Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jaroslav Someš (* 1941)

• narozen 21. června 1941 v Praze

• roku 1948 se účastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• 1955 – role ve filmu Otakara Vávry Jan Žižka

• 1956 – role ve filmu Hra o život

• v roce 1958 začal studovat historii

• v roce 1963 narukoval na vojnu

• v roce 1965 nastoupil na JAMU

• 1968 – angažmá v Brně a později v Pardubicích

• 1972 – angažmá v Jihlavě a znovu v Brně

• 1973 – angažmá v Plzni

• 1983 – angažmá v Praze

• v roce 1989 aktivním účastníkem sametové revoluce

• v roce 2021 obdržel Cenu Thálie za šíření divadelního umění v televizi

• v roce 2022 žil v Praze

Aby v rodině bylo nejlíp

Rodiče Jaroslava Someše se seznámili při studiu historie a v srpnu 1940 měli svatbu. Tatínek v tu dobu působil jako archivář města Jičína. Spolu s dalšími zaměstnanci radnice poslouchal ilegální vysílání z Londýna a vydávali pak na letácích, co se tam dozvěděli. „V listopadu 1940 gestapo vybralo celou jičínskou radnici a zavřelo ji,“ říká pamětník. Mimo jiné byl zatčen i tatínek a gestapo ho převezlo do německého vězení. V tu dobu byla jeho žena těhotná.

Jaroslav Someš se narodil 21. června 1941 v Praze v době, kdy byl jeho otec stále v nacistickém vězení. Otec se z vězení naštěstí vrátil domů, ale s trvale poškozeným zdravím. „Když se vám něco takového stane, tak ta rodina hrozně drží pospolu a je hrozně kompaktní. De facto krédo rodičů je, aby v té rodině bylo co nejlíp.“

Nálety jsem miloval

Konec druhé světové války prožíval v Praze, kde bydlel u babičky a dědy ve Všehrdově ulici v centru města. „Dodnes bych dokázal v Praze najít, kde byly kryty,“ říká. Jako malé dítě vnímal válku jinak než dospělí, například měl moc rád nálety, protože cítil, jak je o něj pečováno. „Já jsem miloval nálety, protože když byl nálet, tak mě popadli jako andělíčka a nesli mě až do sklepa,“ vzpomíná.

Prastrýc Jaroslava Someše Václav Vojtíšek byl univerzitním profesorem a archivářem města Prahy. „6. května začala hořet Staroměstská radnice a strejda byl opravdu v šoku a hroutil se, protože mu tam hořel městský archiv,“ popisuje. Prastrýc měl rozepsanou rozsáhlou historii Univerzity Karlovy a všechna práce mu shořela spolu s archivem.

Dvě sestry je tuplované štěstí

Jaroslav si pamatuje dny Pražského povstání. Během něj vyrazil s babičkou na Újezd k řezníkovi. „Tam byli lidi a obraceli tramvaj a stavěli barikádu. Když jste malý kluk a máte rád tramvaje a oni ji najednou pokládají na bok, tak to je událost,“ říká. Následujícího dne došel v obchodech chléb. „Pekař naproti, že by ten chleba upekl, ale že nemá mouku, tak se ženské z okolí složily a sesypaly mu mouku, aby upekl chleba,“ vzpomíná na květnové dny roku 1945.

V roce 1946 se mu narodily sestry, dvojčata Jana a Alena. „Měl jsem velkou radost. Když se vám narodí sestry hned dvě, tak je to štěstí tuplované. Maminka ale po jejich porodu dost dlouho vážně stonala. Byli jsme taková hodně soudržná rodina. Měli jsme takové hodně skromné, ale krásné dětství, které bych každému přál.“

U nás by měl historii i jezevčík

Oba rodiče byli historici a toto povolání kolovalo v rodině po několik generací. „Já jsem s oblibou říkal, že u nás by měl historii vystudovanou i jezevčík, kdybychom ho měli,“ říká s nadsázkou. Jaroslava Someše od dětství dějiny zajímaly a věnoval se četbě odborných knížek.

Rodiče ho také přihlásili do Sokola, chodil cvičit do malostranské sokolovny, kam patřil i Edvard Beneš. „Dokonce když jsme měli vystoupení, tak se jezdil prezident Beneš s manželkou na nás koukat,“ vzpomíná. Jaroslav Someš se zúčastnil i posledního všesokolského sletu v roce 1948. Následně komunisté sokolskou organizaci zakázali.

Rodiče od něj očekávali, že bude studovat také historii, ale on již od střední školy tíhl k herectví. „Moje studium ovlivnil komunistický režim v dobrém, protože na té střední v Nerudovce učili lidé, kteří měli aprobaci na vysokou školu, ale tam z politických důvodů učit nemohli,“ vysvětluje. Chodil na Gymnázium Jana Nerudy na Malé Straně, kde byl vyhlášený dramatický kroužek. „Chtěl jsem být už od dětství hercem, protože už od dětství mě to bavilo a měl jsem to štěstí, že už na škole jsme měli dramatický kroužek, už v té době velmi uznávaný a v Praze velmi známý.“

Šel jsem si splnit své vlastní přání

Po maturitě v roce 1958 se rozhodl nastoupit ke studiu historie, především proto, aby potěšil rodiče. „Oni správně cítili, že herec má dvě možnosti. Buď žije neklidný život a je šťastný, anebo žije klidný život a je nešťastný a oni chtěli pro své děti klidný a šťastný život.“ Historii vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a po promoci v roce 1963 byl hned povolán na vojnu.     

Jako vysokoškolák měl vojenskou službu jen na rok a vzpomíná na ni docela rád. Povolali ho k vojenskému pluku do Brna, kde působil na vojenské škole. Jelikož měl vysokoškolský titul, získal rovnou hodnost svobodníka. „Po vojně, když už jsem měl splněné přání rodičů, tak jsem si šel splnit své vlastní přání a odešel jsem do Brna na Janáčkovu akademii múzických umění a vystudoval jsem si herectví,“ dodává. 

Hledaly se jinotaje

I když studovat herectví začal až v 60. letech, stihl do té doby hrát v několika filmech. Již v roce 1955, ještě během střední školy, hrál ve filmu Jan Žižka Otakara Vávry. „Ve 14 letech jsem byl půl roku mimo rodinu. Bydlel jsem tam sám v hotelu, sám jsem se stravoval.“ V roce 1956 si zahrál ve filmu Hra o život režiséra Jiřího Weisse, kde jeho rodiče hráli Karel Höger a Vlasta Chramostová.

Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) dostudoval v roce 1968. Na jaře toho roku stál s několika dalšími divadelníky u zrodu legendárního Divadla Husa na provázku, kde nějakou dobu působil, ale brzy dostal nabídku z pardubického divadla a v roce 1968 odešel tam. V Pardubicích byl i v srpnu 1968, kdy Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. „To byla sezóna poznamenaná návštěvou spřátelených vojsk v republice a na to divadla musela nějak reagovat. Pardubické divadlo na to reagovalo tak, že dávalo montáž her Voskovce a Wericha.“

Jaroslav Someš se s kolegy zúčastnil protestů proti okupaci země. „Hledaly se jinotaje. Hráli jsme monolog o tom, jak zločinci ovládli svět a dobrákům se špatně žije. U toho monologu byl vždycky obrovský aplaus, takže přišel nejdřív zákaz toho monologu a pak se to vyřešilo tak, že ten monolog tam zůstal a na chodbách bylo napsáno, aby se diváci zdrželi hlasitých reakcí, nebo že bude ten monolog zrušený.“

Vyhodili mě uprostřed přednášky

V pardubickém divadle brzy začala normalizace, vyměnilo se vedení a Jaroslav v roce 1972 odešel. Rok působil v Horáckém divadle v Jihlavě a vrátil se i do Husy na provázku. Dostal nabídku učit na JAMU. „Učil jsem na JAMU dva měsíce a pak mi přišly kádrové materiály a z JAMU mě vyhodili. A to dokonce tak, že uprostřed přednášky. Přišel vedoucí katedry, nedělal to rád, bylo mu to strašně trapné, ale musel to udělat,“ vzpomíná na nepříjemnou událost. Po tomto zážitku chtěl z Brna pryč a přijal nabídku do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde působil až do roku 1983.

V roce 1983 se Jaroslav přestěhoval do Prahy a až do roku 1995 působil v Divadle Jiřího Wolkera. Dostal i pozvání, aby učil na DAMU, ale po zkušenosti s učením v Brně odmítl. Začal však spolupracovat s Pražskou konzervatoří, kde působil jako dramaturg divadla konzervatoře. Kvůli obavám z další šikany ze strany režimu tam pracoval až do roku 1989 tajně a zadarmo.

Bylo to krásný, krásný, krásný

Změny, které přinesl listopad 1989, přivítal s nadšením. V tu dobu stále pracoval v Divadle Jiřího Wolkera a zrovna 17. listopadu večer měli generálku nové hry od Jeana Geneta. „Celá ta hra je o revoluci, která je divadlem. Lidi, kteří si v nevěstinci na něco hrávají, se stávají herci fiktivní revoluce, která se stává skutečnou.“ Symbolicky tak v den významné sametové revoluce hrál ve hře o jiné revoluci. „Na 17. listopadu jsme měli generálku téhle hry dlouho do noci a vůbec jsme nevěděli, co se venku děje,“ říká. Po skončení generálky se Jaroslav a jeho kolegové doslechli o událostech v ulicích a hned druhý den se zúčastnili schůzky v Realistickém divadle, kde se herci připojili ke studentské stávce.

Na setkání bylo vydáno prohlášení o společném postupu, které bylo potřeba dostat k co nejvíce lidem. „My jsme to prohlášení vzali a ještě zatepla jsme jeli do divadla, kde končilo představení, a místo děkovačky jsme ho tam přečetli. Já si myslím, že jsme byli první divadlo, kde se to četlo.“ Jaroslav vzpomíná, že ředitele Divadla Jiřího Wolkera ještě toho dne napadli nějací muži na ulici a zůstal otřesený doma.

Jaroslav Someš se s dalšími herci v podstatě nastěhoval do divadelního klubu a stávkovali. „Furt jsme pili kolu s rumem a dělali jsme revoluci. Říkalo se, že přijedou milice, tak jsme našli, že z kuchyňky se dá prolézt dozadu na schodiště civilního domu a tam že bychom utekli,“ vzpomíná. Chodili agitovat do podniků a škol v okolí a pořádali besedy a diskuze v divadle místo představení, která byla zrušena. „Bylo to nádherný, krásný, krásný, krásný. Želbohu to mnoho divadel stálo existenci.“

Štěstí je otázka víry

Po sametové revoluci se mnoho divadel dostalo do finančních problémů a musela skončit, stejný osud čekal i Divadlo Jiřího Wolkera. Jaroslav se také potýkal s tím, že jen hraním se neuživí, a tak si našel práci v novinách. Čtyři roky psal o kultuře do Zemědělských novin, pak do Týdeníku Rozhlas a do časopisu Hudební rozhledy, dodnes píše do Katolického týdeníku.

Na čtyři roky si dal od divadla pauzu a staral se o svou nemocnou maminku. Jedna z jeho sester bohužel zemřela na rakovinu a zanechala po sobě dvě dcery. O ně se Jaroslav Someš částečně staral, protože sám rodinu neměl. „Ať je situace jakákoliv, tak je potřeba se držet a naučit se být šťastný. Štěstí je otázka víry,“ říká. Po maminčině smrti se vrátil k hraní a působil v divadlech v Plzni, Příbrami nebo Kladně.

V roce 2021 obdržel Jaroslav Someš divadelní Cenu Thálie za šíření divadelního umění v televizi. Komentuje to s pokorou a s humorem: „V jedné ruce mátu tu sochu, v druhé kytku a ještě desky, že jste to vy. A já sotva chodím a do toho musíte něco říkat a být stručný. Bylo to legrační,“ zakončuje své vyprávění. Dodnes (2023) se věnuje práci herce, divadelního historika i publicisty. „Řekl bych, že jsem měl lepší život, než si zasloužím. Fůře lidí kolem sebe bych přál lepší osud.“