PhDr. Jaroslav Someš

„Tehdy jsem velmi pendloval mezi Prahou a Plzní, čili mezi domovem a divadlem. A byla to taková hloupá doba, protože občas jsem měl v Praze pocit, že bych měl být v Plzni v práci a v Plzni v práci jsem měl pocit, že bych měl být doma a pomoci mamince hlídat [vážně nemocného] tatínka. A jednou jsem přijel z Prahy do Plzně a bylo mi řečeno, že mám jít na sekretariát ředitele k paní Jarušce Rácové něco podepsat. Já jsem říkal, co se to podepisuje a bylo mi řečeno, že to je… teď to asi nebudu vyslovovat přesně, ale že to je výraz loajality s režimem. Já jsem od toho šedesátého osmého – šedesátého devátého roku byl celkem neochotný podepisovat nějaké velké souhlasy s režimem, tak jsem tam prostě nešel. A večer toho dne se ukázalo, že to nešli podepsat z celé činohry – u těch ostatních souborů ani nevím, jak to bylo, to myslím bylo bez problémů – jenom tři lidé: Pavel Pavlovský, Jarda Konečný a já.“

„Tam byla ta slavná schůze, kdy se herci rozhodli stávkovat spolu se studenty a vydali to prohlášení. A my jsme to prohlášení ještě začerstva teplé chytili s Ivanem a s Ivanou a jejich autem jsme dojeli k Wolkerům [Divadlo Jiřího Wolkera], kde se dohrával ten Rumcajs a místo děkovačky – protože to bylo odpolední představení, čili pro rodiče s dětmi – čili místo děkovačky jsme vylezli a tam jsme to přečetli. Já si myslím, že jsme byli první divadlo, kde se to četlo. Já si pamatuju, že bylo pár kolegů, kteří radši zůstali v portálu v té době. A druhý den ráno byla neděle a mělo se hrát ráno i odpoledne a měla to být Popelka. Místo té Popelky jsme tedy vylezli, tak, jak se to potom dělalo, prostě přečetli jsme prohlášení, řekli jsme, ať jdou domů. A taky potom v pasáži – nebyl jsem tedy u toho, tak nevím, jak moc to bylo – pana ředitele Richtera napadli nějací dva pánové, a asi i nejenom slovně, co si to dovoluje a jak si to dovoluje. On se z toho zhroutil, oni mu asi moc neublížili, ale prostě jaksi hodil se marod, ne hodil se marod – to je ošklivé slovo. Prostě byl chvíli doma, ale nebylo to ze zbabělosti, ale protože to s ním otřáslo.“

„Zároveň tedy jsem dostal opakovanou nabídku učit na JAMU [Janáčkova akademie múzických umění]. No, a učil jsem na JAMU dva měsíce a přišly moje kádrové materiály a z JAMU mě vyhodili, dokonce tak, že uprostřed přednášky. Přišel vedoucí katedry, nebyl rád, bylo mu to velmi trapné, ale holt to musel udělat. No, čímž se mi trošičku to Brno malinko zhnusilo. Já se omlouvám Brnu. A navíc v té době se Huse na provázku [Divadlo Husa na provázku] krutě nedařilo, občas se nehrálo, takzvaně šnajdrovalo, jak se říká v divadelní hantýrce. Ale hlavně tedy šlo o tu JAMU, protože tohle, když se vám stane, tak to s vámi opravdu trošku otřese.“

„Tatínka, který tedy – když vystudoval historii, tak se stal archivářem města Jičína. Vzal si maminku v srpnu 1940 a v listopadu 1940 gestapo vybralo celou jičínskou radnici a sebralo ji, včetně tatínka, protože tam tedy páchali nějakou ilegální činnost, konkrétně poslouchali Londýn a vydávali to na letácích a dělali takovéhle věci. Takže vlastně maminka tři měsíce po svatbě a tuším dejme tomu v prvním nebo ve druhém měsíci těhotenství jaksi nevěděla, jestli se jí tatínek vůbec vrátí. Tatínek tedy se jí vrátil s poškozeným zdravím až do smrti, ale vrátil se nám, ťuk, ťuk, ťuk. A tím pádem vlastně, když se vám něco takového stane, tak ta rodina strašně drží spolu, je hrozně kompaktní. A de facto krédo rodičů je, aby v té rodině bylo opravdu co nejlíp a to opravdu bylo.“