Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Stádníková (* 1933)

• narozena 24. února 1933 v Praze

• otec JUDr. Bohumil Kofroň pracoval do roku 1948 jako ministerský rada na ministerstvu spravedlnosti

• v roce 1947 otec dočasně pověřen vyšetřováním tzv. balíčkové aféry

• 1945–1949 studovala gymnázium sv. Voršily

• studium dokončila na gymnáziu v Dejvicích

• nepřijata na lékařskou fakultu

• pracovala v ústavu tělovýchovného lékařství

• 1954 seznámení s manželem, sochařem Karlem Stádníkem

Vlasta Stádníková vyrůstala jako dcera ministerského rady Bohumila Kofroně, který byl po únorovém puči roku 1948 perzekvován za svou spolupráci s jedním z nekomunistických ministrů Prokopem Drtinou. Dospělý život prožila po boku sochaře Karla Stádníka, který své dílo věnoval duchovním a církevním tématům. 

Narodila se 24. února 1933 v Praze. „Maminka byla taková mírná, tatínek byl prudší povahy, přísný, ale spravedlivý,“ popisuje rodinnou atmosféru. 

Její otec Bohumil Kofroň pocházel z chudých venkovských poměrů ze Stratova u Lysé nad Labem. Dědeček později pracoval jako hlídač v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde rodina i bydlela. Díky nadání a velkému úsilí se otci podařilo vystudovat gymnázium a právnickou fakultu. Působil jako soudce v Brandýse nad Labem a ještě před válkou nastoupil na ministerstvo spravedlnosti. 

Maminčin otec provozoval zahradnictví. Brzy jí zemřela matka a od šestnácti let sama vedla celou domácnost. 

Rodiče se seznámili na sokolských akcích a místních zábavách v Bohnicích a vzali se roku 1930. 

Dramatický konec války v Dejvicích

První vzpomínky Vlasty Stádníkové spadají do období na začátku německé okupace, kdy rodina ještě žila ve společném domě s příbuznými v Bohnicích. Místní četník přišel jednou rodiče upozornit, že děvčátko si venku na houpačce nahlas prozpěvuje protihitlerovský popěvek: „Pojď, milý Ádo, mašírovat, ať taky něco užiješ. Dostaneš ji do hlavy, žádnej ti ji nespraví.“ 

Během války se Kofroňovi přestěhovali do Terronské ulice v Dejvicích, do moderního domu, kde žilo mnoho zaměstnanců ministerstva spravedlnosti a vnitra. V sousedních domech v Lotyšské ulici bydlely německé rodiny a děti si příležitostně hrály společně. 

Během heydrichiády roku 1942 zažili Kofroňovi domovní prohlídku: „Už jsme všichni leželi, mohlo to být kolem půlnoci. Někdo zazvoní, myslím, že přišli tři muži v uniformách. Chovali se slušně, prošli celým bytem, všechno prohlédli a zase odešli. Ale vím, že tatínek měl v amerických kamnech schovanou pistoli, browning. Hned druhý den jsme spolu šli a hodil ji do Vltavy.“ 

Malou Vlastu rodiče občas posílali vlakem do Lysé nad Labem k příbuzným pro potraviny. Zatímco dospělé na nádražích často kontrolovali, jestli nepřevážejí proviant, děti takovým prohlídkám obvykle unikly. „Vozila jsem bandasku s mlékem, někdy i chleba a hrudku másla,“ vzpomíná Vlasta Stádníková. 

Dramatické vzpomínky jsou spojeny zejména s koncem války, kdy se otec a starší bratr zapojili v Dejvicích do stavby barikády. „Když maminka dávala do okna vlaječku, někdo po ní vystřelil a střela se zaryla do zdi těsně vedle její ruky.“ 

Vlasta se šla s otcem podívat na odjezd německé armády a popisuje nákladní vozy plné vojáků, kteří s radostí zpívali o konci války. Byla však také svědkyní týrání německých civilistů: „Z okna jsem viděla, jak táhnou žebřiňák naložený senem, a na tom seně leželi mrtví. Vzadu ten vůz tlačily ženy, které svlíkli do půl těla. To bylo otřesné.“ 

Bohumil Kofroň se podílel na shromažďování německých civilistů v jednom dvoře a snažil se zabránit násilnostem. „Někdo ho tam chtěl zastřelit, že prý chrání Němce,“ říká Vlasta Stádníková. 

Ve stínu balíčkové aféry

Po válce otec nadále pracoval jako ministerský rada na ministerstvu spravedlnosti pod vedením národně socialistického ministra Prokopa Drtiny. Vlasta jednou měla možnost s otcem navštívit vězení v pohraničí, kam ji vzal na výlet služebním automobilem. 

S narůstajícím vlivem komunistů stoupalo na ministerstvu napětí. V roce 1947 ho zasáhla takzvaná balíčková aféra (také krčmaňská aféra či krabičkový atentát): třem nekomunistickým ministrům, Prokopu Drtinovi, Petru Zenklovi a Janu Masarykovi, byly doručeny balíčky s výbušninou. Všeobecně se mělo za to, že neúspěšný pokus o atentát byl dílem komunistů. Bohumil Kofroň byl na ministerstvu pověřen vyšetřováním tohoto incidentu, později ale kauzu převzal jeho kolega doktor Marianko. „A toho to pak stálo život,“ říká Vlasta Stádníková. Doktor Marianko byl po nástupu komunistů k moci zatčen a ve vězení se údajně oběsil. Vlasta Stádníková je však přesvědčena, že byl zavražděn: „Tatínek říkal, že to byl hluboce věřící člověk, který by sebevraždu nikdy nespáchal.“ 

Otec byl hned 25. února 1948 odvolán z funkce a poslán na takzvanou „dovolenou s čekatelným“, kdy dostával pouze část platu. Po několika měsících byl definitivně propuštěn a našel si práci jako kočí na statku v Troji. Později pracoval pro Fond národního majetku a jako úředník v Kovoslužbě. „Lidé, kteří před ním dřív smekali, teď raději přecházeli na druhý chodník, aby se s ním nemuseli setkat,“ říká Vlasta Stádníková. 

Po boku Karla Stádníka

Ona sama od roku 1945 studovala dívčí gymnázium sv. Voršily. Vzpomíná na některé pedagogy z řad řeholníků a řeholnic, kteří byli později internováni v rámci akce K a akce Ř. V dubnu 1949 bylo gymnázium zrušeno a Vlasta spolu s několika dalšími spolužačkami nastoupily do do té doby čistě chlapeckého gymnázia v Křemencově ulici. Studium nakonec dokončila na gymnáziu v Dejvicích. 

Po maturitě se nedostala na lékařskou fakultu a nastoupila v ústavu tělovýchovného lékařství v Salmovské ulici. 

V roce 1954 se seznámila se svým budoucím manželem, sochařem Karlem Stádníkem. Tehdy třicetiletý umělec měl již za sebou studium na Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Otakara Španiela. Protože nechtěl pracovat na prorežimních uměleckých zakázkách, živil se jako restaurátor. Později tíhl zejména k duchovním tématům, vytvořil několik souborů křížových cest, oltářních stolů a soch světců. 

V druhé části nahrávky Vlasta Stádníková stále obtížněji hledá slova a mnoho vzpomínek se jí nevybavuje. Natáčení muselo být pro její indispozici předčasně ukončeno.