělnické pozici

• v létě 1968 emigroval do Velké Británie a natrvalo se zde usadil

• během své profesní kariéry se věnoval především statice stavebních konstrukcí

• po roce 1990 vedl přibližně 10 let pražskou pobočku jedné britské projekční firmy

• členem správní rady londýnského krajanského střediska Velehrad

Antonín Stáně pochází z rodu zakladatele českého junáctví Antonína Benjamina Svojsíka, je jeho vnukem. Sám se však členem skautingu nikdy nestal, nemohl, neboť Komunistická strana Československa (KSČ) zakázala činnost hnutí na téměř 40 let.

Když v létě roku 1968 odcestoval na Britské ostrovy, nemohl tušit, že zpátky do Československa se vrátí až po pádu totalitního režimu, tedy o více než dvacet let později. Velká Británie mu přirostla k srdci, avšak na svůj původ a rodnou zem nikdy nezanevřel. Postupně přebíral zodpovědnost v krajanské organizaci Velehrad, jejímž stěžejním úkolem je pomáhat emigrantům ze zemí bývalého Československa v oblasti vzdělávací a pastorační.

„Když došlo k sovětské agresi do Československa, Velehrad – a speciálně otec Lang – sehrál nesmírně pozitivní roli. Umožnil spoustě lidí, aby se v klidu mohli rozhodnout, zda v zemi zůstanou. Dnes je to jiné. Role Velehradu se od té doby pochopitelně změnila,“ vypráví o krajanské nadaci Velehrad Antonín Stáně.

Svojsíkovi trávili námluvy společnou hrou na piano

Antonín Stáně se narodil 16. listopadu 1944 v Praze jako druhorozený potomek Vojtěcha a Ludmily Stáňových. Ludmila Stáňová, rozená Svojsíková, se narodila v roce 1910 jako nejstarší dítě profesora Antonína Benjamina Svojsíka, zakladatele českého skautingu, a její matka Julie Svojsíková zase pocházela z rodiny Stránských.

„Babička jako svůj největší poklad střežila jednak vzpomínky na svoje mládí – pocházela z Českomoravské vysočiny – a jednak vzpomínky na dědečka Svojsíka. Oba dva velmi milovali hudbu a své námluvy trávili společnou hrou na piano,“ připomíná Antonín Stáně, který se svojí babičkou Julií Svojsíkovou strávil část svého dětství v rodinném domku v Letech u Dobřichovic. „I když už tehdy byla stárnoucí ženou s minimální penzí, vždy zůstala statečnou dámou,“ charakterizuje pamětník svoji babičku, jak se mu jevila v 50. letech.

Dědečkův odkaz symbolizoval morální vzpruhu

Kvůli mimořádnému pracovnímu nasazení nezbývalo A. B. Svojsíkovi příliš mnoho času na vlastní rodinu. To ale neznamenalo, že by ji zanedbával. Když tábořil se svými skauty v orlovských lesích na Vysočině, přicházel ve volných chvílích do nedaleké myslivny, kde přebývala jeho manželka s malou dcerkou. Nezapomenutelné chvíle rodinného života Svojsíkovi prožili též v domě se zahradou v Letech u Dobřichovic, který si koupili v roce 1917. Odtud vyráželi na procházky do lesa a chodili se koupat a opalovat k řece Berounce. Julie Svojsíková prý měla pro zaneprázdněnost svého muže velké pochopení.

Velmi vřelý vztah měla k A. B. Svojsíkovi i jeho dcera Ludmila. Když se její otec vrátil začátkem srpna roku 1938 ze Sovětského svazu a po neúspěšném domácím léčení skončil s těžkou chorobou v podolském sanatoriu, trávila mnoho hodin u jeho lůžka. Zakladatel českého skautingu zemřel 17. září 1938. O tři dny později uložili zesnulého A. B. Svojsíka do rodinné hrobky na Vyšehradě. „Člověk cítí, že v porovnání s tímhle slavným předkem toho dokázal v životě velice málo,“ podotýká Antonín Stáně, který se narodil až šest let po Svojsíkově smrti.

Dědečkův odkaz v něm zanechal stopy, znamenal pro něho morální vzpruhu a vždy si uvědomoval, že si musí i v těžkých chvílích udržet svůj charakter a čistý štít. Věděl, že dědečkovy činy jsou sice krásnou vzpomínkou, ale že si může v životě vydobýt respekt a uznání pouze svým vlastním konáním.

Matka brečela a nevěděla, jestli se otec z Bartolomějské vrátí

Vojtěch Stáně vedl po druhé světové válce diplomatické zastoupení ve Vídni, kde Antonín Stáně prožil své rané dětství. „Mlhavě si pamatuji, že se otec přátelil s Američany, kteří zde působili, takže jsme tam chodili k jednomu americkému majorovi. Před krbem ležela lví kožešina a já měl v oblibě na ní ležet.“
 
Situace v rodině se razantně proměnila komunistickým pučem v roce 1948, kdy na Vojtěcha Stáněho naléhali se vstupem do Komunistické strany Československa, což odmítl, a z diplomatické služby ho propustili. Krátký čas se v rodině uvažovalo o životě v emigraci, ale nakonec se přece jen vrátili do Prahy.

Protože Vojtěch Stáně odmítal přistoupit na návrhy československých komunistů, následoval sestup jeho kariéry, který se zastavil až na dělnické pozici v továrně s barvami. V průběhu 50. let se mu nedařilo sehnat stálé zaměstnání, jen tu a tam našel možnost menšího přivýdělku. Vypomáhal například s hlídáním exponátů v Národním muzeu. Aby se rodina uživila, pracovala Ludmila Stáňová jako písařka ve Výzkumném ústavu vzduchotechniky.

Jednoho dne, jemuž předcházelo setkání s italským velvyslancem, kterého znal ze svých dřívějších diplomatických služeb, si Státní bezpečnost předvolala Vojtěcha Stáněho k výslechu na nechvalně známou služebnu v Bartolomějské ulici. „Matka brečela, protože naprosto nevěděla, jestli se otec vrátí z Bartolomějské večer, nebo za měsíc, nebo za deset let. Byla to opravdu atmosféra strachu a bezmoci,“ vzpomíná pamětník.

Skautem ve vlastní fantazii

Během své školní docházky poznal Antonín Stáně řadu dobrých a slušných učitelů, na které dodnes rád vzpomíná. Narazil na několik „zuřivých komunistů“, ale spíše se jednalo o výjimky. Přesto ve škole panovala naprosto odlišná atmosféra než v rodinném prostředí. „Ne abys říkal ve škole to, co slyšíš doma,“ kladli rodiče na srdce svému synovi.

K jeho raným vzpomínkám patří vánoční besídka, kterou v zimě roku 1948 pořádaly skautky z oddílu jeho starší sestry ve sklepě jejich pražského domu ve Vodičkově ulici. Na rozdíl od své sestry Antonín Stáně do žádného skautského oddílu nikdy nevstoupil. Skautská organizace byla totiž od začátku 50. let až do roku 1968 v Československu postavena mimo zákon. Zato trávil v dětství hodně času četbou knih o skautingu svého dědečka A. B. Svojsíka, Velena Fanderlika, dr. Řeháka a jiných autorů, jež měl doma k dispozici. Stal se tedy skautem alespoň ve vlastní fantazii, ve skutečnosti však podobně jako ostatní vrstevníci docházel do Pionýrské organizace. „Trpěl jsem tím, že jsem neměl pořádnou pionýrskou košili,“ dodává pamětník.

Beznadějná situace v Československu rozhodla o dalším životě

V roce 1959 přešel Antonín Stáně na střední školu. Když po čtyřech letech uvažoval o studiu nějakého humanitního oboru, komunističtí funkcionáři mu dali jasně najevo, že se svým pohnutým kádrovým posudkem by se na takový typ vysoké školy nedostal. Přihlásil se proto na stavební fakultu, kterou úspěšně absolvoval v roce 1968.

Po státnicích odjel na léto do Anglie, aby si zdokonalil angličtinu. Pracoval jako brigádník na prázdninovém táboře v západní Anglii, kde ho zastihla zpráva o srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Protože zrovna byla okurková sezóna, BBC a další anglická média neinformovala ve svém vysílání prakticky o ničem jiném než o této události,“ komentuje Antonín Stáně.

Následně odjel do Londýna, kde hledal práci, jazykový kurz a možnost pokračování ve studiu. Vzápětí ho přijali k postgraduálnímu studiu na Londýnské univerzitě, na níž se vzdělával celý následující rok. V létě roku 1969, po dokončení postgraduálního studia, odjel přivydělat si peníze do Ameriky. Po návratu na Britské ostrovy si uvědomoval beznadějnou situaci v Československu a rozhodl se, že v Anglii již zůstane.

Režim povzbuzoval lidi, aby se báli víc, než bylo třeba

První zaměstnání zavedlo Antonína Stáněho ke stavbě národního divadla poblíž mostu Waterloo. Přibližně po dvou letech přešel do projekční firmy a věnoval se zejména statice stavebních konstrukcí, což považoval za dobrou praxi pro svoji další profesní kariéru. Ve stejné době se zde seznámil se svojí budoucí českou manželkou Ludmilou, která se stejně jako on rozhodla žít po roce 1968 na Západě.

Zůstat v emigraci mu schvalovala i jeho matka, která v roce 1963 ovdověla. Zpočátku si jen dopisovali, ale později si přála svého syna navštívit. „Velice schvalovala mé rozhodnutí zůstat v Británii. Několikrát mě navštívila, pustili ji za mnou, ale musela kvůli tomu odejít ze zaměstnání, kde jí nedali patřičné povolení k výjezdu do kapitalistického státu,“ vysvětluje Antonín Stáně. Většina z jeho přátel, kteří zůstali v Československu, se zřejmě bála udržovat korespondenci s emigrantem, ale našlo se i několik světlých výjimek. „Lidé byli povzbuzováni k tomu, aby se báli ještě víc, než bylo třeba,“ glosuje praktiky tehdy vládnoucí komunistické strany.

Význam kněze Jana Langa byl zásadní

Důležitou roli sehrálo v životě manželů Antonína a Ludmily Stáňových československé krajanské středisko Velehrad, založené katolickým knězem a jezuitou Janem Langem (1919–2007), který po druhé světové válce studoval teologii v Londýně a po převratu v roce 1948 zde zůstal a stal se organizátorem a duší české komunity.

Otec Lang organizoval nejen náboženský život pro své krajany, ale zároveň se stal nejvýraznější postavou československé emigrace ve Velké Británii. Každý rok pořádal 21. srpna demonstrace před sovětským velvyslanectvím v Londýně. Na rozdíl od leckterých krajanů stále věřil v návrat demokracie do Československa. „Jeho úsilí bylo korunováno tím, když se v roce 1989 vrátil do naší země a do dalších zemí demokratický systém, a jsem rád, že můžu říct, že otec Lang byl tehdy jedním z prvních lidí, kterým pan prezident Havel udělil vysoké státní vyznamenání,“ dodává Antonín Stáně.

Nadace založená otcem Langem funguje i dnes ve změněných podmínkách jako jedno z významných společenských center české a slovenské menšiny ve Velké Británii. Jedním ze stávajících členů správní rady nadace je od roku 1993 i Antonín Stáně.

Život v Čechách ukončila hospodářská krize

V roce 1990 po více než dvaceti letech života v emigraci se konečně mohl vydat na návštěvu své rodné země. O několik let později se stal vedoucím pražské pobočky jedné britské soukromé projekční firmy, která spolupracovala pod jeho vedením s řadou britských architektů a investorů. Zaměřovala se především na statiku ocelových konstrukcí a podílela se na realizaci několika významných projektů.

Po deseti či dvanácti letech skončila mateřská firma se sídlem v Londýně vinou hospodářské krize v likvidaci, což automaticky znamenalo i zánik pražské pobočky. Antonín Stáně poté ukončil svoji činnost v oboru stavebnictví, projektování a investic. Vrátil se do Londýna, kde se hlavní náplní jeho dnů stala práce pro londýnskou krajanskou nadaci Velehrad. Na Českou republiku však manželé Stáňovi rozhodně nezanevřeli, často sem jezdili navštěvovat své příbuzné a známé.