„A já jsem tam [dům A. B. Svojsíka v Letech] chodil právě, protože tam dědeček kdysi koupil domeček. Když přišla krize s Japonskem, tak dědeček, který byl kdysi v Japonsku, uspořádal řadu přednášek a tím si vydělal na to, že si tam mohl koupit domeček. Ale do toho domečku nám národní výbor neustále cpal lidi, který potřeboval ubytovat, takže moje mládí bylo dosti poznamenáno tím, že v podstatě celou dobu šlo o to, zachovat si jednu dvě místnosti v tom domečku.“
„První věc byla, že nás povolali zpátky do Čech, což rodiče uvažovali, jestli utéct do Ameriky, nebo nemají. Ale protože tu byla sestra, babička, tak se vrátili. Otec nejprve pracoval na ministerstvu, pak dělal někde právníka. Pamatuji si velice dobře, což bylo někdy v roce 1950–1951, přijel vždycky na víkend. Odtamtud ho pak vyhodili a pak pro něho bylo velice obtížné najít zaměstnání, například byl v Národním muzeu, kde hlídal velrybu a další podobné věci.“
„Na reakce dospělých si příliš nevzpomínám, ovšem já jsem tomu samozřejmě podlehl, té celkové psychóze. Dodnes si vzpomínám, a velice mě naštvali, že když jsme měli šátkování a dostávali červený pionýrský šátek, tak moje sestra řekla, která je podstatně starší a byla mnohem uvědomělejší, řekla: ‚A tak teď si s tím budeme čistit boty!‘“
„Nám, tedy této charitě, této nadaci, se daří fungovat [jako] jakási křižovatka pro setkávání různých generací, lidí různých osudů, kteří – ať už dříve, nebo později – přišli do Británie z Čech a Moravy a taky ze Slovenska, protože my jsme byli vychováni jako Čechoslováci a stále fungujeme v symbióze se slovenskými přáteli.“
„Je to taková dvousečná zbraň, protože člověk cítí, že v porovnání s tímhle slavným předkem toho dokázal v životě velice málo. To je jedna věc, ovšem na druhé straně, s tím se člověk musí samozřejmě smířit, každý máme svoje možnosti a každej děláme to, co nejlepšího dokážeme. To byla jedna věc, ta věc, že si člověk myslí: ‚Měl bych dělat více.‘ Na druhý straně to byla dobrá morální vzpruha, byl to takovej závazek.“
„Starej známej z předválečného Říma se stal italským velvyslancem v Praze a dozvěděl se o tom, že tam otec je, tak poslal šoféra s vizitkou a s přáním, jestli by ho otec někdy navštívil. Ten šofér samozřejmě byl pracovník Státní bezpečnosti, takže další týden otec dostal předvolání do Bartolomějský.“
Antonín Stáně se narodil 16. listopadu 1944 v Praze. Jeho rodiči byli Vojtěch Stáně a Ludmila Stáňová, rozená Svojsíková. Pamětníkova maminka se narodila v roce 1910 jako nejstarší dítě profesora Antonína Benjamina Svojsíka, zakladatele českého skautingu. Pamětníkův otec působil po druhé světové válce na československém velvyslanectví ve Vídni, kde Antonín Stáně prožil své rané dětství. Po komunistickém převratu v roce 1948 musel Vojtěch Stáně kvůli stranickému nátlaku opustit ministerstvo a skončil v dělnické pozici. Pamětník po dokončení maturity studoval stavební fakultu, kterou úspěšně absolvoval v roce 1968. Po státnicích odjel na léto do Anglie, avšak kvůli politické situaci v Československu se rozhodl na Britských ostrovech zůstat. Později ho zde přijali k postgraduálnímu studiu na Londýnské univerzitě a následně pracoval na stavbě londýnského národního divadla. V průběhu své další kariéry se věnoval zejména statice stavebních konstrukcí. V 90. letech se pamětník stal vedoucím pražské pobočky jedné britské soukromé projekční firmy. Po jejím zániku v období hospodářské krize ukončil svoji činnost v oboru stavebnictví, projektování a investic. Vrátil se do Londýna, kde se hlavní náplní jeho dnů stala práce pro londýnskou krajanskou nadaci Velehrad. V době natáčení žil pamětník v Londýně (duben 2023).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
