„Když jsme v tom devětačtyřicátém odjížděly z Prahy do noviciátu, po tom jsme toužily a těšily jsme se, to už byla situace více napnutá a naše provinciální představená, která nás doprovázela na Slovensko, to zařídila tak, že jsme na nádraží šly samy. Nesměly jsme si obléknout ani černé punčochy, které jsme si oblékly až na Slovensku. Už jsme tehdy chtěly chodit v černém, jak se to tehdy nosilo. Ona se obávala, aby někdo nezjistil, že naše skupina deseti děvčat patří k ní a že někam jedeme. Že deset mladých, dvacetiletých děvčat jde v doprovodu dvou řeholnic. Tajné to už bylo. Až když jsme byly na Slovensku, když jsme přejely Váh, tak jsme si říkaly: ,Tak, teď už jsme snad v bezpečí, teď už nás snad nikdo nechytne a nevrátí.‘ “
„Oni si mysleli, že jsme pod vlivem představené, tak zjišťovali, kdo to je. My jsme neřekly, kdo je představenou. Přišli jednou k nám do místnosti, kde jsme na stěně měly funkce pro modlitbu breviáře... Kdo je oficiantkou, chóristkou, ale to byl každý týden někdo jiný. Oni tam zjistili několik jmen a krátce na to přijelo v noci auto a vyvolali tu a tu. Dvě naložili a odvezli je a ony pak byly v Šumperku ve vězení, protože se domnívali, že jsou představené.“
„Byly jsme odvezeny do těch hospodářských objektů v roce padesát. Do šedesátého šestého jsme byly v továrně. Pak jedna skupina nastoupila do USP (Ústav sociální péče) v Horní Poustevně a druhá skupina v Ročově. Docela jsme to vítaly, protože jsme se dostaly k dětem. Bylo nám řečeno, byla podmínka, že u těchto dětí, postižených tělesně i duševně, nesmíme nábožensky působit, nesmíme mluvit o Pánu Bohu. Radily jsme se tehdy s kardinálem Tomáškem a ten řekl: ,Ale ano, vezměte to, běžte tam, nebudete jim mluvit, ale budete žít.‘ Dvacet roků jsme byly v továrnách a na poli a dvacet roků tady... A že nesmíme mluvit o Pánu Bohu, tak... Ptaly se děti a my říkaly: ,Víš, to my sice nesmíme...‘ Ale děti měly samy hodně zájmu. Tady už bylo ovšem období, kdy jsme jezdily v civilu tam a tam... To už nás neuhlídali.“
„Já jsem vyrostla v Praze, takže se musím přiznat, že tato práce byla pro mě velmi těžká. Vím, že jiné sestry, silnější, když jsme okopávaly řepu, tak já už nemohla, tak se jedna sestra vrátila a pomohla mně. Toto období pro mě bylo i fyzicky hodně náročné. Ráno na traktor... Myslím, že i zdravotně jsme tu a tam některá na to doplatila. Jak říkala sestra Marisstella, jely jsme i v prosinci třeba na ten cirok, na polní práce. To bylo dosti obtížné.“
„Myslím, že ta práce nebyla tak fyzicky těžká, jako obtížná, co se týká toho, že... To bylo horší než na pásu. Když jste dělal uzlíček za uzlíčkem, to bylo ubíjející, psychicky. Osm hodin... Skoro jsme se obávaly, že se z toho člověk může zbláznit. Tak jsme to dělaly tak, že jsme si daly slovíčka na stroje... nebo básně. Velikánský hluk a osm hodin v tom.“
„Jak se sestra Marisstella zmínila, že jsme na svátek nešly do práce... To byla historie: Tehdy jsme cítily povinnost slavit svátky, v té továrně byly zaměstnány jenom řeholnice - to mělo své důvody, vždycky se sledovalo, abychom měly co nejméně styku s jinými lidmi, i na těch statcích. Dělaly jsme to tak, že jsme vždycky potom počkaly a přišly k nám děti, kterým jsme hrály maňáskové divadlo. Až násilím jsme se k lidem dostávaly. Tady v té továrně jsme si řekly: ,Jsme tady jenom my,‘ a tak jsme nahlásily, že zítra do práce nepřijdeme, protože je zasvěcený svátek. Co mohli dělat? Věděli o tom a továrnu nepustili. Nás trestali tak, že za každý oznámený svátek nám strhli dva dny dovolené. A protože těch svátků bylo dost, stalo se, že jsme třeba dva, tři roky neměly žádnou dovolenou. Těch čtrnáct dní dovolené jsme prohospodařily těmi zasvěcenými svátky.“
„Vy jste byly oděny pořád ve svém hábitu.“
„Ano, ale to byl ještě předkoncilní hábit, velmi složitý – golír, velký límec, čelenku, dlouhý závoj. Taky nás nutili k tomu, abychom hábity svlékly... To víte, u strojů, kde se všechno točilo, to bylo riskantní, obtížné, ale my jsme nepovolily a řekly si, že se zachráníme. Pracovaly jsme opravdu ve špíně, ve vodě, byly jsme v holínkách, límec jsme si opatřily i omyvatelný, bojovaly jsme a řekly jsme: ,My řeholní šat nesundáme.‘ Toto je dneska taky řeholní šat, ale velmi jednoduchý ve srovnání s tím, co jsme nosily dříve.“
„My jsme byly mladé, rády jsme bojovaly a věděly jsme, o co bojujeme, o co nám jde. Byly jsme radostné a řekly jsme, že nepovolíme, a v té jednotě jsme cítily velikánskou sílu, to byl opravdu krásný život.“
„Mně naopak rodiče bránili, neměli z toho nijakou radost. Studovala jsem v Praze na Státním učitelském ústavu, takže byli dost překvapení. Musela jsem počkat, až budu plnoletá a potom jsem odešla k sestrám voršilkám na Slovensko. Studovala jsem na učitelském ústavu, takže učit pro mě bylo perspektivní a bylo to mým ideálem. Předtím jsem trochu pracovala ve skautingu, bylo to pro mě jako stvořené.“
„To byli hospodáři, správcové těch statků... Ve skutečnosti k nám byli hodní, laskaví. Když byl třeba veliký nečas, když pršelo, tak se našli v hospodářství lidé, kteří nás pozvali pod střechu a třeba nám uvařili horký čaj. Prožívali to, plakali, když nás někam odváželi... Měli úctu k sestrám a pociťovali to taky jako nátlak toho režimu.“
„Jak říkala sestra Marisstella, když jsme měly sliby, tak to bylo tajné. Počkaly jsme, až se všechno v sobotu zavřelo, továrna se vypnula. Pak jsme šly do kaple a měly jsme mši a měly jsme sliby. Všechno tajně.“
Byly jsme mladé a rády jsme bojovaly Věděly jsme, za co bojujeme, o co nám jde Takže jsme si řekly – nepovolíme a nepovolíme V té jednotě jsme tušily velikánskou sílu Byl to opravdu krásný život
Sestra Reconciliatrix Špringlerová se narodila v roce 1931 v Praze. Studovala vyšší pedagogickou školu, věnovala se skautingu, práce s mládeží ji prostě lákala. Atraktivní pro ni bylo ale také duchovnější směřování jejího života, a proto se v roce 1949 rozhodla vstoupit do noviciátu sester voršilek. Následující rok strávila ve slovenských Batizovcích, dostala své řádové jméno, které evokuje úctu k Panně Marii a znamená „Smírkyně hříšníků“. S rokem 1950 však nastalo komunistické rušení církevních řádů, které se týkalo samozřejmě i voršilek. Sestry byly převezeny do Modré u Trnavy, kde pracovaly převážně v zemědělství. Současně byly vystaveny stálému tlaku, aby zanechaly řeholního života a odešly do civilu. Nepodlehla z nich ani jedna. Přes veškeré problémy, které to přinášelo, se sestry snažily žít zasvěceným životem, ke kterému se rozhodly. Když pracovaly v továrně Lenas v Hanušovicích u Šumperka, podařilo se jejich představeným v šedesátých letech dokonce vyjednat zřízení kaple v areálu továrny. Zde také tajně složily řádové sliby. Až v roce 1966 se sestry znovu dostaly do kontaktu s mládeží a dětmi. Nejdříve působily v psychiatrické léčebně v Ročově, poté v Ústavu sociální péče v Horní Poustevně. Jakékoliv náboženské působení na děti jim však bylo zakázáno. Plně se věnovat vzdělávání dětí a mládeže bylo sestrám dovoleno až v devadesátých letech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
