Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Spáčil (* 1930  †︎ 2024)

• narodil se 20. září 1930 v Újezdu u Brna

• vyučil se elektromechanikem v Brně

• otec pronajímal stroje na povřísla a mlátičky, strýcové vlastnili autodopravu

• v roce 1949 otci zemědělské stroje komunisté zabavili

• 5. a 6. října 1950 se zúčastnil protestů proti kolektivizaci před místní radnicí

• 7. října 1950 byl zatčen a odvezen do soudní vazební věznice v Bučovicích

• v roce 1951 byl odsouzen na čtyři měsíce za násilí na veřejných sborech

• v letech 1950–1953 sloužil u Pomocných technických praporů (PTP)

• po návratu z vojny pracoval v JZD, ČSAD a u komunálních služeb

• v roce 1995 byl soudně rehabilitován

• v roce 2024 žil s manželkou v Újezdu u Brna

• zemřel 4. srpna roku 2024

„Šel jsem domů z práce, bylo asi půl šesté večer, a u obecního úřadu bylo velké srocení lidí. Zastavil jsem se a ptal, o co se jedná,“ popisuje Josef Spáčil, co se dělo v Újezdu u Brna 5. října 1950, kdy lidé před národním výborem protestovali proti kolektivizaci (technicko-hospodářské úpravě půdy). „Já jsem jim řekl: ,Neberte lidem majetek, sami nic neděláte a jenom kradete,‘“ vzpomíná pamětník. Vyhodili ho ze sálu, ale vrátil se oknem.

Lidé provolávali hesla, volali „hanba policii“. Ta zástupy rozehnala. Příští den se revolta opakovala na Rychtě. Pět největších rebelů pozatýkali. „Šel jsem domů a o půlnoci bouchání na dveře. Házeli všechno na zem, šlapali po prádle, hledali zbraně. Já jsem jim řekl: ,Já jsem myslel, že slušní lidi nechodí v noci.‘ A už jsem šel,“ popisuje zatčení. „Nás bylo pět, celá skupina. Všichni už zemřeli, jen já jsem ještě na světě,“ dodává.

Otec půjčoval zemědělské stroje

Josef Spáčil se narodil 20. září 1930 v Újezdu u Brna Josefu a Marii Spáčilovým. Tatínek pracoval jako zámečník, ale protože byl podnikavý, nakoupil mlátičky a stroje na povřísla asi za 200 tisíc korun a v létě je pronajímal místním rolníkům. Josef byl nejstarší ze sedmi dětí, vyučil se elektromechanikem, ale když byly žně, pracoval se zemědělskými stroji i on. „To byla taková sezónní živnost. Nějaké stroje už otec měl a po válce nakoupil další. Hodně peněz si na ně půjčil. Byl jsem nejstarší, tak jsem musel nejvíc pomáhat,“ říká.

V dětských letech škola Josefa moc nebavila. Dělal lumpárny jako všichni kluci na vsi, ale nejvíc ho bavila auta a motorky. Otcovi bratři měli totiž autodopravu a později i nákladní dopravu a servis. „Jezdil jsem autem už v 15 letech,“ chlubí se pamětník. Řidičský průkaz prý dělal v šestnácti.

Bombardování Újezdu

Z událostí druhé světové války si pamatuje až její závěr – bombardování Brna v roce 1944, které se dotklo i Újezdu. „Asi tři nebo čtyři lidé při bombardování zemřeli. Sladovna v Újezdu totiž byla německá fabrika. Ze sladovny byla zbrojovka, kde se vyráběly náboje, proto byl Újezd bombardovaný,“ vysvětluje. V Újezdu byl podle jeho vzpomínek obecní kryt přibližně pro 200 lidí. „My jsme si udělali kryt doma, pak padla bomba u našeho domu a zničila střechu. Pak jsme šli do veřejného krytu,“ vzpomíná.

Další silné vzpomínky má na osvobození, kdy Újezdem táhla Rudá armáda. „Rusové se nastěhovali do cihelny za domem. Byli tam asi 14 dní. Vařili si sami, ale kradli, co mohli. Ukradli by snad všechno na světě,“ říká Josef Spáčil. Rodina už před Němci schovala auta a motocykly na půdu, měli vymyšlenou důmyslnou konstrukci, s jejíž pomocí je tam dostali. Sovětští vojáci ale ukrytý poklad objevili. „Ve čtyřiačtyřicátém roce na Dušičky to bylo udělané. Lešení tam zůstalo. Rusové všechno ukradli. Auta po generálce, nářadí, moře nářadí i nepojízdná auta,“ vzpomíná.

Po roce 1948 začala kolektivizace řízená komunistickým režimem a dopadla i na rodinu Spáčilových. Tatínkovi Josefa stroje zabavili. Nabídli mu za ně zhruba desetinu ceny. „Tatínek to nepřijal. Tolik peněz si musel půjčit a splácet! S tím se nemohl spokojit,“ vysvětluje Josef Spáčil.

S takzvanou technicko-hospodářskou úpravou půdy nesouhlasilo v obci mnoho lidí, proto se i v Újezdu v říjnu roku 1950 odehrálo několik protestů, po kterých byl zatčen i mladý Josef Spáčil a další čtyři lidé.

Na samotce v Bučovicích

Zatčené shromáždili v budově národního výboru a pak je odvezli do okresní soudní věznice v Bučovicích. „Bylo půl třetí ráno, dali mě do vlhké kobky na samotku. Pak jsme měli výslechy i v noci. Chtěli slyšet všechno, co jsem dělal, proč jsem tam skandoval, pobuřoval lidi. Řvali na mě, že jsem útočil na zřízení, porušoval zákony. Jednou za čtrnáct dnů nás pustili na vycházku. Chodili jsme kolem jabloně na dvoře a pustili za námi psa. Přes den jsme zašívali pytle a drali peří,“ popisuje pamětník vazební věznici. Spolu s ním odvezli do Bučovic i další čtyři muže. „Byl tam stavební technik, pak dělník Navrátil se jmenoval a nějaký Ocásek, zemědělec,“ vzpomíná na další zatčené pamětník.

Celou dobu nevěděli, co s nimi bude. „Ten, co nás holil mi řekl do ucha, pozor na Uherský Hradiště, tam je to strašný,“ vzpomíná. Do věznice v Uherském Hradišti, která byla pověstná nelidským zacházením s vězni se naštěstí nedostal, jeho zatčení a uvěznění ale nesla těžce celá rodina. „Babička [Antonie Novotná, maminčina matka], když se to dozvěděla, dostala infarkt a týden na to zemřela. Už jsem se s ní nepotkal,“ říká Josef Spáčil.

Tři roky u PTP s klasifikací „E“

V Bučovicích strávil přes čtyři měsíce. V únoru 1951 ho pustili domů. Čtyři další zatčení měli soud v květnu, Josef až za rok. Krátce po propuštění narukoval na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP). „Já jsem dostal klasifikaci ‚E‘, tu vymysleli dodatečně, totálně nespolehlivý, nejhorší vyvrhel,“ říká Josef Spáčil.

Na vojně strávil přes tři roky, na různých místech. „Narukoval jsem původně do Mimoně. Po základním výcviku nás poslali stavět nové vojenské letiště v Dobřanech u Plzně, tam jsem opravoval těžké stavební stroje. Dva měsíce jsem v Podbořanech dělal zedníka. Když bylo potřeba, jezdil jsem s bagrem,“ vzpomíná. Sloužil i v Pardubicích, Brně a Čáslavi. Na vojně se dočkal i soudu a rozsudku. Okresní soud ve Slavkově ho v srpnu 1951 odsoudil na čtyři měsíce za násilí na veřejných sborech.[1] Trest si ale prakticky odpykal už ve vazbě v Bučovicích.

Na vojně se setkal i s ponižováním, šikanou i hloupostí výše postavených, ale nenechal si nic líbit. „Člověk se nesměl bát, musel být drzý, jinak by ho tam oddělali. Byly případy, kdy oddělali kluky, byli úplně vyřízení se zdravím a s rozumem a se vším,“ říká. Když dlouho nemohl z vojny domů, jednoduše utekl a počkal u rodičů, až ho eskorta zase doveze zpátky. Nebál se ani obléct civil a utéct na tancovačku, kde se seznámil se svou ženou Annou, se kterou v roce 2024 bude už 70 let.

„Ti Černí baroni od Švandrlíka, to je zkreslené, ty příhody jsou legrační a přehnané. Taková legrace to nebyla,“ říká pamětník. „Švandrlík totiž nastoupil na vojnu v době, kdy už PTP byly zrušené, zůstaly jen Technické prapory, kde to bylo mnohem mírnější,“ vysvětluje.

Dělal těžkou práci, která si nakonec vybrala svou daň. „Jedna věc je jistá, že jsem tam hodně pozbyl zdraví. Spravoval jsem buldozery, po kolena v bahně jsem nasazoval těžké pásy. Mám z toho artrózu, bolí mě klouby,“ říká Josef Spáčil.

Práci sháněl těžko, živil se jako řidič

Po návratu z vojny ho prý hlídala Státní bezpečnost (StB), v Archivu bezpečnostních složek (ABS) se však taková informace nedochovala. Nemohl sehnat práci. „Nakonec jsem šel do JZD [jednotné zemědělské družstvo]. Jezdil jsem s traktorem, nákladním autem, dělal jsem tam všechny práce. Pak jsem pracoval tři roky u ČSAD a nakonec u komunálních služeb v Újezdu až do důchodu,“ říká pamětník.

Další těžkou ranou byla pro rodinu, stejně jako pro všechny ostatní, měnová reforma v roce 1953. „O všechno jsme přišli, všechno nám sebrali, moře lidí ožebračili. Neměli jsme ani korunu,“ říká Josef Spáčil.

V roce 1954 se oženil, za rok se jim narodil syn Josef a později dcera Dagmar. Budovat domov s manželkou začínali téměř od nuly. „Těžkou a tvrdou prací jsme se dopracovali k tomu, co máme, domek jsem postavil sám,“ uvádí Josef Spáčil. V roce 1958 o něj ale málem přišli. Do obce přišla první z velkých povodní. „Tenkrát bylo zatopených 60 domů, my jsme to chytli nejvíc. Tady bylo přes dva metry vody, všechno jsme museli dělat znovu,“ popisuje.

Soudní rehabilitace po čtyřiačtyřiceti letech

V roce 1968 cítil pamětník uvolnění, které nabízelo nové možnosti. „Vznikaly různé spolky, ‚koníčkáři‘ nebo Sokol. Bylo možné drobné podnikání na dědině. Trochu se to zlepšilo, ale nebylo to ono,“ říká. Radost mu udělal až rok 1989. Tatínek se ho bohužel nedožil, zemřel v roce 1982. „Velikou, velikou radost jsem měl, když šli komunisti konečně od koryta,“ říká.

V roce 1990 odešel do důchodu a pustil se do opravování motorek. Udělal si jich velkou sbírku. Do dílny chodí dodnes (2024). „Já pořád přemýšlím, jak dlouho tu ještě budu. Chtěl bych tu být tak do 120 roků, abych něco ještě udělal. Mě to nepřestává bavit, musím pořád něco dělat, jinak jsem nervózní jako pes,“ říká s úsměvem pamětník.

Soudní rehabilitace se Josef Spáčil dočkal až v roce 1995.[2] „Tři roky jsem se soudil. Mám tady dokumentů několik složek. Psal jsem na ministerstvo spravedlnosti i obrany a stále dokola,“ popisuje Josef Spáčil. Jeho tatínkovi se prý zemědělské stroje vrátily nefunkční a rozbité, ale splácel je řadu let, až do důchodu.

„Sice se dnes máme celkově dobře, ale komunisti pořád někam strkají nos. Komunista je komunista a nikdy lepší nebude. Ti mladí, kteří tam dnes vstupují, nevědí, co bylo a vůbec nemají zájem o nějaké dění v republice,“ uzavírá pamětník.

 

[1] Rozsudek okresního soudu ve Slavkově 

[2] Rozhodnutí o soudní rehabilitaci