Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ervín Šolc (* 1927)

• narozen 24. července 1927 v Liberci

• pochází ze smíšeného německo-českého manželství

• otec Ervin Šolc byl přesvědčeným komunistou

• pamětník vstoupil do Hitlerjugend

• 3. ledna 1945 narukoval do wehrmachtu

• od 23. února 1945 sloužil v Itálii u 114. myslivecké divize jako střelec kulometu

• působil proti partyzánům, zatčen americkými vojáky v nížině Pádu, prošel zajateckými tábory v Boloni, v Livornu a v Neapoli

• v létě 1947 ilegálně překročil hranice do Československa

• pracoval jako účetní a ve dřevozpracovatelském průmyslu

• poté vedl Krajskou správu výrobních družstev v Liberci

• v roce 1969 musel odejít z funkce a pracoval jako ekonom

• kvůli pobytu v americkém zajetí čelil zájmu bezpečnostních složek

• pracoval v Radě pro národnostní menšiny

• byl dlouholetým předsedou libereckého Svazu Němců

Mládí v česko-německé rodině

Ervín Šolc se narodil 24. července 1927 v Liberci v tehdejším Československu. V meziválečném Liberci žilo německého obyvatelstva přibližně pětkrát více než českého a právem tak lze považovat Liberec za německé město. Ervín Šolc se narodil do smíšeného německo-českého manželství a vyrůstal jako jedináček. Otec Ervín byl české národnosti, pocházel ze šesti dětí a pracoval jako zámečník v tkalcovně hedvábí a maminka Anna byla Němka a pracovala jako domácí šička. Jak Ervín Šolc vzpomíná, v období před hitlerovským režimem nebylo dělení na národnosti zcela běžné a sám pamětník nepociťoval, že by měl být Němcem nebo Čechem. Jak však dále upozorňuje, za blížícího se „nového“ režimu se tři otcovi bratři přidali „k Čechům“ a tři „k Němcům.“

Nacionalismus – ať již dříve německý anebo nyní český – nepovažuje za perspektivní zejména proto, že od mládí byl formován otcovými myšlenky: „Otec se hlásil k Čechům, ale u nás nebyla národnost nikdy problém, protože byl komunista. Vždycky nám říkal: ‚Naší vlastí je Sovětský svaz.‘ Tenkrát to byli vzorní stalinisté. Maminka neuměla česky, takže jsem byl vychovávaný německým jazykem, mám také samé německé školy z první republiky a z rajchu, ale potom jsem se vzdělával česky.“

Jako mladého kluka ho otec zasvětil do činnosti komunistické strany, svého syna vedl všude s sebou, a tak se Ervín stal otcovým „politickým přívržencem“, jak říká. Sociální demokraté a komunisté také stravovali emigranty, kteří utíkali z Německa přes Československo a u „straníků“ získávali útočiště. To ovšem již souviselo s pronásledováním komunistických a demokratických stran v nacistickém Německu a se zatýkáním vedoucích činitelů, což pouze předznamenalo události v Československu a v československém pohraničí, kdy po mnichovském diktátu a vytvoření protektorátu Čechy a Morava došlo k pronásledování a pozatýkání komunistů. V Liberci snad byla situace ještě o to horší, že zde existovala silná organizace Sudetendeutsche Partei, kterou vedl liberecký rodák Konrad Henlein.

Otec a další členové rodiny tak byli postiženi: „Rok 1938 byla pro nás katastrofa. Trvalo to čtrnáct dní a otce zatkli. Oni chudáci nevěděli, koho zatknout. Musela být udání. Udělali to tak, že šli na obec a zaměstnanci jim museli říct, kdo je proti Hitlerovi. Zatkli také mého strýce a tetu.“ Otec se však nedostal do koncentračního tábora a po propuštění přišel domů. V té době se ovšem maminka pomátla, a tak měla celá rodina spíše rodinné starosti.

„Pro nás ‚osvobození‘, jak to nazývali, přineslo mnoho otázek. Už jak přišli, tak všude v oknech byly vyvěšené vlaječky a pro nás to představovalo otázku: ‚Vyvěsíme vlaječky, anebo nevyvěsíme vlaječky?‘ Když je vyvěsíme, tak budou říkat: ‚Vidíte je, celou dobu proti nám štvali a teď jsou najednou pro Hitlera.‘ Když nevyvěsíme vlaječky, tak budou říkat: ‚Vidíte je, štvou a ještě stále jsou proti nám.‘“

Hitlerjugend a dále

Češi mají tendence vytýkat sudetským Němcům službu v Hitlerjugend, tedy účast ve vojenské přípravě nacistického Německa. Hitlerjugend aneb Hitlerova mládež byla sice organizace, o níž mnozí Češi uvažují negativně – představuje pro ně zfanatizované mladé hochy, kteří po městě křičeli a provolávali nacistická hesla –, ale přímí účastníci hovoří odlišně. Služba Ervína Šolce a řady jiných německých hochů totiž byla dána zákonem a do Hitlerjugend nastoupit stejně museli.

Ervín Šolc vzpomíná, že Hitlerjugend by snesl jistou podobnost s vlaječkami. Sám totiž do této organizace vstoupil, protože tam vstoupili i kamarádi. Z jeho pohledu se nicméně nejednalo o vojenskou přípravu: „V jedenácti letech je to (nic – pozn. ed.). Horší je to v patnácti letech, kdy šlo opravdu o vojenský výcvik. Táta navíc říkal: ‚Pamatuj, že režim můžeme rozbít zevnitř.‘“

Na Vánoce v Hitlerjugend vyráběli hračky a prodávali je ve městě, ale také pravidelně absolvovali ideologické přednášky o národním socialismu. Jak Ervín Šolc vzpomíná, poslání společnosti za nacistického režimu bylo jednoduché – vyhrát válku. Neexistovaly pochyby o vítězném konci, protože něco takového se trestalo.

V rodině Šolcových se však poslouchalo londýnské, moskevské, a dokonce i německé exilové vysílání. V celém domě byla spousta obyvatel komunistického smýšlení, a tak se rodina Šolcových nemusela obávat prozrazení. V té době sídlila rodina v hanychovském bytě po odsunutých Češích.

Mladý do wehrmachtu

Ervínu Šolcovi přišel dne 3. ledna 1945 povolávací rozkaz a musel nastoupit do armády. Odmítnout nemohl, jinak by byl souzen a možná i odsouzen k smrti. Nejprve nastoupil do arbeitsdienstu, na který nevzpomíná příliš rád, ale kde již prakticky prodělával výcvik. Do wehrmachtu nastoupil v době, kdy už nacistické Německo nemohlo zvrátit průběh války a po neúspěšném blitzkriegu, po porážce ve Stalingradu a s blížící se porážkou v Ardenách již wehrmacht prakticky jen ustupoval. 

Po dalším krátkém výcviku u Slezska byl nasazen do 114. myslivecké divize a měl v odloučeném praporu operovat v severoitalských horách proti zdejším partyzánům. V Itálii probíhaly již od července 1943 boje mezi spojeneckou a nacistickou armádou a Spojenci v červnu 1944 vstoupili do Říma.

V pamětníkově útvaru byli samí sudetští Němci a Ervín sloužil u lehkého kulometu. Do bojů se však prakticky nedostal: „Už jsem nemohl chodit, tak jsem se dostal k zásobovacímu oddílu, kde ještě byli koně, a na nich Rusové, kteří přestoupili k Němcům.“

K Berlínu se blížila americká a sovětská armáda a bylo již v podstatě rozhodnuto o konci války. Ovšem ani tehdy nebylo možné zpochybňovat konečné vítězství třetí říše: „Politruk řečnil o zázračných zbraních a o vítězství a já jsem se ptal, logická otázka, jestli z úzkého prostoru, který zbývá pro útok, je vůbec možné (vyhrát – pozn. ed.), když se hrnou (americké a sovětské síly – pozn. ed.). On mi na to nedal odpověď a řekl: ‚Já vás nechám postavit před vojenský soud. To je nevíra ve Vůdce a v konečné vítězství.‘ Vojenský soud byla otázka tří minut.“

Rodičům z fronty posílal dopisy, ale až v roce 1947 přišel jeden domů, a tak se rodiče dozvěděli, že Ervín Šolc žije. Vzpomíná také na vztah italských civilistů k nacistické armádě. Jedná se sice o choulostivou otázku, ale pamětník uvádí, že vojáci wehrmachtu se k civilistům nechovali vlídně: „Velitel čety šel do stáje a sebral Italům krávu. Jak nás mohli milovat. I kdybychom neudělali žádná jiná zvěrstva, tak jenom to, že jsme jim sebrali poslední krávu ze stáje a dali jim jako náhradu omáčku, kterou jsme dostali – to si dovedeš představit v pětačtyřicátém roce.“

Ervín Šolc jel v zásobovacím oddílu, na samém konci vojenského útvaru, který pochodoval nížinou Pádu. Pochodovalo se v noci, protože ve dne bombardovali Američané. Vojáci kapitulovali dne 23. dubna 1945: „Prošli jsme městem a naše špička tam zastřelila partyzánského parlamentáře. Město už bylo vyzdobené americkými a italskými vlajkami a najednou jsme se objevili. My jsme na místo došli asi za půl hodiny a naše špička byla už dávno s Američany pryč. A oni chtěli najít vraha parlamentáře. Řekli, že pokud neprozradíme, kdo to byl, tak nás zastřelí. Postavili na silnici deset lidí, že je zastřelí, a já jsem byl mezi nimi. Ještě s jedním kamarádem. Tak jsme tak stáli a na druhé straně stálo exekuční komando. Jenom dát povel. Ovšem americký poddůstojník se u nás zastavil, my jsme také stáli napříč silnicí a zastavili jsme provoz, a zeptal se, co se děje. Jeden z našich kluků uměl dobře anglicky, tak mu vysvětlil situaci. On měl vzadu samopal, otočil ho dopředu na Italy a řekl nám: ‚Go on, go on.‘ Jinak by nás tam odbouchli.“

V americkém zajetí

První dny v americkém zajetí byly kruté, zajatci nedostávali jídlo, kuřáci trpěli kvůli nedostatku cigaret a Ervín Šolc měl u sebe jen několik kostek cukru. První měsíce prožíval v zajateckém táboru v Boloni a v Livornu a v posledně jmenovaném městě vykládal americké zásobovací lodě plné tapet. Myslivecká divize měla být předána na výstavbu Jugoslávie, ale to se nakonec neuskutečnilo.

„My jsme měli obnošené uniformy, a tak jsme dostali americké uniformy až na to, že jsme na zádech měli velké PW, Prisoner of War. Válečný zajatec. Jinak jsme měli košile a bundy. Původní uniformy se obnosily.“

Ervín Šolc se mohl v Neapoli přihlásit do západní československé armády, v tomto jihoitalském městě se totiž nalézala část československé mise, ale do armády nebyl přijat kvůli německému jazyku. Navíc fyzický stav a osobní situace pamětníka nedovolovaly, aby se do armády přidal. Bál se totiž, že by kvůli jeho případnému vstupu do armády byla v protektorátu postižena jeho rodina.

Ze zajetí mohl v roce 1947 odjet domů, ale musel Američanům nahlásit adresu příbuzného, ke kterému se plánuje nastěhovat, jinak by musel zůstat v zajetí. Ervín Šolc našel adresu dědečka z Bavorska, který byl vyhnán z Hanychova.

To se již Evropa ideologicky rozdělila a v západním Německu zavládly antipatie ke komunismu. Ervín Šolc chtěl přejít hranice Československa a setkat se zde s otcem, ovšem západní hranice Československa a západního Německa nikdy nepřešel: „Nikdy jsme na hranice nedošli, protože obyvatelé vždycky říkali: ‚Nechoďte tam. Je to obsazené a zbytečně je dráždit, že chcete ke komunistům.‘ To bylo v roce 1947. To už s Československem nechtěli moc jít. Tak jsme se rozhodli, že půjdeme přes sovětské pásmo a překročíme tam hranice. To byla možná jedna z rozhodujících chyb, které jsem v životě udělal. Ale to člověk nevěděl.“

Zpět v Československu

Ervín Šolc naráží na poměry v Československu, které se zřejmě tolik lišily od jeho představ. V Československu byl hned po ilegálním překročení hranice zatčen a uvězněn: „Problém byl, jak s námi zacházeli. Když je cela pro dvanáct lidí a je tam dvacet lidí, tak musí spát dva na jedné posteli. Když nejsou deky, lůžko je tvrdé a není kýbl na záchod. To jsme vždycky v Lauferovce vynášeli my jako Němci. Já jsem ani dlouho nevěděl, jestli jsem Němec nebo Čech. Až kvůli zážitkům z vězení jsem dospěl k závěru, že jsem Němec. (…) Ale za tři týdny jsem to měl za sebou, to za mě vyboxovali zdejší staří komunisté. Potom jsem šel pracovat jako pomocný dělník.“

Poté se vypracoval na účetního, odkud přešel na dřevozpracující průmysl a následně na Krajský svaz výrobních družstev v Liberci, kde byl v roce 1968 zvolen předsedou: „Ale v roce 1969 přišly kádrové prověrky a bez důvodu mě na hodinu odvolali. Tak buď rezignovat a jít od toho, anebo nerezignovat a jít druhý den k lopatě. Zákon nezákon. To byl zákon naší milované strany. Ten byl vyššího řádu.“

Nakonec rezignoval a přešel ve výrobním družstvu na pozici ekonoma. Byl však prohlášen za „spáče“: „To je výcvik na špiona, který bude třeba za několik let odvolán k úkolům. To údajně zavedli Angličané a mně bylo divné, když mě v base vyslýchali, že se mě stále ptali na období, co jsem dělal po propuštění. Mě propustili z Dachau, to měli Američané jako propouštěcí tábor válečných zajatců, a přišel jsem za měsíc domů. Ptali se mě, kde jsem byl tak dlouho.“

Ervína Šolce vyslýchala Státní bezpečnost kvůli „měsíční prodlevě“ až do 80. let. Výslechy obvykle probíhaly v autě s nahrávacím zařízením: „Vozili mě v Liberci i kolem budovy, kde měla sídlo Státní bezpečnost. Nikdy jsem nevěděl, jestli přijdu domů nebo ne, protože člověk nikdy nevěděl. Přišli za mnou do práce, šli k šéfovi, říkali, že chtějí se mnou mluvit a on: ‚Ervíne, běž, jsou tam dva pánové a chtějí s tebou mluvit.‘“

Ervín Šolc zanevřel na myšlenku komunismu (marxismu). Uvádí, že sice studoval dílo Karla Marxe, ale vytvořit beztřídní společnost není prý možné. Otec po válce pracoval jako instalatér, čemuž se Ervín Šolc velice divil, avšak otec ho ujišťoval, že je to dobře placená pozice. Otec zemřel v roce 1967 a Ervín zažádal o výjezd do Německa. V Československu však zůstal kvůli nemocné matce, a proto žije v Liberci dodnes.

Byl ženatý, manželka byla rovněž Němka z antifašistické rodiny, které bylo v Československu povoleno zůstat. Manželka vystudovala doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale zemřela poměrně mladá. Ervín Šolc má jednu dceru a některá pravnoučata žijí v Německu a některá v Československu.

Po sametové revoluci založil v Liberci novou organizaci Svazu Němců a byl jejím dlouholetým předsedou. Celostátním předsedou byl v Praze Walter Piverka. Jak však Ervín Šolc uvádí, dnes se jedná o polomrtvou organizaci, protože mladí lidé nemají o spolek zájem.   

Ervín Šolc se vyjadřuje také ke společensky proponovanému tématu – k odsunu německého obyvatelstva: „Podle mého názoru to byla genocida. Ať už to bylo jakékoliv, kolektivní trest a ještě k tomu, jak se prováděl, byly fašistické metody, pomocí kterých se to prosadilo. (…) I nyní žijeme v období zvýšeného nacionalismu. Je to taková nenávist, která vyvěrá ze země.“