rotmistr v. v. Jindřich Souček

„Lidé stáli před baráky, radovali se z konce války, a bez toho, aby houkaly sirény, přilétla americká letadla a začala házet bomby. Byly zasažené hlavně starší, obydlené části Mladé Boleslavi, textilní továrna, která nebyla v provozu a sloužila jako sklad, dole na Ptáku, se jmenovala ta část Boleslavi. Pak byl zasažený železný most, který vedl do Čejetic, a hlavně byla zasažená Škodovka, to byl tehdy ASAP, hlavně šlo o to rozbít ten závod.“

„Já jsem znal a věděl, že jsou to americká letadla, když létala za války, tak tam také shodila přídavnou nádrž na palivo. Na ní byla americká vlajka, Vašek Domalipů, ten byl asi o čtyři roky starší, tak za jejich dům to spadlo, a asi už to odněkud znal. Přinesl to domů a jeho táta na něj vidlemi: ‚Vašku, odnes to! Než nám to shodí barák.‘ Tak vím, že to byla americká letadla, co létala za války, tam měla pravidelnou trasu. A veliká odlišnost je mezi ruskými a americkými letadly. Americká měla krátkou přední část trupu, hodně prosklená a kulatá. A čtyřmotorová byla. A ruská letadla, co se mi potom potvrdilo a na foťáku bych to našel a viděl jsem to rovněž v televizi v dokumentu, to byla dvoumotorová letadla, a ta měla špičaté dlouhé předky.“

„Ležel jsem na kanapi s uříznutou nohou. Přišel Slávek Čermáků ještě s někým, nevím už, kdo to byl. Myslel jsem si: Tak se přišli za mnou podívat parťáci. A oni: ‚My jsme ti přišli říct, že jsme tě vyloučili ze strany.‘ Legitimaci mi vzali už dřív, že jsem byl proti okupaci, pak to nějakou dobu probíhalo. Tak mi to přišli říct, že mě vyloučili ze strany. Já jsem si myslel, že mě přišli navštívit jako kamarádi. Ale udělali mi největší radost, kterou mi mohli v životě udělat. Mám pokoj.“

„No a najednou se provalil myší tyfus. Celá škola měla myší tyfus. Vedle byla nemocnice, tak jsme tam leželi. Já jsem tam tedy neležel, protože jsem byl náhodou ve službě v autoparku, kus dole, jinde. Neodešli jsme ze služby, složili jsme se a jeden kluk šel koupit do feldflašky rum, tak jsme si každý to... Zůstali jsme tam a byli tři neděle furt v jednom kuse ve službě. Všude chlorové vápno, všechno zavřené. Myší tyfus se projevoval na žaludek, vojáci měli horečky, průjmy. Bylo to z těch myší a krys, protože byl pytel s moukou nebo s čočkou a oni na to natáhli železa. Myši na to chodily, kleplo to myš a krev vytekla do pytlů. Říkám, to jsme si užili.“

„Viděl jsem věci... Byl tam okresní úřad, věž radnice, policajti, naproti byly staré baráky, ty byly rozbité, a tomuhle se nic nestalo. Dole na Ptáku, to byla hlavní silnice do Debře, tam spadly bomby na starou továrnu, bylo tam skladiště, továrna nepracovala. Tam byly boty žluté, uskladněné pro vojáky, a kostkované látky, balíky. Půl Boleslavi pak chodilo v kostkovaných košilích, poznalo se, kdo tam byl, tak si nabral. Zasáhli most přes Jizeru na Čejtice. To bylo všechno. A ještě na Novém Městě byla záložna, barák přepychový a velký. Trefili kousek za záložnou staré domky. Kdyby tam nebyli lidi, bylo by to dobře, že je trefili, stejně by se musely zbourat a všechno by zmizelo. Obětí bylo hodně, to byl nálet bez houkání. Najednou přilétla letadla, padaly bomby. Nikdo nic nevěděl dopředu, to bylo to nejhorší, žádná výstraha. Jak lidi byli u oběda, šup, tak to padalo.“

„No, tak jak mě máma zastavila, tak jsem tam zůstal a přicházela k nám po silnici zprava paní Kmentová. Už jsme slyšeli, že se od západu blíží zvuk těžkých letadel a že je jich víc, že není jedno. Za chvíli jsme už viděli, jak přilítlo pět šest letadel. Byla to ta samá, co jsme viděli dříve nahoře. To bylo jasné podle předků, měla prosklené přední kulaté části. Mávali jsme jim, letěli nízko, říkali jsme si: ‚No jo, to jsou ti hoši, co lítali nahoře.‘ Tak jsme jim mávali: ‚Ahoj, hoši!‘ Začalo se to rozdělovat, to seskupení šesti letadel se začalo rozdělovat do šířky. V zorném poli už jsem viděl jen jedno, které letělo rovně. Když přilítlo na Boleslav, tak jsem viděl, jak se něco zalesklo ve sluníčku, něco padalo zpod toho. Najednou veliká exploze, detonace, velký oblak kouře. Paní Kmentová se chytila za hlavu, začala křičet: ‚Belveder hoří, tam je naše Blažena!‘ Bydlela tam její sestra, Doškářovi se jmenovali. Paní Kmentová z toho byla celá to... A další detonace, další kouř nad Boleslaví. Tak nás máma popadla, další detonace, běželi jsme od Boleslavi na druhou stranu. Doběhli jsme na konec vesnice a za posledním barákem je řada jabloní. A odtamtud jsme slyšeli, že přilítává letadlo. Ale nebylo to těžké letadlo, bylo menší. Máma honem do příkopu. Zalehli jsme do příkopu a nízko nad jabloněmi se objevil dvouplošník.“