Vasil Sofilkanič

„V Mikuláši to bylo takhle: sovětská armáda Mikuláš osvobodila a československá armáda je měla vystřídat. Tak jsme se střídali, jenomže Němci to vytušili. A jak jsme se střídali, tak rychle zaútočili, a naše obrana ještě nebyla připravená. Kasárna byly osvobozeny. Oni honem zaútočili, vzali kasárna i nádraží v Mikuláši. Já měl natáhnout telefon (např. vzdálenost z Litic do Plzně). Tak táhnu telefon a přitáhnu ho na velitelství pluku. A velitel povídá, že Němci útočí. Poplach. A jak byl poplach, tak nikdo nesmí nikam. Já byl toho názoru, že tam zůstane u telefonu jeden a my se půjdeme podívat okolo, co je. A z toho nebylo nic. Tak jsem si povídal: ,Když to není dneska, tak to zítra bude.‘ To bylo ještě horší. Ten velitel zase, že je poplach. Dal mi takzvaný kulač. To je polní láhev ohnivé vody, abych si cucl. Tak jsem si cucl. A on povídá: ,Dej si ještě pořádně.‘ Teď vyjdu ven, to bylo ve škole, a koukám – on velitel praporu honí pěchotu, aby šla do obrany. A pěchota ustupuje. Jenomže za chvíli, když jsem se poděl, tak už tam nebylo nikde nikoho, pěchota prostě couvla dozadu. Teď koukám – on ten dvůr ze školy hraničil s Váhem. A tam v keři byl kanón 45 milimetrů protitankový, obsluha ho nechala a utekla. Rotmistr nějaký se s vojákem vrátili, vzali za lafety, a tak ho odtáhli pryč. Tak ustupujeme a ono to na okraj Mikuláše odtud z velitelství praporu bylo skoro na druhém konci. Jdeme, přejdeme na křižovatku na konci Mikuláše na Poprad. A tu křižovatku Němci už s kulometem tak řezali, k tomu ještě zápalnými, že bylo vidět, jak ty střely létají. Tak si povídám: ,Panebože, no co dělat?‘ Kdyby mě zabili, tak je mi to jedno. Ale poraní ti nohy, nebudeš moct jít a za chvíli přijdou Němci. A to bude: ,Jak se jmenuješ, odkud jsi, kolik je vás tam?‘ To byla samozřejmá věc, že se ptali, kdo je velitel a tak dále. Tak jsem si povídal: ,Panebože, to bych nechtěl zažít.‘ Tak jak tak koukám, tak si povídám: ,Ježišmarjá, vždyť my tu křižovatku můžeme obejít zahradami.‘ Tak jsme to obešli hezky. Ten Volyňák nesl radiostanici a já dva telefony. On chudák povídal ještě v Mikuláši, abych tu stanici vzal, abych mu ji pomohl nést. A já jsem mu povídal: ,Heleď, až budeme za Mikulášem, tak ji vezmu.‘ Když jsme táhli telefon do Mikuláše, tak na okraji Mikuláše byla sovětská pěchota, četa pěchoty. A když jsme se vrátili, tak už tam nebyla, nebyl tam nikdo. Vyjdeme ven z města a koukáme… takovou spoušť jsem neviděl za celou frontu. Předtím, ani potom už. Pozahazované pušky, pozahazované pláště. Teď jela auta, tu vyhodili ze silnice do pole, jak dostala ránu. A po silnici se už nedalo jít. Tak příkopem, sníh po kolena. A ten, to byl Volyňák: ,Vem to.‘ Já povídám: ,Zahoď ji. Já sotva lezu sám.‘ Ale nezahodil ji. Teď přijdeme do vsi, odkud jsme vyšli s telefonem. A tady najednou: ,Stůj! Kdo tam?‘ A sovětský důstojník… ,Běž do obrany!‘ A za námi nikdo a před námi taky nikdo. Tak jsem si umodlil, že jsme telefonisti a že potřebujeme navázat spojení s oddílem.“

„Rád bych býval i vstoupil do, už ve vsi byla, Komunistické mládeže. Jenomže bylo třeba tam platit a peníze nebyly. Rád bych býval taky, protože tam se sešli mladí chlapci. Jinak nic.“ „Tenkrát jste měl sympatie ke komunistům?“ „No tenkrát jo. Ani ne tak ke komunistům, jako k Sovětům, protože propaganda byla taková, že tam je prostě ráj na zemi. Tam byli dva nebo tři studenti ve vsi a u kostela furt chválili, jak je tam dobře, ve Svazu. Jenomže, když jsme tam přišli, tak jsme viděli ráj na zemi… A když jsme byli v tom Starobielsku, tak koukám – je neděle a lidi po zahradách dělají na poli. Nám to bylo strašně divné, poněvadž u nás nikdo nehnul v neděli prstem. To prostě neexistovalo. A koukáme tady... A to ještě není všechno. Chodili jsme na vycházku každý den. A tam byla taková vyvýšenina a na ní byla hvězda pěticípá. Teďka chodíme, koukáme... A on se někdo vyfekálil na tu hvězdu. To jsme nemohli být jako trestanci, to musel být někdo, který mohl ven jít. Tak jsem si hned pomyslel… taková sláva – hvězda – a ono je tam nafekálováno. Tak jsem si pomyslel o tom blahobytu. Potom už jsem věděl. Na Sibiři jsem se dozvěděl od lidí, za co byli souzení a seděli. Ten z Oděsy, jmenoval se Južkovský, byl student, byl o deset let starší, a dostal deset nebo patnáct let. Holt něco mluvil studentského proti. Tam byl zavřený. Do armády už jsme šli a byli jsme přesvědčení, že v republice komunismus nikdy nezvítězí. Toho přesvědčení jsme byli. Jenomže nás bylo málo vojáků, kteří jsme to znali. Kdežto tady to soudruzi neznali. Ti znali jenom dobré – to špatné neznali.“

„Na Slovensku, jak jsme překročili hranice, tak tam byl Vyšný Komárník. Já jsem dostal rozkaz, abych šel zkontrolovat linku a telefon. Tak jsem vzal linku do ruky, abych nezabloudil. Jdu a někde, kde bylo možné zapojit telefon, tak jsem zapojil a jdu dál. Teď přijdu na kopec v lese, kde byly stromy vykácené a sníh padá. A já koukám, že jde proti mně četa našich vojáků. Ale když se podívám normálně, tak koukám, že to jsou Němci. Tak jsem rychle skočil zpátky mezi stromy, protože mezi stromy ti nikdo nic neudělá. Teď jsem chtěl střílet z mého samopalu – natáhnu to, a on se ani nehnul. A už Němci zpozorovali, tak začali střílet. Jenomže oni mi v lese nemohli nic udělat. A oni se darebáci dostali asi takhle: Byla naše pěchota a oni byli na druhé straně. Někde byla mezera a oni tou mezerou se dostali k nám do týlu. A když mě viděli, tak se zase otočili, šli zpátky a narazili na naši pěchotu zezadu. Ti je potom zrychtovali. Za chvíli jsem viděl, jak vedou do zajetí celé družstvo, i německého důstojníka. Já jsem potom ten samopal prohlédl a on nemohl (střílet), protože byl od písku. Pružina, co podává náboj, se nehnula. Ta byla od písku, rezatá. Nemohla střílet. Ten automat nemohl střílet vůbec. A stejně na takovou vzdálenost bych s ním nic neudělal, protože je na krátkou vzdálenost, ten samopal. Tam bylo třeba kulomet přinejmenším.“

„Můj úkol byl natáhnout telefon na pozorovatelnu, protože každá baterie musela mít pozorovatelnu. A tam měl pátráček, který koukal na Němce.“ „Zaměřoval?“ „Ano. A já do baterie hlásil, jak se věc má.“ „Takže jste hlídal přesuny vojska?“ „Jo, jo. To jsme také byli na Ukrajině, ještě za pěchotou, v takzvaném neutrálním pásmu, kde nebyl nikdo, ani ti, ani tanky. Tam nesměl člověk ve dne ukázat hlavu, protože kdyby Němci zpozorovali, že tam je pozorovatelna, tak by ji roztřískali. Tak nám přivezli večeři v noci a snídani taky. A ve dne tam nesměl nikdo nikdy ukázat hlavu.“

„Za ilegální přechod nám dali každému tři roky, to jako normálně. A kdo byl jako ve straně komunistické, tak dostával pět. A když byl ještě funkcionář, tak dostával sedm let. Tak se hezky nám odměňovali. Potom nás vyvezli na Sibiř, na nucenou práci. Dvanáct hodin dennodenně. Já byl slabý jako komár. Kopali jsme šutr a házeli na auta. A lopata byla ze syrové břízy, ta násada. Lopata sama byla těžká. Já jsem pár lopat vyhodil a ona mi padala z rukou. Byl tam jeden chudák z Oděsy, Ukrajinec, a ten povídal: ,Synu, vem si krumpáč, možná ti to půjde lépe.‘ Krumpáč mi také padal z rukou. Byl jsem slabý, byl to těžký život. Dvanáct hodin dennodenně, o sobotě nemluvím, ale ani neděle neexistovala. Člověk nevěděl, jaký je měsíc, jaký je datum nebo jaký je den. Nebylo vůbec známo. A furt samosebou pod bodákem. Až potom, asi 6. listopadu, když už mě pustili z toho lágru, vede mě dozorce a po cestě mně povídá: ,Jdeš do maďarské armády.‘ Já jsem si povídal: ,Ať jdu nevím kam, hlavně že jdu pryč.‘ A mě přivedl tam, kam mě měl přivést. A tam už byli naši kluci karpatský, tak ti už věděli, kam máme jet – že máme jet do armády. Tak přijeli jsme na takzvanou Pečoru. To byl sběrný punkt nebo lágr. Přišli tři důstojníci československé armády, byli jsme u odvodu. Tam se nás ptali, jestli chceme jít do čs. armády. Samosebou, že jsme chtěli jít. A nikdo z nás se nenašel, který povídal: ,Já nechci.‘ “