Václav Sokol

„Otec se před válkou dobře učil jazyky, takže uměl slušně rusky. Takže si mohl povídat zejména s kapitánem, který byl Ukrajinec. A on viděl, že je s otcem řeč, takže tam byl [u nich v domě] několikrát a otec si s ním povídal. A už tenkrát se dozvídal, že to s tím Sovětským svazem není tak jednoduché, tenhle kapitán byl Ukrajinec, takže ledacos se dozvídal. Že představa tatíčka Stalina v bílých šatech, jak objímá ty holčičky, že to není celá pravda. Už to tam zaznělo. Až s podivem, že se ten člověk nebál, ale kdo ví…“

„Brzy po tom, co se vrátil [z pracovní cesty v Americe], přišla teta, jeho manželka, zděšená, že Frantíka zavřeli a obvinili ho z naprostých nesmyslů. Ale tak, jak to oni dělali, takže byl jeden z těch velkých monstrprocesů, který měl… Protože samozřejmě přerušení výrobních procesů za války, ale i potom, znamenalo, že továrny začaly krachovat. A oni potřebovali z toho někoho obvinit a tohle byla jedna z takových skupin. Bylo jich asi osm a to byl veliký proces, kdy náš strýc František v prvé fázi dostal návrh trestu smrti, ale ten potom změnili na doživotí. A potom mu to během let postupně snižovali, takže si odseděl jenom asi osm a půl roku.“

„Pan děkan Boštík byl zajímavý člověk, měl nádhernou sbírku obrazů. A protože v Ústí nad Orlicí je tradice betlémů, on chtěl do kostela pořídit nějaký pěkný betlém. A (kunsthistorik Josef) Cibulka mu zprostředkoval Jana Zrzavého a Jan Zrzavý že ano, že udělá betlém. Jenže to trvalo hrozně dlouho. Zrzavý říkal, že na ty figurky potřebuje nějakého sochaře, který mu bude dělat ručičky a nožičky, to že neumí. Tak různí lidé mu zkoušeli dělat k těm panáčkům ručičky a nožičky, ale on s tím nebyl spokojený. Pak nakonec pana děkana už přešla trpělivost a tenkrát padlo v rodině: ‚Udělá to náš Vašek.‘ Takže jsem se do toho dal s velkým potěšením a celé jsem to pojal jinak. Během tří let jsem to do Ústí nad Orlicí dodal.“

„Pak jsem chodil do obecní školy k Markétě, dneska je to nějaká anglo-německá obchodní akademie. A pak jsme chodili taky do kostela. Já jsem tam jako kluk dlouho ministroval, takže jsme dost žili v té klášterní zahradě, opékali jsme brambory, vařili polívku... Ale pak došlo k tomu zlomu, že po roce 1948 Opaska zavřeli a mnichy vyhnali. My jsme Opaska velmi dobře znali, on patřil k otcovým přátelům a myslím, že bráchu křtil. Měli jsme ho rádi, on byl milej a bezprostřední, veselej a řekl bych nefarářskej. Měli jsme ho rádi, a najednou nás ve škole svolali do tělocvičny a paní učitelka občanské výchovy nám patetickým hlasem sdělovala, že se tady našly zbraně a že tamti svatouškové nás chtěli zlikvidovat, ale že naše bdělá policie nás ochránila. Já jsem z domova věděl, že to je nějaký divný, nedovedl jsem si to představit, byl v tom rozpor. Zase jsem byl malý kluk, měli jsme hodnou paní učitelku a té škole jsem do určité míry věřil. Byl jsem tak vychovaný, vůbec jsem si nedovedl představit, že by mi někdo lhal.“

„Nějak jsem se dostal do centra Prahy, bylo slyšet střílení, tak jsem šel k rozhlasu. Tam byla nějaká barikáda, náklaďák stál napříč a hořel tam jeden tank. Budova rádia byla zavřená a nějací vojáci se snažili tam bokem vlézt. A lidé volali na ty do rozhlasu: Jdou na vás z boku! A my jsme tam stáli, a když začal kulomet střílet, tak jsme utíkali ulicí nahoru. Tenkrát to tam vypadalo docela bojovně.“