Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Srncová (* 1942)

• narozena 22. dubna 1942 v Novém Boru na Šumavě

• krátce po narození se stěhovala do Obory v jihočeském pohraničí

• v roce 1945 zažila osvobození obce Američany

• v následujícím roce zažila nebezpečné přesuny banderovců do Rakouska

• v roce 1948 se musela kvůli budování železné opony přestěhovat do Šluknova

• v roce 1956 začala jako čtrnáctiletá pracovat v textilní továrně Stap

• v roce 1957 se seznámila s budoucím manželem, který byl na Šluknovsku na vojně

• po svatbě se přestěhovala do Boršic u Blatnice na jižní Moravě

• s manželem vychovala dvě děti

• v roce 2021 bydlela v Boršicích u Blatnice

Po druhé světové válce zanikly v československém pohraničí desítky vesnic. Tisíce lidí se musely přestěhovat do jiných koutů země či mimo ni. Jednou z nich je i Jiřina Srncová, rozená Klonfarová.

Krátce po svém narození v obci Nový Bor na Šumavě se s rodinou přestěhovala do příhraniční obce Obora v jižních Čechách. V roce 1948 musela svůj domov opět opustit kvůli stavbě železné opony, která touto vesnicí měla procházet. Pamětnice s rodinou přesídlila do Šluknova do domu po odsunutých Němcích. Od 14 let zde pracovala v textilní továrně. V 18 letech se vdala a přestěhovala do domu manžela na jižní Moravě. 

Konec války v pohraničí

Narodila se 22. dubna 1942 v dnes již neexistující obci Nový Bor na Šumavě. Ta se po mnichovském diktátu stala součástí provincie Böhmerwaldgau. Dětství pamětnice poznamenalo časté stěhování i chudoba, měla šest sourozenců. Její tatínek Jan Josef Klonfar navíc trpěl silným astmatem a mnoho práce musela zastat pouze její maminka Barbora Klonfarová.

V roce 1942 se rodina přestěhovala do Obory u Nové Bystřice v jižních Čechách (toho času též v německém záboru), a prožila tam poslední tři roky války. V květnu 1945 Oboru osvobodili Američané. „Tehdy jsem poprvé viděla černocha, a proto si to pamatuji. Jeli kolem nás na tancích a házeli nám žvýkačky,“ vybavuje si matné vzpomínky Jiřina Srncová. Když jí později učitelé ve škole říkali, že Američani jsou zlí imperialisté, byla z toho poněkud zmatená.

Květnové osvobození však neznamenalo klid a bezpečí zcela. V roce 1946 krajem putovali banderovci, kteří se snažili i přes Oboru uprchnout do Rakouska. „Bouchali nám na okna a chtěli nějaké jídlo. Rodiče pro ně raději dávali chleba a mléko přímo před dveře, aby se s nimi nemuseli setkávat. Říkalo se totiž, že už několik lidí po cestě zabili. My jsme se jich moc báli.“

V Oboře stálo přes 20 domů, kaple a hospoda. Rodiče Jiřiny Srncové se zde živili jako pomocníci u sedláka a pečovali také o vlastní hospodářství. „Měli jsme tam malý domek a políčko, které bylo už v Rakousku. Když na ně chtěli jít moji rodiče pracovat, stačilo projít závorou.“ To se ale po skončení druhé světové války změnilo.

Z jihu na sever do domu po Němcích

V roce 1948 se musela Jiřina Srncová s rodiči a čtyřmi sourozenci stejně jako ostatní obyvatelé Obory a dalších příhraničních vesnic vystěhovat. Obec se totiž ocitla v čerstvě zřízeném hraničním pásmu. „Při stěhování pro nás přijel náklaďák, na který jsme naložili to, co jsme uvezli. O zbytek věcí, o dům a pole moje rodina přišla.“ 

Místem nového bydliště rodiny Jiřiny Srncové se stal severočeský Šluknov. „Tato oblast se po válce dosídlovala po odsunutých Němcích. Přistěhovali se tam lidé z vnitrozemí Čech, Moravy i Slovenska. Byli jsme takovou směsicí národa,“ popisuje s úsměvem. Dům, ve kterém její rodina bydlela, dříve patřil Němcům. „Když jsme do Šluknova přišli, mnoho domů už bylo vyrabovaných. Jiní lidé zase mluvili o uschovaných nebo zakopaných cennostech, které zde zanechali původní obyvatelé.“ Dům, který byl její rodině přidělen a který si musela po určité době odkoupit, se nacházel na nově pojmenované ulici 25. února, dnes ulici Dr. Milady Horákové.

Jako dítě jsem přednášela básničky, za které bych se dnes styděla

Ve Šluknově Jiřina Srncová prožila část svého dětství, které bylo poměrně chudobné, protože měla šest sourozenců a navíc její tatínek kvůli silnému astmatu nemohl pracovat. „Nepamatuji si, že bychom měli doma máslo. Pořád cítím chuť ztuženého tuku, který jsme na chlebu často obědvávali.“

„Jako dítě jsem moc ráda přednášela, často i takzvaně pokrokové básničky o Stalinovi, za které se dnes stydím.“ Když pamětnice chodila do třetí třídy, jednu takovou oslavnou báseň o sovětském vůdci recitovala na nějaké veřejné výroční akci. „Tehdy tam měla přednášku Gusta Fučíková. Po jejím skončení za mnou přišla a pochválila mě za můj přednes. Byla to už starší paní a chovala se velmi vlídně,“ vzpomíná na československou političku, publicistku a manželku Julia Fučíka Jiřina Srncová.

Po zemi se válely bankovky

Když jí bylo 11 let, zasáhla tehdejší Československo měnová reforma. Jelikož její rodina neměla téměř žádné úspory, nepoznamenala ji tato událost tak značně. „Chodívali za námi sousedé a známí s tím, že by si na naše jména rádi vyměnili další peníze. Na osobu totiž bylo možné vyměnit jen určitý obnos. Někteří nám i svoje peníze dávali, protože už věděli, že je nebudou moci vyměnit,“ popisuje Jiřina Srncová zlomovou událost, prostřednictvím které se tehdejší komunistická vláda snažila dosáhnout znehodnocení měny či se vypořádat s přídělovým systémem. „Vzpomínám si, jak se v červnu 1953 bankovky válely všude po zemi.“

Dětství pamětnice předčasně ukončily dvě události. Hned po dokončení základní školy ve 14 letech musela stejně jako její sourozenci nastoupit do zaměstnání, protože si její rodiče nemohli dovolit další vzdělání svých dětí. O rok později zemřel otec Jiřiny Srncové Jan Josef Klonfar.

„Můj bratr pracoval v textilce Stap ve Vilémově u Šluknova. Když zjistil, že tam berou i takové děti, jako jsem já, šla jsem se tam přihlásit,“ vzpomíná pamětnice na své pracovní zkušenosti. Od začátku pracovala u automatického tkalcovského stroje. Podnik Stap se zabýval výrobou krojových a jiných stuh, gum a zipů a jako jedna z mála textilek v pohraničí fungoval i v roce 2021. „V té době tam byla úplně jiná situace než dnes. Snad v každé vesnici fungovala textilka nebo jiná fabrika a bylo velmi snadné najít si práci, protože mnoho Němců, kteří tam dřív pracovali, bylo odsunutých. Dnes je to naopak, továrny zkrachovaly a práce tu není.“

S neodsunutými Němci jsme vycházeli dobře

Nicméně ne všichni Němci museli tento kout země po druhé světové válce opustit. „V práci jsem měla několik kolegyň z německých rodin a rozuměly jsme si. Také naši sousedi byli ze smíšené rodiny, kde matka byla Češka a otec Němec. Máme na ně hezké vzpomínky. Většina tamních Němců uměla i česky.“

S kým naopak dobře nevycházela a koho se bála, byli nově přistěhovaní Romové ze Slovenska. „Necítila jsem se bezpečně, když jsem večer přijížděla z práce domů a musela jsem procházet kolem jejich domů. Jednou mě dokonce prohnali. Když jsem konečně doběhla domů, maminka si myslela, že budu mít infarkt.“

I proto se z rodného domu ve Šluknově přestěhovala na ubytovnu do asi deset kilometrů vzdáleného Vilémova, aby nemusela za prací dojíždět. Ve výrobně Stap pracovala čtyři roky a její výplata se pohybovala kolem jednoho tisíce korun.

Bylo skoro nemožné vytvořit si vztah k místu, kde jsem bydlela

Neodsunutí Němci nebo lidé ze smíšených česko-německých rodin byli po druhé světové válce jedněmi z mála původních obyvatel Šluknovska, ostatní lidé se sem nově přistěhovali. „Byli jsme taková směsice národa, kterou někdo uměle přestěhoval na jedno místo. Když jsme bydleli v Oboře, měli jsme vztah k té krajině, našemu domu a poli, ale ve Šluknově jsem se nikdy jako doma necítila.“

Mnoho přistěhovalců ztratilo svoje dřívější rodinné zvyky a tradice. „Skoro nikdo kromě Němců tu nechodil do kostela. Lidé zapomněli, že pochází z oblastí bohatých na lidovou kulturu.“

Zvláštní tíseň Jiřina Srncová pociťovala i například během cesty vlakem ze Šluknova do Liberce, kam občas jezdila na nákupy. „Železnice vedla přes cíp východního Německa a Polska. Při cestě mimo republiku se nezastavovalo, museli jsme mít zavřená okna. Bylo to dost podivné.“

Můj muž sloužil na vojně u Pohraniční stráže

Když bylo pamětnici 15 let, seznámila se na jedné tancovačce se svým budoucím manželem Antonínem Srncem, který pocházel z jihomoravských Boršic u Blatnice a od roku 1956 si odbýval základní vojenskou službu v Lipové u Šluknova. Toto výcvikové středisko, které sídlilo v bývalém zámku, se zaměřovalo na tréning Pohraniční stráže. „Sloužili na hranicích, kde mívali často pohotovost. Povídal mi třeba o tom, že se hranice snažili překonat odsunutí Němci, kteří se chtěli podívat, v jakém stavu jsou jejich bývalé domovy v Čechách.“

V roce 1958 končila Antonínu Srncovi základní vojenská služba. „Tenkrát se ale schylovalo ke Karibské krizi, a proto mého muže přemluvili, aby zůstal na vojně ještě další dva roky. Myslím, že to bylo spíš dobrovolně povinné rozhodnutí.“

Život na jižní Moravě

O rok později tento pár uzavřel sňatek v kostele v Boršicích u Blatnice. Po svatbě se sem Jiřina Srncová přestěhovala, zatímco její muž musel ještě rok sloužit na vojně na Šluknovsku. „Bydlela jsem rok jenom s tchyní a bylo velmi těžké se tu cítit jako doma. Stále jsem si připadala jako přistěhovalec, který sem nepatří.“ Tento pocit v ní ožíval při nejrůznějších tamních lidových slavnostech. „Lidé byli nastrojení v krojích, jejich součástí byly i stuhy, které jsem dříve sama vyráběla v textilce Stap na druhém konci země. Tehdy se nehodilo, abych si místní kroj pořídila i já.“

Svoji rodinu ve Šluknově přijela poprvé navštívit až po deseti letech. „Dříve na to nebyl čas ani peníze, navíc se nám mezitím narodily dvě dcery.“

Po svatbě Jiřina Srncová pracovala ve společnosti Let Kunovice, která se zabývala výrobou letadel. „Jelikož jsem uměla šít na stroji, pracovala jsem v čalouně, kde se zhotovovaly sedačky do letadel.“ Poté nastoupila do Autopalu v Hluku. Tento podnik se zabýval výrobou lamp do motorových vozidel. „Celkem mám odpracovaných 45 let.“

V době natáčení (2021) byla Jiřina Srncová v důchodu a bydlela stále v Boršicích u Blatnice.