„To si pamatuji, že jsme přišli do školy a paní učitelka třídní, tedy paní učitelka češtinářka, která byla také trochu obrozenecká, také nás vodila po různých divadlech, řekla, že si musíme stoupnout a zazpívat hymnu. Všichni jsme ve třídě zazpívali hymnu. Pak řekla, že si můžeme sednout a že po nás chce jednu věc – jestli víme, kdy nás ti Rusové okupovali, kdy přijeli. A přihlásil se Martin Smolka, to si pamatuji, dnes je to hudební skladatel, docela slavný. A Martin řekl, že 21. srpna a ona ho strašně pochválila, protože on to věděl jediný z té třídy. A řekla: ‚Teď si všichni tohle datum musíte na celý život zapamatovat. Protože tady se tvoří dějiny.‘ Takhle nám to řekla a já si pamatuji, že jsem se hrozně styděla, že to datum neumím. Takže od té doby ho umím.“
„A pak jsem měla takového kamaráda, který emigroval a který, když jsme spolu chodili kreslit k panu Nedvědovi akty, hlavy a tak, pamatuji si, že v sedmdesátém sedmém – hned, co byla zveřejněna Charta, tak mě vzal... Já jsem ani nevěděla, že něco takového bylo, protože to bylo fakt týden potom, a pak byli ti samozvanci a tak, kdy jsme museli ve škole vyslechnout něco z rádia. Ale on hrozně brzy potom, kdy jsem si to ani nespojila, mě vzal na most. Chodili jsme vždycky spolu domů a on mě vzal na most na Žofín a tam to vybalil a říkal mi, jestli to chci podepsat. A já si pamatuji, že jsem o tom nic nevěděla, nevěděla jsem, co to je něco podepisovat. A potom, asi za dva dny, ve škole bylo nějaké to haló, kdy jsme to museli jakoby odvolávat. My jsme to nemuseli odvolávat, jenom nám to řekli v rozhlase a pak tam napsali, že celá třída je proti nebo něco takového. Ale pamatuji si, že takhle jsem se setkala s Chartou, takovým polomileneckým způsobem, kdy jsem nevěděla, co ten kluk po mně vlastně chce. A teprve až za pár týdnů mi došlo, co po mně vlastně chtěl a že takové věci se mají normálně rozmýšlet, a ne že mi řekne: ‚Tady to podepiš, ani si to nemusíš číst.‘ Kdybych do něj byla víc zamilovaná, možná bych měla podepsanou Chartu, ale tu jsem nepodepsala. Tak to byla taková vzpomínka.“
Martina Špinková se narodila 26. června 1959 Jiřímu a Zdeňce Pilkovým v Praze. Rodiče se seznámili ve skautském společenství Kruh a celý život vyznávali jeho zásady. Otec byl v 50. letech za tuto činnost půl roku vězněn. Oba byli hudební vědci a to vše určovalo život v rodině. Martina Špinková měla blízký vztah k hudbě i tanci, ale její největší vášní bylo malování. Přes obtíže s přijetím na střední i vysokou školu se jí podařilo vystudovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Již na gymnáziu se seznámila se svým manželem Štěpánem Špinkou, později lékařem a filozofem. Společně vychovali sedm dětí, pět vlastních a dvě adoptované. V 80. letech se účastnili demonstrací, bytových seminářů a posléze je začali i sami pořádat, často u nich přednášel např. kněz Josef Zvěřina. Po sametové revoluci pracovala Martina Špinková jako výtvarná redaktorka v nakladatelství Portál a také se věnovala svým dětem. Již v té době se starala i o těžce nemocného tatínka a další umírající. S manželem a přáteli vnímali potřeby lidí na konci života, které v nemocnici nemohly být naplněny. To je nakonec vedlo v roce 2001 k založení domácího hospice Cesta domů, kde Martina Špinková působila do roku 2012 jako ředitelka. Od roku 2014 do roku 2021 vedla nakladatelství Cesta domů, jehož cílem je především osvětová činnost, tedy vrátit umírání do našeho života a přestat se ho obávat. Na toto téma napsala několik knih, hlavně pro děti. Zároveň je autorkou řady ilustrací a v budoucnu by se ráda více věnovala i volné tvorbě. V době natáčení (2021) žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
