„Tenkrát, jak říkám, ten Neuschloss, jak nás tam zastřelili. To tam většinou létaly minomety. Praskaly nálože, minomety kropí takhle a dělostřelectvo jde jako sprcha. Tak někteří zpanikařili, vlétne sem, vlétne tam a to se nedá. Kde jsi, tak tam zalehni, koukej třeba, aby nějaký předmět, strom nebo něco byl u palice, a čekej. Buď tě trefí, anebo tě to mine.“
„[Důstojník] německý a ruský voják mu musel sloužit. A když byl konec války, tak i těm [německým] důstojníkům nechali pistoli. Oni šli jako tlupa. Tak už po válce je zastavili a řekli: ,Tak běžte jako armáda.‘ Aby pochodovali.“
„Když přišlo do tuhého, vím, že z Krymu byl nějaký Lancigr a Koblasa, a když přišlo do tuhého, tak plakal jako malé dítě. Volal maminku. [Se bál no.] U nás vždycky říkali, že strach má velké oči. Já si pamatuji, tam jsme stáli, ne na frontě, už vzadu, takových dvacet kilometrů, možná víc, od fronty, takový hlad a povídám: ,Půjdu na kuchyň, ať mně cokoliv dají.‘ Tak ona ta kuchyň byla. Musel jsem jít okolo kuchyně, potom projít a zpátky na zahradu. Docházel jsem k té kuchyni a tam šlupa, jedna šlupa, druhá [šlupa]. Tak jsem zalehl. Tam byly přivázané krávy, byly zpřerážené střepinami a tuto. Už jsem neměl hlad, otočil jsem se a utíkal jsem odtamtud pryč.“
„Jak byli Češi - Mirohošť, Straklov, Dubno, tam jako ty místa - tak tam byly celé vesnice. Tam měli matici školskou, dostávali knihy i soukromé učitele měli. A my na takové vesničce. Nám dali nějakou čítanku a ve škole se učilo polsky.“
„Taky jsem byl na rodišti generála Svobody. On zemřel na výměnku. Nevím, jestli jste tam byl nebo nebyl? [To ne, to ne.] Tak to bylo státní stavení. Udělali tam muzeum. Byla tam stodola a všechno to tam bylo zanechané. A ona bydlela v bytě.“
„[Šel jsem] na ruskou kuchyň a povídám, že mně odešla. Zdržel jsem se, že bych se najedl. Hned rozkaz na kuchyň a dostal jsem najíst, že to ani [sovětští] vojáci nedostali. To zase musím říct. Ale oni se nevyznali. Třeba měl knoflíky, šel, já bych měl pozdravit jeho, a on zdravil mě.“
„Oni [Svobodovi] hodně přiřkřívali, že nemusel jít na Duklu, a Svobodovi také přiřkřívali, že na Sokolově, jak to tam bylo, se taky nemuselo být. Ale on byl taky malý pán. Jemu veleli.“
Nadporučík v. v. Jaroslav Souček se narodil 16. srpna 1921 v obci Ivaniče na Volyni v tehdejším Polsku. Za polského státu vychodil čtyři třídy obecné školy a poté se odhodlal k učení na krejčího. V letech 1939-1941 prožil sovětskou okupaci a v letech 1941-1944 nacistickou okupaci západní Volyně. Dvanáctého srpna 1944 vstoupil v Ivaničích do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Výcvik prodělal v Černovicích a v Sadaguře a byl zařazen jako řidič do 3. praporu tankové brigády. V další fázi tažení - v karpatsko-dukelské operaci - se však zúčastnil bojů jako samopalník. Poté byl přesunut do Krosna, kde prodělal šoférský kurz, a následně na další výcvik do prostoru Krakova. S tankovou brigádou prošel boji u Ratiboře a zúčastnil se ostravsko-opavské operace. Po ukončení války byl povolán na obranu části Slezska před Poláky a ještě v roce 1945 se vrátil zpět na Volyň. Zde se oženil a v roce 1947 s ukrajinskou manželkou reemigroval do Československa. Usadil se v Meclově na Horšovskotýnsku, kde pracoval jako poštovní doručovatel. V západních Čechách však nezůstal a v důchodu odešel za dcerou do Chrudimi. Jaroslav Souček zemřel 1. dubna 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
