Ervín Šolc

* 1927

  • „Když uvážíte, že za poslouchání cizího rozhlasu, když to dáte dál tu zprávu, že jste mohl přijít o hlavu. A my jsme bydleli za války v domě, kde jsme na chodbě byly dvě partaje. A ten Londýn blbý ohlásil své vysílání bubnováním. To je to véčko, vítězství. A tenhle zvuk byl slyšet zrovna tak na chodbě, jako v kuchyni. A on vždycky seděl u toho rádia ušima úplně, jenom aby to slyšel, aby nemusel, a musím říct, že lidi, kteří věděli, že posloucháme cizí rozhlas, a nejen Londýn. Ten byl tak posedlý, že poslouchal i Moskvu, a ještě byla nějaká černá vysílačka. Jmenovalo se to myslím der Soldatensender, to byla nějaká černá vysílačka, tu taky ještě musel poslouchat. Takže my jsme byli každý den vystaveni tomu, že nás někdo udá. Ale lidi byli natolik seriózní, že celou válku jsme poslouchali a přežili jsme to bez úhony.“

  • „Při těch debatách, které se vedly mezi tím, taky u nás zůstal sedět, táta mu vždycky říkal: ‚Pane doktore, koukejte odejít, pro Židy bude konec v tom Reichu. K tomu dojde, buďto bude válka, anebo ten Hitler tady vstoupí a bude katastrofa.‘ On říkal: ‚To ne, pane Šolci, my máme příslib od Henleina, že takové poměry jako jsou v Reichu u nás Němci nezavedou. A za to jsme i dali jako židovská obec nějaké peníze.‘“

  • „Ten problém smíšeného manželství nastal vlastně zejména až po válce, protože za první republiky těch smíšených manželství byly tisíce, zejména v Sudetech. A můj otec zase takový uvědomělý Čech nebyl, protože to byl komunista a jeho vlast byla Sovětský svaz a jeho pánbůh byl Stalin. Navíc byl z rodiny se šesti dětmi, a když se ony potom vdaly, tak nakonec tři byli Češi a tři Němci. Takže problém smíšeného manželství v rodině jako takové vůbec nikdy nehrál žádnou roli, roli hrály politické názory.“

  • „Ještě (jsem byl – pozn. ed.) s jedním kamarádem odsud. Bohužel už také zemřel. Jak jsme stáli, tak na druhé straně už stálo exekuční komando. Jenom dát povel a bylo to. A nějaký americký poddůstojník, myslím, že to byl seržant, takový hromotluk veliký, se u nás zastavil. My jsme také brzdili provoz na silnici, protože jsme stáli takhle napříč skoro. On říkal: ‚Co se tady děje?‘ Jeden z našich kluků uměl dobře anglicky, tak mu vysvětlil, o co jde. Takhle vzadu měl samopal, tak otočil samopal, takhle dopředu si ho vzal na Italy a nám říkal: ‚Go on, go on.‘ To bylo takové, bych řekl, už po válce, když už jsme zahodili zbraně, a ono ještě moc nechybělo a nás tam odbouchli.“

  • „Sto čtrnáctá takzvaná myslivecká divize byla nasazená také v Jugoslávii a Tito, když jsme šli do zajetí, chtěl tu divizi, aby je Američané předali na výstavbu Jugoslávie. Ale Američané nás nevydali, zaplaťpánbůh. Tam bychom se (hned tak? – nesrozumitelné, pozn. ed.) dostali. Tam (v Itálii – pozn. ed.) jsem byl dva roky. Tam jsme stavěli letiště pro třetí světovou válku.“

  • „Ve dvanáct hodin, pak teče proud po podlaze ke dveřím a někdo musí uklízet. Tak to jsme byli vždycky my jako Němci. Jsme tam v Lauferovce, to byla věznice, věznice městská, byli pohromadě i s kriminálníky. To byly samé případy na vyšetřování.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 11.03.2017

    (audio)
    délka: 01:45:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Liberec, 21.07.2020

    (audio)
    délka: 01:14:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já nevěděl, jestli jsem Němec, nebo Čech

Ervín Šolc po 2. světové válce v zajateckém táboře v Itálii
Ervín Šolc po 2. světové válce v zajateckém táboře v Itálii
zdroj: archiv Ervina Šolce

Ervín Šolc se narodil 24. července 1927 v Liberci. Pochází ze smíšeného německo-českého manželství. Otec Ervin byl zároveň přesvědčeným komunistou, a protože se v době nástupu nacistického Německa kvůli svému politickému zaměření vyjadřoval antinacisticky, účastnil se mobilizace v roce 1938 a po obsazení Sudet byl zatčen. Pamětník vstoupil ve válečných letech do Hitlerjugend a dne 3. ledna 1945 narukoval do wehrmachtu. Sloužil u 114. myslivecké divize a po výcviku byl nasazen do Itálie proti zdejším partyzánům jako střelec lehkého kulometu. V nížině řeky Pád ho zatkli američtí vojáci a následné měsíce trávil v zajateckých táborech v Boloni, v Livornu a v Neapoli, kde měl dokonce možnost přestoupit do západní československé armády díky československé misi. Nestalo se tak a následně skončil v bývalém nacistickém koncentračním táboře v Dachau v Bavorsku. Dne 25. června 1947 Ervína propustili a po několika týdnech u Žitavy ilegálně překročil hranice s Československem. V Liberci ho krátce věznili, ale díky intervenci otce se brzy dočkal propuštění. Usadil se v rodném městě, oženil se a pracoval jako advokátní koncipient a poté jako účetní a ve dřevozpracovatelském průmyslu, až nakonec nastoupil do Krajské správy výrobních družstev v Liberci, kde se stal jejím předsedou. V době počínající normalizace roku 1969 musel funkci opustit, živil se jako ekonom. Kvůli svému pobytu v amerických zajateckých táborech čelil zájmu Státní bezpečnosti, v letech 1964 - 1970 byl v evidenci ministerstva vnitra veden jako tajný spolupracovník. Příslušné materiály se však v archivu nedochovaly. Po roce 1989 v Liberci dlouhodobě předsedal Svazu Němců a také pracoval v Radě pro národnostní menšiny. V současnosti (2020) žije Ervín Šolc v Liberci