Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Špičák (* 1933)

• narodil se 11. listopadu 1933 v Jarošově u Uherského Hradiště

• otec tam byl sládkem v pivovaru židovské rodiny Braunových

• v blízkosti žilo několik židovských rodin

• stal se svědkem obsazování Československa nacisty 15. března 1939

• v roce 1947 se s rodiči přestěhovali do Lanškrouna a stal se skautem

• v roce 1961 se oženil a s manželkou Věrou (narozenou roku 1940) vychovali dvě děti

• na jaře 1968 a koncem roku 1989 znovuobnovil činnost skauta v Lanškrouně

• v roce 1994 ho jako starostu města přijal v Praze prezident Václav Havel

• roku 2024 žil stále v Lanškrouně

Jan Špičák, skautským jménem bratr Kazan, prožil všechna tři znovuzrození skautské činnosti. Jednou je zakázala nacistická zlovůle, dvakrát komunistická diktatura. Navzdory všem ideologiím ale v jeho srdci po celý život zůstaly skautské ideály, které slíbil v nočním lese o prázdninách roku 1946.

Jan Špičák se narodil 11. listopadu 1933 v Jarošově u Uherského Hradiště. Otec Jan Špičák (1903–1970) se narodil v rodině, která vlastnila pohostinství v Bystřeci u Jablonného nad Orlicí. O jeho provozu vyprávěla pro Paměť národa Marie Černohorská. Po studiu Vyšší pivovarské školy v Praze nastoupil jako sládek do pivovaru v Jarošově, který vlastnila židovská rodina Braunových. Tam se také usadil, postavil dům a oženil se s Boženou, rozenou Dobešovou (1909–2014). Kromě Jana se jim v roce 1938 narodil ještě syn Milan.

Z dětství si pamatuje několik válečných zážitků. Prvním byla všeobecná mobilizace vyhlášená 23. září 1938. „Maminka tehdy dva dny brečela a já nevěděl proč. Došlo mi to až později – tatínek musel do armády a my zůstali doma s maminkou sami. Za dva týdny ale bylo po všem a tatínek se vrátil,“ komentuje pamětník situaci, kdy byla mnichovskou smlouvou československá pohraniční území postoupena Německu a všeobecná mobilizace tak pozbyla smyslu.

V dětství si hrával s židovskými dětmi

Malému Jendovi se blížily páté narozeniny, když v listopadových dnech roku 1938 vtrhli do jejich domu Němci. „Za velkého rachotu a řevu se dobývali na paní Vavřinovou, která bydlela nad námi. Pan Vavřina byl úředník z pivovaru a jeho manželka byla Židovka,“ vysvětluje pamětník. Jako malý kluk si často hrál se Zuzankou – dcerou majitelů pivovaru Braunových. „Měli mě rádi, protože otec byl v jejich pivovaru kapacita, dělal šéfa výroby. Já na ně vždycky zasalutoval, oni na mě také a dali mi pětikorunu, což byly velké peníze. Byli to naši sousedé, kteří najednou zmizeli.“

15. března 1939 obsadilo německé vojsko české země. „Maminka nechtěla, abych se ukazoval v okně, tak jsem se díval za záclonou. Přijeli na motocyklech se sajdkárou, na každé byla vlaječka s hákovým křížem a zabudovaný kulomet. Mezi nimi velké polopásové vozidlo „hakl“, které vezlo asi dvacet vojáků v šedozelených pláštěnkách a s kulomety. Dodnes si to pamatuju,“ popisuje pamětník chmurnou podívanou. Německá posádka zabrala kasárna v Uherském Hradišti a odtud vojáci vyjížděli do jednotlivých obcí.  

V Uherském Hradišti žilo za Janova dětství několik židovských rodin, které do začátku druhé světové války provozovaly ponejvíce obchody. Od jednoho z těchto obchodníků dostal psa a hrdě si vedl vlčáka Arnu domů. Šli kolem kasáren, do kterých tehdy jezdili Němci. „Jeden jel kolem nás se samopalem na kole a Arna po něm vyjel. Nemohl jsem ho ani udržet na řemenu. Němec spadl z kola a chtěl psa zastřelit. Naštěstí šel tehdy kolem pan Blaha, který se postavil mezi psa a Němce. Tím ho zachránil. Pak ještě uklidňoval vojáka, aby nás nechal být,“ líčí Jan Špičák dramatický zážitek z dětství. Rodinu, která mu věnovala psa, pak už nikdy neviděl.

Koncem války každý den houkali poplach

Jan vychodil obecnou školu v Jarošově, měšťanku v Uherském Hradišti. Děti chodily běžně bosy. „Sandále jsem měl přivázané na aktovce, a když jsme přišli ke škole, tak jsem si je nazul,“ popisuje. Občas měli štěstí, protože je svezl pivovarský vůz, tažený párem koní. Na měšťance se také poprvé seznámil se skautingem, o kterém jim vyprávěl třídní učitel. Některé děti tím tehdy zaujal na celý život.  

Koncem války s přibližující se frontou také vzrůstal počet náletů spojeneckých letadel – rojů směrem na východ. „Každý den byl poplach kolem jedenácté hodiny. Vždycky už jsme byli připravení, měli jsme sbalené tašky, a když začaly houkat sirény, utíkali jsme ze školy ven. Nás to ale táhlo pryč. Školní kryt se nám moc nelíbil, a tak jsme vždycky utíkali na kopec nad Uherským Hradištěm. Tam jsme si lehli do vinohradů u Mařatic a dívali jsme se, jak létají letadla a dělají na nebi čáry,“ vypráví pamětník. „Jednou jsme měli namále. Američani si spletli frontu povozů, které přivážely do cukrovaru cukrovku, a shodili na kolonu dvě bomby, které dopadly do zahrady cukrovaru. Nám se nic nestalo, ale ještě jsme cítili tlakovou vlnu, a to jsme byli odtamtud dva kilometry daleko,“ vypráví Jan Špičák.

Z osvobozování města si pamětník vzpomíná na příjezd vojáků sovětské armády na koních: „Stáli jsme s bratrem na plotě, a když jeli vojáci kolem, tak jsme jim zasalutovali. Jeden sesedl a dal nám storublovou bankovku. Usadili se na naší zahradě. Naházeli granáty do řeky, posbírali mrtvé ryby a maminka jim je opékala v troubě na plechu. Pozvali nás mezi sebe.“

Skautský slib je na celý život

V červnu roku 1946 se Špičákovi přestěhovali z Jarošova do Lanškrouna, protože otec tam získal místo ředitele pivovaru po odsunutém Němci. V pivovaře byl zároveň byt, ve kterém se rodina usadila. Druhý den po přestěhování nastoupil Jan do čtvrté třídy měšťanské školy v Lanškrouně. Hned první den se ve škole seznámil s celoživotním kamarádem Jindrou Janischem, se kterým pak ještě v roce 1946 vstoupili do Skautu. Ten rok na táboře na Drozdovské pile skládal skautský slib. „Kilometr od tábora v deset hodin večer jsem sliboval na státní vlajku, na knihu ‚Základy junáctví‘ a hořící vatru. To je hrdost a vzpomínka na celý život. V bráně tábora mi bratr Ran, Luboš Sedlák, a všichni starší skauti blahopřáli ke složení slibu. Ten pocit se ani nedá popsat,“ vzpomíná pamětník.

Svobodný skautský život ale netrval dlouho. O prázdninách roku 1947 tábořili tři týdny u Nového Města nad Metují. Byl to jejich poslední tábor. Po únoru 1948 uhasl veškerý spolkový život. 1. září 1949 Jan Špičák nastoupil do učení k majiteli drogerie v Josefově. Pak do drogistické školy v Pardubicích a do Českého Krumlova. Byla tam většina dětí z rodin soukromých živnostníků. „Přivítal nás ředitel a pak přišla učitelka Fiedlerová. Hned na nás spustila, že jsme kapitalistický plevel, který se musí vytrhat,“ vypráví pamětník. Čekali odbornou pedagožku, ale nastoupila na ně učitelka dosazená okresním výborem KSČ, která měla převychovat „závadnou“ mládež. „Pořád nám dávala najevo, že jsme děti soukromníků, děti kapitalismu. Ale byli tam i učitelé, kteří byli skvělými odborníky, takže nám tuhle šikanu vynahrazovali,“ upřesňuje.

Vyučil se drogistou, pracoval nejen v prodejně

Po vyučení nastoupil do Chemodrogy, kam spadaly všechny původní soukromé podniky a prodejny. Když do zaměstnání dorazilo náborové heslo „Muži do průmyslu, ženy do distribuce“, přihlásil se jako nejmladší na brigádu do Škodovky. Rok pracoval v mostárně v Hradci Králové, kde si zároveň udělal řidičský průkaz. Do vojny pak ještě pracoval u otce v lanškrounském pivovaru a rozvážel pivo po nejbližších hostincích.

Vojnu absolvoval v letech 1951–1953. Vzpomíná na počátek své služby, kdy na letišti ještě sloužili jako důstojníci dva váleční piloti západní armády. „Byli to vynikající chlapi, ale zničehonic zmizeli a nikdo nám neřekl ani slovo,“ vypráví. V době jeho působení v Červené Vodě byli vojáci v modrých uniformách letectva trnem v oku chemiků – zelených uniforem. Letectvo muselo každou sobotu vyvážet odpad z důstojnických ubytoven, „zelení“ měli volno. Proto když přišlo nařízení vytvořit „kulturní úderku“, dali ihned dohromady pěvecký soubor a měli většinu sobot volných. S „úderkou“ pak jezdili po továrnách, kde zaměstnancům zpestřovali svým uměním různé svátky a oslavy.

Po vojně se pamětník vrátil do Lanškrouna a pracoval v traktorové stanici. Nejdřív dělal závozníka, a když zjistili, že má praxi ze Škodovky, poslali ho na stavbu, kde montovali ocelové výztuže, nosníky a podpěry do betonových dílců. Při nejbližší příležitosti se ale vrátil zpátky do drogerie a nakonec pracoval v Tesle Lanškroun. V roce 1961 se oženil s Věrou Hadincovou (narozena 1940) a manželům se v letech 1962 a 1964 narodily dvě děti.

Skauting v roce 1968 opět vstává z popela

Na jaře roku 1968 obnovil bratr Kazan junáckou činnost střediska Zubr v Lanškrouně. V rámci lanškrounského Skautu působily i náboženské oddíly, které vedl katolický kněz Josef Kacálek (1922–1997). Vedoucí střediska bratr Amundsen (Dr. Adolf Antes) se pro vyšší věk brzy vzdal vedení a nahradil ho Jan Špičák. V roce 1969 uskutečnili společně s okresní radou celookresní tábor ve Zlatém údolí u hradu Pernštejna. O rok později zorganizovali v celém lanškrounském středisku celkem šest oddílových táborů pro 137 táborníků.

V říjnu 1970 přišel rozkaz od Ústředního výboru Komunistické strany Československa a Ústředního výboru Československého svazu mládeže k likvidaci skautingu v celé republice. S velkým smutkem odevzdali majetek, včetně financí oddílu, vybavení kuchyní a tábornických potřeb. Hned na jaře roku 1971 ale nastoupil celý první oddíl na sobotní brigády do Tesly na vykládku vagonů. Neměli sice skautské kroje, ale za vydělané peníze koupili boty, kalhoty a košile, a pod hlavičkou turistického oddílu tělovýchovné jednoty vyrazili na první vysokohorskou turistiku. V roce 1972 ukončili i tuto činnost, většina členů se rozešla na studia do škol.

Projevila o něj zájem StB

Dvakrát v životě se pamětník stal objektem zájmu příslušníků Státní bezpečnosti (StB), kteří se snažili ho naverbovat do svých řad. Poprvé to bylo kolem roku 1962. „Přišel za mnou jeden pán, že bych se měl dát k nim, že jsem oblíbený, a měl bych je informovat, jaká je nálada mezi lidmi. Došlo mi, o co se jedná. Samozřejmě jsem odmítl. Po dvou měsících na mě ale přišli dva a ten druhý přitvrdil – že mám hodnost podporučíka, kterou mi můžou vzít, a mámu že můžou vyhodit z pivovaru, kde pracovala jako dělnice. Nevěděl jsem, jak mám tomuto útoku na rodinu čelit. Vyhrožovali mi, že moje děti budou chtít studovat. Nevěděl jsem, co mám dělat, sahal jsem kvůli tomu i po alkoholu,“ popisuje tíživou dobu.

Záchranu našel v manželce vedoucího pracovníka StB, kterou znal ze zaměstnání. Všechno jí řekl a za dva týdny přišla pozvánka, aby se dostavil na SNB k jednání. „Tam mi dali přečíst dokument, že pod přísahou o mlčenlivosti mě zprošťují jakýchkoli požadavků StB. Podepsal jsem to. V té místnosti, co mi dávali podepsat propouštěcí dokument, jsem pak po revoluci 1989 seděl jako starosta,“ doplňuje pamětník.

Další kontakt s StB nastal kolem roku 1976. Po odchodu z Tesly prodával v Lanškrouně v drogistické prodejně. Přišli tam dva muži, kteří ho odvedli opět do místnosti č. 8 na lanškrounské StB. Obvinili ho z pašování drahých kovů z Polska. Ale pamětníkovi se podařilo předložit důkazy o tom, že obvinění není pravdivé. Celý případ na něj nastražil jeho vedoucí, který byl ve fabrice aktivním komunistou. „Když jsem odcházel z Tesly, napsal mi do kádrového posudku, že jako náčelník zrůdné organizace mládeže mě nedoporučuje na funkci vedoucího v socialistickém sektoru,“ dodává pamětník.

Ve svobodných volbách ho zvolili starostou

V listopadu 1989 se Jan Špičák zapojil v Lanškrouně do dění vedoucího nakonec až k pádu komunistického systému. Vstoupil do Občanského fóra a svolal stávku ve městě. „Sešli jsme se na prostranství před kinem. Sedm set metrů od shromáždění stávkujících sídlily Lidové milice, které nás mohly všechny postřílet. Nikdo tehdy nevěděl, jak to celé dopadne. Situace se měnila každou chvíli,“ popisuje. Ještě v prosinci roku 1989 pak svolal znovu skautské středisko Zubr, Dikobraz a obnovili jeho činnost. V získávání vedoucích pro skauting znovu pomáhal i kněz Josef Kacálek a Jan Špičák se opět stal náčelníkem střediska.

Po volbách se také ujal postu starosty Lanškrouna. „Neměl jsem vůbec představu, co starostování obnáší. Celý život jsem dělal v obchodě a v zásobování. Už v prvním roce starostování jsem onemocněl cukrovkou. Nevěděl jsem, kam dřív. Zdědil jsem nedostavěnou skládku domovního odpadu, nedostavěnou čističku odpadních vod, nedostavěnou školní jídelnu nebo vodojem,“ vypočítává pamětník. Ve volebním období se mu podařilo mnohé, třeba získat účelovou dotaci na stavbu domova pro seniory. V roce 1994 se mu s dalšími starosty dostalo uznání od prezidenta Václava Havla, který jim osobně poděkoval za dobrou práci.