Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ve všem je skryta příležitost
narozen 19. září 1938 v Praze
otec architekt Jan Sokol, matka Jiřina (roz. Nušlová) kunsthistorička
bratr Jan Sokol filozof
dědeček František Nušl astronom a popularizátor vědy, zakladatel hvězdárny v Ondřejově
strýc František Nušl odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu, strávil ve vězení osm let
strýc Jan Nušl sochař
pamětník byl jako dítě v kontaktu s mnichy z břevnovského kláštera
studium Vyšší uměleckoprůmyslové školy od roku 1953
zaměstnán jako archeolog
zaměstnán jako pomocný knihovník v Památníku národního písemnictví
od roku 1967 na volné noze
od roku 1971 zaměstnán v grafickém oddělení podniku Stavby silnic a železnic
v roce 1978 podepsal Chartu 77, vyslýchán
v letech 1993-1999 jako grafik ve čtrnáctideníku Architekt
po roce 1989 volná tvorba, ilustrace, knižní grafika
Václavu Sokolovi bylo devět let a chodil do základní školy „na Markétě“, když naproti přes ulici v břevnovském klášteře zatkla Státní bezpečnost převora Anastáze Opaska. V rámci plošné Akce K byl klášter zrušen a mniši vyhnáni. Vedení školy tehdy svolalo žáky do tělocvičny a paní učitelka občanské výchovy „patetickým způsobem sdělovala, že se tam našly zbraně. Že nás ti ‚svatouškové‘ chtěli likvidovat, ale že naše bdělá policie přišla na to, že jsou to zločinci. Jenže my jsme je dobře znali, otec se s Opaskem přátelil. A paní učitelce jsem taky věřil. Bylo to moc divné,“ vzpomíná Václav Sokol.
Pocházel z rodiny, která byla silně křesťansky založená. Od dětství v kostele svaté Markéty, který je součástí břevnovského kláštera, ministroval. Doma panovala vlídná, laskavá atmosféra, kdy „každé přání bylo už předem splněno“. Václav Sokol byl veden k pravdomluvnosti a neuměl si představit, že by někdo vědomě lhal, notabene před nastoupenou školou. Tento rozpor mezi osobním založením a pravidly, která platila v komunistickém totalitním a později normalizačním režimu, se stal určující pro celý pamětníkův život.
Pod „ptákem v rybízu“
Václav Sokol se narodil v podolské porodnici v Praze. Stalo se to 19. září roku 1938. Maminka později vzpomínala, že naproti na kopci nad Radlicemi právě hořela nějaká stodola a doktor to komentoval slovy: „Bude válka.“ Atmosféra skutečně rychle houstla, válka přišla a rodiče odvezli malého Václava do Ondřejova k dědečkovi, kde situace vypadala bezpečnější.
Dědeček František Nušl byl známý matematik, fyzik a astronom. Už v 30. letech proslul jako popularizátor astronomie, jeho hlas slýchali posluchači předválečného rozhlasu a v Ondřejově spoluzakládal hvězdárnu, která je dodnes významným vědeckým pracovištěm. Sám navrhoval a konstruoval pozorovací zařízení a dalekohledy pro Ondřejov a jako ředitel hvězdárny tu měl svůj ředitelský byt. Tady Václav vyrůstal v prvních letech života. Když ale okupační úřady dědečka z bytu vystěhovaly, vyrůstal dál v Praze.
Pražský dům byl dílem Václavova otce, významného českého architekta Jana Sokola. Nevelký rodinný domek stál v tehdy okrajové části Prahy, v tehdejší ulici Pod Ladronkou, a jak název napovídá, nacházel se na návrší nad Břevnovem nedaleko usedlosti Ladronka. Otec dům sám navrhl a podle Václava Sokola se do jeho podoby promítla vzpomínka jeho rodičů na společný pobyt v Toskánsku. Otec byl významnou osobností nejen pro svou vlastní architektonickou tvorbu, ale i proto, že v letech války zastával funkci ředitele Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Protože „Umprum“ nebyla vysoká škola, nevztahovalo se na ni nařízení z roku 1939 a škola mohla i za války učit. Z této výjimečné okolnosti vytěžila škola vysokou prestiž. Kvůli své ředitelské pozici dostal Jan Sokol za války pozvání na nacistickou propagační akci - v září roku 1940 odjel společně s dalšími osobnostmi české kultury na jedenáctidenní zájezd do Německa. Na konci války pak dostal nacistické ocenění – tzv. Svatováclavskou orlici, které se mezi lidmi říkalo „pták v rybízu“. Po válce byl kvůli tomu viněn z kolaborace, což těžce nesl. Ačkoli se mu podařilo podezření vyvrátit, stres poznamenal jeho zdraví a v roce 1950 po infarktu Jan Sokol ze školy odešel.
Dům nebyl podsklepen, a proto když na konci války přišly nálety na Prahu, chodívali se Sokolovi schovávat k sousedům. Na to si Václav Sokol živě pamatuje, i na to, že ze školy při náletech pouštěli jen ty, kdo bydleli blízko školy, ostatní museli do sklepa. V květnu během povstání se pak v jejich ulici stavěla barikáda a v domě Sokolových tehdy byli i někteří otcovi studenti a všichni se na její stavbě podíleli. „Rodiče bydleli v patře domu a vzpomínám, jak jednou ze schodů na mě otec volal: ‚Vašku, ti tvoji to vyhráli!‘ Myslel Rusy, protože já jsem byl rusofil, kdežto brácha byl anglofil.“ A Rusové se pak ocitli na dosah. Před domem na poli o pár dní později přistál ruský výzvědný letoun a pilot i technik přicházeli k Sokolovým na návštěvu. Stejně tak se v domě objevili i dva angličtí vojáci, kteří u nich byli ubytovaní.
Když každý říkal něco jiného
Dětství Václava Sokola poznamenala nemoc. Těžký kašel přerostl v astma a Václav byl od té doby pod dohledem a žil v určité izolaci, která ho měla chránit před nadměrnou námahou. V první třídě kvůli nemoci do školy moc nechodil. Po válce tedy před nástupem do druhé třídy skládal zkoušky.
V roce 1950 přišlo zavření kláštera, ale Václav do kostela chodil dál. Jeho rodinu mnohem víc zasáhlo zatčení matčina bratra, syna dědečka-astronoma, Františka Nušla. Jako strojní konstruktér pobýval před únorovým pučem na Západě, a dostal se proto po roce 1948 do hledáčku Státní bezpečnosti. Ve vykonstruovaném procesu dostal mnohaletý trest. „Pro rodinu to byla hluboká rána. Původně mu byla navržena smrt, pak doživotí, nakonec si odseděl asi osm let. Po návratu byl plně rehabilitován, protože to bylo všechno úplně vymyšlené.“ Rodina za ním po celou dobu stála. Zatímco nadějnou kariéru Františka Nušla tato událost fatálně přervala, jeho bratr, výtvarník Jan Nušl, naopak v letech komunismu stoupal. Učil stejně jako Jan Sokol starší na uměleckoprůmyslové škole, věnoval se sochařství a práci s kovem a v závěru života získal titul zasloužilý umělec.
Václav Sokol vyrůstal v prostředí, kde bylo umění přirozeně všudypřítomné. Krásný dům, knihovny plné knih o umění, všude sochy a obrazy. „Chtěl jsem se věnovat malování. Miloval jsem gotiku. Výtvarné umění se chápalo jako řemeslo, ale přesto ta gotická díla mají neuvěřitelnou přesvědčivost.“ Matka byla kunsthistorička a věnovala se právě gotice, otec architekt se pravidelně stýkal se studenty, výtvarníky i umělci všech oborů. Dům navštěvoval kunsthistorik Josef Cibulka, Albert Vyskočil, básník Jaroslav Seifert, malíř Jan Zrzavý a další. Od dětství proto oba bratři, Jan a Václav Sokolovi, kreslili a Jan uspořádal v roce 1945 doma Václavovi první „výstavu“.
Později v dospívání pod vlivem křesťanské atmosféry panující v rodině uvažoval Václav Sokol o tom, že se bude věnovat duchovnímu umění a práci pro kostely. Přihlásil se ke studiu na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Křižovnické ulici v Praze. Po roce studia došlo ke změnám, část školy se přestěhovala na Hollarovo náměstí už jako střední výtvarná škola. Bohužel přitom zanikla specializovaná oddělení. Mezi učitele školy patřili Karel Valoušek nebo Marie Kučová-Uchytilová, známá svým návrhem československé koruny a nedokončenou mnohaletou prací na sousoší lidických dětí pro Památník Lidice. Ředitel školy Josef Solar neměl dobré vztahy s Janem Sokolem a hledal způsob, jak Václava ze školy vystrnadit. Poukazoval na jeho astmatické onemocnění, ale neuspěl, Václav Sokol nakonec školu dostudoval.
„Dával hlavu na špalek“
Na AVU ovšem z politických důvodů pokračovat nemohl. Rok chodil na přípravku, opakovaně zkoušel přijímací zkoušky, nikdy ho ale nevzali. Mohl by prý jít na Umprum, ale tehdejší rektor Pavel Smetana údajně prohlásil: „Dal hlavu na špalek, no tak jsme mu ji usekli.“ U přijímaček býval kádrovák, vyptával se třeba, proč Václav Sokol není v SSM, a protože byl vychovaný k pravdomluvnosti, odpovídal, jak to cítil. Nedokázal s nimi hrát jejich hru na to, že bude říkat, co oni chtějí slyšet, bez ohledu na to, jaká je pravda. Pochopitelně ho nevzali. Nakonec musel do zaměstnání a na vojnu. Při nacpávání vojenských kavalců slámou se mu však vrátily jeho astmatické potíže a skončil v nemocnici. Na nějakou dobu ho to zcela vyřadilo z provozu a od lékaře dostal modrou knížku. Začal si tedy hledat civilní zaměstnání, aby neskončil jako „příživník“.
Nejprve pracoval jako archeolog na Pražském hradě, kopal výkop pod Černou věží. Po necelém roce nastoupil do Strahovského kláštera – do Památníku národního písemnictví. Zajišťoval převoz knih z depozitáře do badatelny. Přitom ale také postupně začal dělat plakáty a zajišťovat příležitostné výstavy, takže k výtvarné práci neměl tak daleko. A navíc dostal svoji první velkou zakázku: vytvořit betlém pro kostel v Ústí nad Orlicí. A dokonce převzal práci po Janu Zrzavém. To bylo tak, původně byl na betlém doporučen Zrzavý a skutečně na něm několik let pracoval. Příprava se ale protahovala, Zrzavý nemohl najít spolupracovníky, kteří by dokázali podle jeho představ vytvořit trojrozměrnou podobu figur, až došla Orlickoústeckým trpělivost a po pěti letech se se Zrzavým rozešli. Místo něj zakázku dostal Václav Sokol. Jeho betlém skutečně vznikl a byl instalován. Dnes z něj zbývá už jen torzo, jádro – svatá rodina. Má ji u sebe doma pamětníkova dcera.
O mnoho let později vytvořil Václav Sokol svůj druhý betlém. Tentokrát ho vyzval spolužák z vyšší výtvarné školy Pavel Kuneš. Betlém v podobě věže, kolem níž divák chodí dokola, byl instalován na dlouhou dobu v Odolene Vodě. Dnes ho má pamětník doma a půjčuje ho k občasným výstavám.
Poselství Ježíšovo
V období společenského uvolnění v druhé polovině 60. let začal také pracovat na knižních ilustracích. Jeho bratr napsal na motivy novozákonních evangelií Poselství Ježíšovo s podtitulem Výběr textů ze čtyř evangelií. Útlou knížku doprovodil Václav Sokol působivými, prostými ilustracemi a na pultech se objevila v roce 1969. To už byla doba, kdy pracoval jako výtvarník na volné noze. V roce 1967 odešel z Památníku národního písemnictví. Stal se registrovaným výtvarníkem Svazu československých výtvarných umělců – tedy jedním z třetí kategorie, nikoli členem, nikoli adeptem, ale pouze registrovaným. To však k vlastní výdělečné práci stačilo.
Srpnové události roku 1968 ho zastihly v Praze. V té době už byl krátce ženatý s Ivanou, rozenou Nešporovou. Byla to zubařka, bydleli spolu v Praze na Spořilově a v té době pracovala na Zbraslavi. Doprovázel ji ráno do práce, a když se vracel, v přeplněném autobuse někdo nahlas oznámil: „Jsme obsazený!“ Vypadalo to jako věcný popis situace v dopravním prostředku, ale za chvíli se ukázalo, že věta má daleko širší význam. Václav Sokol se ihned vydal k budově rozhlasu a tady byl svědkem vyhrocené situace, která hrozila přerůst do otevřeného střetu. Na ulici hořel tank, ozývala se střelba z kulometu, do budovy se z boku po fasádě pokoušeli dostat ruští vojáci. Na Ladronce si v té době ruští vojáci rozbili ležení a z domu Sokolových na něj měli otevřený výhled. V té době už tam trávil čas i tchán pamětníkova bratra, filozof Jan Patočka. Seděli tak společně v obývacím pokoji plném vzpomínek na předky a krásných uměleckých předmětů, všude panoval poklid a laskavost a za okny stály tanky a mířily na ně hlavněmi... Byla to doba velkých kontrastů a napětí. Pamětníka připravila o řadu slibně se rozvíjejících uměleckých příležitostí.
Manželům Václavovi a Ivaně Sokolovým se postupně narodily dvě děti. Václav, aby uživil rodinu, opustil svobodné umělecké zaměstnání a v roce 1971 nastoupil jako vedoucí grafického oddělení do podniku Stavby silnic a železnic. Otec mu od dětství vštěpoval poznání, že člověk má být celou bytostí a nenechat se pohltit svojí prací. „Často mi říkal: ‚Dej si pozor na profesi, ta dokáže člověka úplně pohltit. Člověk není jeho profese.‘ A i kdyby mi to neříkal, tak sám svým životem to naprosto dobře ilustroval.“ Václav Sokol to měl právě v této době, kdy založil rodinu, zvlášť na paměti. Věnoval se dětem a ženě, jejíž citlivá povaha se postupně komplikovala, během let se rozpory prohlubovaly a psychické potíže vedly až k hospitalizacím. Přes veškerou odbornou péči skončily jejím dobrovolným odchodem v roce 1986. Pro Václava Sokola to byla a dodnes zůstává hluboká osobní rána, s níž se nedokáže úplně vyrovnat.
Přes své příbuzné i přátele, například Jiřího Němce a Danu Němcovou, měl blízké osobní kontakty s disentem. Když rok po Chartě začala státní moc zatýkat chartisty, Václav Sokol neváhal a připojil svůj podpis na protest proti zatýkání. Byl předvoláván k výslechům, vedoucí v zaměstnání s ním měl pohovor, ale jinak se žádné postihy nekonaly, o práci nepřišel, ztratil jen členství ve Svazu výtvarných umělců. Ve Stavbách už dávno nepracoval ve vedoucí pozici, takže ho nebylo kam sesadit. V podnikové kotelně byl tehdy zaměstnaný filozof a disident Ladislav Hejdánek a hodně času mohli trávit společnými rozhovory. Mimo zaměstnání se od poloviny 80. let věnoval přípravě keramického betlému pro Odolenu Vodu. Poslední roky před listopadem 1989 pracoval ve vrátnici v dělnické ubytovně. Tady našel čas i na kreslení.
Ve všem se skrývá příležitost
Změna politického režimu přinesla mnoho nových možností. Václav Sokol vydal s bratrem knihu Biblické příběhy. Bohužel ji dokončili těsně po revoluci, kdy byl trh zaplaven biblickou tematikou, takže kniha čekala na vydání až do roku 1997. Dodnes kombinuje několik výtvarných disciplín: věnuje se knižní a časopisecké grafice, ilustruje, píše o výtvarném umění a věnuje se volné tvorbě. Jeho dílo prostupuje křesťanská víra a přesvědčení, že všechno na světě je skoro zázračné, a tedy je to pozoruhodný námět ke zpracování. Svědčí o tom například série jeho kreseb na téma „déšť“.
Prožil v životě i hluboké ztráty. Jeho základní víra ale říká, že cokoli se stane, nabízí zároveň nějakou příležitost. Třebaže člověk ne vždy dokáže vidět hned její pravý smysl. Ve všem se skrývá možnost. Po roce 2000 se podruhé oženil a žije s rodinou v Úvalech u Prahy.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)