Jaroslav Souček

„[Šel jsem] na ruskou kuchyň a povídám, že mně odešla. Zdržel jsem se, že bych se najedl. Hned rozkaz na kuchyň a dostal jsem najíst, že to ani [sovětští] vojáci nedostali. To zase musím říct. Ale oni se nevyznali. Třeba měl knoflíky, šel, já bych měl pozdravit jeho, a on zdravil mě.“

„Oni [Svobodovi] hodně přiřkřívali, že nemusel jít na Duklu, a Svobodovi také přiřkřívali, že na Sokolově, jak to tam bylo, se taky nemuselo být. Ale on byl taky malý pán. Jemu veleli.“

„Tenkrát, jak říkám, ten Neuschloss, jak nás tam zastřelili. To tam většinou létaly minomety. Praskaly nálože, minomety kropí takhle a dělostřelectvo jde jako sprcha. Tak někteří zpanikařili, vlétne sem, vlétne tam a to se nedá. Kde jsi, tak tam zalehni, koukej třeba, aby nějaký předmět, strom nebo něco byl u palice, a čekej. Buď tě trefí, anebo tě to mine.“

„[Důstojník] německý a ruský voják mu musel sloužit. A když byl konec války, tak i těm [německým] důstojníkům nechali pistoli. Oni šli jako tlupa. Tak už po válce je zastavili a řekli: ,Tak běžte jako armáda.‘ Aby pochodovali.“

„Když přišlo do tuhého, vím, že z Krymu byl nějaký Lancigr a Koblasa, a když přišlo do tuhého, tak plakal jako malé dítě. Volal maminku. [Se bál no.] U nás vždycky říkali, že strach má velké oči. Já si pamatuji, tam jsme stáli, ne na frontě, už vzadu, takových dvacet kilometrů, možná víc, od fronty, takový hlad a povídám: ,Půjdu na kuchyň, ať mně cokoliv dají.‘ Tak ona ta kuchyň byla. Musel jsem jít okolo kuchyně, potom projít a zpátky na zahradu. Docházel jsem k té kuchyni a tam šlupa, jedna šlupa, druhá [šlupa]. Tak jsem zalehl. Tam byly přivázané krávy, byly zpřerážené střepinami a tuto. Už jsem neměl hlad, otočil jsem se a utíkal jsem odtamtud pryč.“

„Jak byli Češi - Mirohošť, Straklov, Dubno, tam jako ty místa - tak tam byly celé vesnice. Tam měli matici školskou, dostávali knihy i soukromé učitele měli. A my na takové vesničce. Nám dali nějakou čítanku a ve škole se učilo polsky.“