Jiřina Srncová

"Ve Šluknově to bylo horší, protože tam bylo přistěhovaných strašně moc lidí. My jsme se tam dostali v roce 1948 a to už některé domy byly vykradené, protože někteří tam přišli si jen sbalit po Němcích nějaký majetek. Když jsme tam přišli, už tam byli lidi ze Slovenska a Čech. I Romů ze Slovenska už tam bylo hodně. Takže jsme tam byli takovou směsicí národa. Když jsem potom byla v zaměstnání, měla jsem tam kamarádky Němky. Oni totiž všechny Němce neodsunuli. Ti, kteří byli loajální k Čechům, tak tam zůstávali. Myslím, že ve Šluknově zůstávala třetina německých obyvatel, se kterými jsem chodila do školy nebo do práce. Vycházeli jsme spolu velice dobře."

"Ve 14 letech jsem nastoupila do zaměstnání. Ve Šluknově bylo tehdy asi pět textilek, stejně tak v každé další obci byla aspoň jedna textilní továrna. Jenomže teď tam myslím není už ani jedna. Já jsem se dostala do Vilémova u Šluknova. Měla jsem 14 let. Tehdy se to asi smělo, že mě hned přijali do továrny. Asi po měsíci jsem začala pracovat u tkalcovského stroje. Tehdy to tak bylo, byla taková doba."

"Pamatuju si, jak v roce 1953 byla měnová reforma. My jsme neměli žádné peníze na výměnu. A tak k nám chodili sousedé a známí, abychom jim nějaké peníze vyměnili na naše osoby. Vyměnit peníze bylo možné jen do určité částky na jednu osobu. Lidé k nám nechodili s tím úmyslem věnovat nám nějaké peníze, které by sami nemohli vyměnit. A potom tam byly všude poházené peníze, protože už to nebylo za co vyměnit a stará měna padla."

"Jenom potom přišel rok 1948, když se tam [v pohraničí] dělalo hraniční pásmo, takže celé vesnice se musely vystěhovat do vnitrozemí. Přijel náklaďák a moji rodiče na něj naložili, co se dalo. Stěhovali jsme se až do Šluknova, kde se dosídlovalo pohraničí, to byly bývalé Sudety. Nevím, jestli moji rodiče za to stěhování tehdy něco dostali. Ale vím, jak jsme na tom náklaďáku jeli do toho Šluknova. Tam nám přidělili domek po Němcích. Ve Šluknově jsem prožila školní roky. Bylo to na německých hranicích, takže jsme cestovali z jednoho pohraničí do druhého, až na sever."

„Nejvíc vzpomínám, jak jsme bydleli na rakouských hranicích. V Rakousku u Nové Bystřice jsme měli dokonce pole. Vzpomínám si také, jak nás osvobozovali Američani. Mávali jsme na ně a báli jsme se jich, protože jsme mezi nimi poprvé viděli černochy. To bylo v roce 1945. Sice mi byly tři roky, ale opravdu si to pamatuju. Dětství bylo takové všelijaké, nás bylo moc dětí, takže blahobyt nebyl. Rodiče měli malé hospodářství a kravičku. Myslím, že jsme jezdili na to pole do Rakouska.“