„V osmatřicátým, no, to ještě byl takovej relativní klid, víte. My jsme to docela pěkně odcvičili, byla taková krásná atmosféra, opravdu. Takovýho toho národního, jak bych to řekla, takový tý národní pospolitosti a sokolský pospolitosti. Já jsem nepociťovala, že by se něco ošklivýho na nás chystalo. V tom osmačtyřicátým to bylo hor…no, horší. Prostě to už, to jsem teda necvičila, to už jsem byla žena. Hlavně jsem asi neměla, myslím, čas. No jo, asi jsem neměla čas chodit na to cvičení, ale sloužila jsem tam jako medička ve stanu. A tak jsem byla při tom, když Marie Provazníková, hlavní náčelnice Sokola, se s námi loučila. A říkala, to bylo na konci, když už to byl poslední výstup, tak se s námi loučila a říkala, že dostala, no já to řeknu lidově, nůž na krk. Buď že jí zavřou, nebo se musí vystěhovat. A tak nám řekla sbohem, že jde do Ameriky. A odjela do Ameriky. To bylo v osmačtyřicátým. No a my jsme brečeli.“
„Když hlásali v rádiu, jak překročili hranice, tak my jsme ráno, když jsme šli do školy, nikde bic neviděli. No, ale přišli jsme do školy a už jsme to všichni věděli a tak jsme tam byli z toho, no byli jsme špatný. Bylo nám do breku a přišla paní profesorka. Měli jsme na češtinu paní profesorku Mladou, velice schopnou, se kterou byly hodiny češtiny překrásný. Sedla si za katedru a chtěla pronést takovou … začala teda … tak, že tohleto není definitivní, že to není možný a že se v budoucnosti zase dočkáme, že se republika vrátí. Takhle nějak to začala, ale chudinka to všechno nedořekla, co asi chtěla, protože se za tou katedrou rozplakala. A my jsme se rozbrečely všechny.“
„To mi ani nevzpomínejte… To bylo hrozný… Jenže co jsme mohli dělat… To bylo na tom nejhorší, taková ta bezmoc… A já jsem nebyla z těch, kteří by byli schopní jít něco dělat… Na to jsem já nebyla. Byli jsme z toho všichni špatní a to si pamatuju, jak jsem kolikrát přišla ráno do kuchyně a jak maminka byla uplakaná, protože poslouchala (rádio). Protože na tom si ti nacistický prevíti nechali záležet, aby koho popravili, tak taky pěkně ohlásili. To byla taková první relace ráno, a tak, když tam slyšela nějaký známý jméno, tak to vždycky obrečela. A mně z toho bylo taky ouzko, ale co jsme mohli dělat. To měl každej strach a jestli někdo říká že ne, tak kecá. Ale jistě se i našli lidi z naší strany, kteří s nima trošku spolupracovali, ale to bylo hrozně vyjímečný. Jinak bych řekla naopak, nás to národně velice stmelilo, že jsme měli takovej pocit národní sounáležitosti, kterej potom už, teď třeba, v týhle době obzvlášť, člověk někdy trochu postrádá… Ale na druhou stranu, ten prevít patřil oddělat.“
Danuše Soumarová, rodným jménem Provazníková, se narodila 30. dubna 1922 ve Vojkovicích nad Ohří. Otec byl výpravčím na dráze a kvůli jeho zaměstnání se rodina několikrát stěhovala. V době protektorátu bydleli v Hradci Králové, kde Danuše v roce 1941 maturovala na dívčím reálném gymnáziu. Vzpomíná na události spojené s odtržením československého pohraničí na podzim roku 1938, na obsazení zbytku Československa v březnu následujícího roku, ale i na dobu po atentátu na Reinharda Heydricha. Po maturitě toužila dál studovat na lékařské fakultě, ale na znovuotevření vysokých škol musela počkat až do června 1945. Během války pracovala jako dobrovolnice v nemocnici a jako úřednice na ředitelství drah. Hned po jejím skončení se ale přihlásila ke studiu na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1950 promovala. První praktické zkušenosti získávala v nemocnici ve vysídleném a válkou poničeném Chebu. Za svou specializaci si vybrala dětské lékařství. V Chebu se také seznámila se svým budoucím manželem, lékařem Josefem Soumarem. Po svatbě a mateřské dovolené se jejím dalším působištěm stal východočeský Náchod a krátce nato nedaleký Červený Kostelec, kde zůstala až do ukončení své profesní kariéry. Jako velmi mladá dokázala přijmout zodpovědnost za zdraví a často i životy mnoha dětských pacientů a to vše v nelehké době krátce po válce, v době kdy byl velký nedostatek lékařů a pro pohraničí to platilo dvojnásob. Mnoho z jejích bývalých pacientů si ji pamatuje jako paní doktorku, která bez ohledu na své vlastní pohodlí, pomáhala vždy tam, kde jí bylo potřeba. Danuše Soumarová zemřela 14. února roku 2024.
Danuše Soumarová v době studií na reálném gymnáziu v Hradci Králové. Fotografie je z května 1945 a společně s ní a přítelkyní je na fotografii voják United States Army.
Danuše Soumarová v době studií na reálném gymnáziu v Hradci Králové. Fotografie je z května 1945 a společně s ní a přítelkyní je na fotografii voják United States Army.
Přednáška anatomie pro studenty lékařské fakulty v poválečné Praze. Studentů bylo tolik, že se některé z přednášek konaly v evangelickém kostele v Praze Vršovicích
Přednáška anatomie pro studenty lékařské fakulty v poválečné Praze. Studentů bylo tolik, že se některé z přednášek konaly v evangelickém kostele v Praze Vršovicích
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
