Vanda Špinková

„To byla hrůza. Představte si, že máma moje jenom s námi. A teď tam bylo – nevím, kolik těch vojáků – a ten hlavní, protože jsme měli nový barák, celý noci třískal do dveří a chtěl se dostat na maminku. To byly dvě místnosti, oni byli v jedné a my jsme spali v té druhé. Já a brácha. A on třískal do těch dveří! Ta hrůza, jak se máma bála. No to si neumíte představit.“ – „Sověti?“ – „Jo, Sovět to byl. To bylo něco strašného a trvalo to… teda netrvalo to dlouho, asi přes týden určitě, už přesně nevím. Ale vím, že to byly hrozné noci, protože se na ni chtěl dobýt. No ale naštěstí se to nestalo, nic se nestalo, ale my děcka jsme brečely. A máma taky. No prostě to byla hrůza.“

„Gestapáci chodili v noci. Babička bydlela naproti baráku a my jsme bydleli s maminkou. A ona, když přišli, viděla auto, tak přišla taky, a my jsme se všechny držely a brečely. [Gestapáci] měli takové tyče a my ty baráky měli tak, že v kuchyni byla někde na kraji díra a tam byl sklep. To víte, lednička nebyla, nic nebylo. A tam byl sklep a oni těmi tyčemi šťourali do té díry – byly tam brambory nebo řípa nebo mrkev, prostě věci ze zahrádky – a oni tam šťourali, a kdyby tam našli jednu kostku másla nebo flašku pití, tak jsme šli do Osvětimi. Víte, co to bylo za hrůzu?“