Otto Šplíchal

„Jeden můj kolega, který vedl katedru na škole, utekl do Ameriky s manželkou a s dětmi. Byli jsme za nimi ještě ve Vídni, odvážel jsem jejich auťák. Letěli jsme do Vídně, to se ještě dalo, byl rok 68, 69. Doba byla ještě taková. Potom se stali americkými občany, ještě za komunistů přijeli sem. A proč to říkám. On se uchytil v Americe po dosti tvrdých začátcích jako realitní agent. Měl realitní kancelář, která měla pobočky od Tokia po celou Evropu. Vypracoval se obrovsky. A tehdy po tom 93. roce zase přijeli a pozvali nás do Vídně a naznačoval, že by nás pozvali do Ameriky. Tak jsem to bral trochu s rezervou. Nicméně v 94. poslali pozvání a zaplatili celou cestu a měsíční pobyt tam. To byla velká věcička, která by se mi byla normálně nepodařila.“

„Tak nás vzbudily letadla kolem druhé třetí ráno. Poslouchali jsme rozhlas, i televize už potom začala. Ráno jsem šel do práce, šílený z celé té věci jako většina, protože v té době jsme všichni žili takovou obrovskou nadějí, že všechny ty nesmysly skončí a najednou přišla tahleta událost. Přiznám se, že jsem byl dost naivní, takže jsem si ani nedokázal představit, že by k té okupaci mohlo dojít. Když k ní došlo, tak jsem ráno šel do práce a dopoledne mně šéf řekl: ‚Seber se a běž pryč, protože to nemá cenu se tady na tebe dívat.‘“

„Musím se pochlubit, že od druhého ročníku jsem dělal kapitána a od třetího družinového, který měl poměrně značnou pravomoc. Od začátku jsme měli svoji mzdu, vedly se ročenky, kde se každá ta výplata rozepisovala – na ubytování, na stravování, na oblékání se také dávaly nějaké peníze, aby se nastřádaly… A kapitán podle chování jednotlivého člena místnosti rozhodl, jestli mu přiřkne deset nebo pět korun kapesného na týden, to byly týdenní výplaty tehdy. A ten družinový, to byl pravá ruka vychovatele, řídil jednotlivé kapitány. Každý večer chodili po jednotlivých místnostech zkontrolovat před postelemi vyleštěné boty.“