Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Sofilkanič (* 1921  †︎ 2012)

• narozen v roce 1921 v obci Klečanov na Podkarpatské Rusi

• učil se truhlářem

• v roce 1940 utekl na východ do SSSR

• v SSSR zatčen a odsouzen za ilegální přechod na tři roky

• odvezen do pracovních táborů na Sibiř, mj. do Vorkuty

• v roce 1942 byl po 2,5 letech propuštěn

• odvezen do sběrného tábora na Pečoru a v roce 1942 přijat do československé armády

• odvezen do Novochaperska, kde se reorganizovala armáda

• nastoupil do spojpraporu jako telefonista

• prodělal výcvik a po výcviku přidělen k dělostřelectvu

• v letech 1943–1944 se zúčastnil bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, Rudou, Žaškov, Ostrožany, Torčín, Krosno, účastnil se i karpatsko-dukelské operace

• na Slovensku dostal za účast v bojích u Liptovského Mikuláše vyznamenání a byl povýšen

• konec války ho zastihl v Prostějově

• po válce sloužil na Borech v Plzni jako dozorce; po roce 1948 byl vyhozen

• až do důchodu pracoval v závodě Škoda v Plzni

• zemřel 14. dubna 2012

Mládí na Podkarpatské Rusi, útěk a zatčení sovětskými vojáky

Vasil Sofilkanič se narodil v roce 1921 ve vesnici Klečanov na Podkarpatské Rusi. Učil se v Mukačevě u Josefa Hrdličky, který byl malířem písma a lakýrníkem a pocházel z Mladé Boleslavi. „To se mi nějak nezamlouvalo, tak jsem toho nechal a učil jsem se truhlářem.“

Po obsazení území Maďary v roce 1940 měl jít sloužit do maďarské armády. „Naši kluci, kteří byli za republiky vojáci a pak narukovali k Maďarům, povídali: ,Chlapci, utíkejte pryč, protože maďarský důstojník tě vždycky nafackuje.‘ “ Jednou šel spolu s dalšími čtyřmi kamarády na hranice řezat dříví. Jeden z nich se rozhodl jít do SSSR, a tak odešli všichni. „Jdou lidi od hranic a jeden z nás povídá: ,Kde jsou tady hranice?‘ A ten povídá: ,Tady kousek.‘ Ale jeden mezi nimi povídá: ,Ej, chlapci, jdete někam, a nevíte, co vás čeká.‘ “

Dostali se za hranice a hned na ně vyskočili dva vojáci s bodáky. „ ,Ruki věrch! Šach vpravo, šach vlevo.‘ Já jsem tenkrát nevěděl, co je to šach, že to je krok vpravo a krok vlevo. Tak nás odzbrojili, ošacovali a sebrali, co se jim hodilo. Vystřelili do vzduchu, za chvíli přiběhli dva na koních a odvedli nás do vesnice. Tam nás zavřeli do kurníku. A už tam byli kluci z okolních vesnic.“ Bylo jich tam asi deset. Bouchali do dveří, protože měli hlad. „A my jsme ještě měli chleba a slaninu, tak my jsme ještě hlad neměli.“

Následoval výslech. Ptali se jich, kdo je poslal a jaký je jejich cíl. Museli dát i otisky prstů. Poté je odvezli do Stryje v Haliči, kde spali v kostele. „Jeden vedle druhého, že když se někdo chtěl otočit na levý bok, tak všichni museli vstát a otočit se.“

Odvezli je do Starobielska. Byl tam monastýr a na oltáři byl záchod. „To byl asi dvěstělitrový sud, kam se chodilo na záchod. A když byl plný, tak se to vyneslo ven - vylil se. Nám, kteří jsme vyrůstali dost věřící, to bylo strašně divný.“

Odsoudili je a za ilegální přechod dali každému tři roky, členům komunistické strany pět let a komunistickým funkcionářům sedm let. „Potom nás vyvezli na Sibiř, na nucenou práci. Dvanáct hodin dennodenně a já byl slabý jako komár. Kopali jsme šutr a házeli na auto. Násada lopaty byla ze syrové břízy a ona sama byla těžká. Já jsem pár lopat vyhodil a ona mi padala z rukou.“ Byl tam jeden Ukrajinec z Oděsy, který mu půjčil krumpáč. „Krumpáč mi také padal z rukou. Byl jsem slabý, byl to těžký život.“ Nebyla ani neděle, ani sobota, pracovalo se nepřetržitě. „Člověk nevěděl, jaký je měsíc, jaký je datum, jaký je den.“

Šestého listopadu 1942 byl propuštěn. „Vede mě dozorce. Po cestě mně povídá: ,Jdeš do maďarské armády.‘ Já jsem si povídal: ,Ať jdu nevím kam, hlavně, že jdu pryč.‘ “

Dostal se ke kolegům z Podkarpatské Rusi a byli odvezeni do sběrného tábora na Pečoru. „Přišli tři důstojníci československé armády, byli jsme jako u odvodu. Tam se nás ptali, jestli chceme jít do československý armády. Samozřejmě, že jsme chtěli jít.“

V mládí by býval rád vstoupil do Komunistické mládeže, ale peníze na členské příspěvky neměl. Měl dříve sympatie k Sovětům. „Propaganda byla taková, že je tam ráj na zemi. Byli dva nebo tři studenti u kostela a furt chválili, jak je tam dobře. Jenomže když jsme tam přišli, tak jsme viděli ráj na zemi…“ Zvláštní bylo také pracovní nasazení občanů SSSR u Starobielska na zahradách a na polích v neděli a v sobotu. „To bylo strašně divné, poněvadž u nás nikdo nehnul v neděli prstem.“ Chodili každý den na vycházku a na kopečku byla pěticípá hvězda. „A on se někdo vyfekálil na tu hvězdu. To jsme nemohli být my, jako trestanci, ale někdo, kdo mohl ven jít. Taková sláva – hvězda – a ono je tam vyfekálováno. Tak jsem si pomyslel o tom blahobytu.“ Na Sibiři se dozvěděl další příběhy, proč se tam vězni dostali. „Ten z Oděsy se jmenoval Južkovský. Byl student, o deset let starší, a dostal deset nebo patnáct let, protože něco mluvil proti.“

V době bojů v armádě byl přesvědčen, že komunismus v ČSR nikdy nezvítězí. „Jenomže nás bylo málo vojáků, kteří jsme to znali. Tady to soudruzi neznali. Ti znali jenom dobré – to špatné neznali.“

Rodiče pracovali jako zemědělci, měli pár pozemků a dobytek. Otec Vasila Sofilkaniče byl perzekvován za jeho odchod do armády. V létě 1945 jel domů, ale otce nenašel, navíc po osvobození Mukačeva sovětskou armádou napsal domů dopis, který nedošel. „Ten dopis jsem dostal do rukou, když jsem přijel domů na dovolenou. Rok někde bloudil ten dopis.“ Otec přišel zpět až v září v roce 1945.

Maďaři zabrali v roce 1939 Podkarpatskou Rus. Ve vinicích a na hospodářství dělali i v době okupace maďarskou armádou, ale Vasil Sofilkanič vztah k armádě neměl. „Mně bylo osmnáct let. Akorát jsme věděli, co povídali starší… že se Hitler žení a bere osmnáctiletou… A to bylo mířeno tak, že bere Československo.“

Blízcí nevěděli vůbec nic o tom, že Vasil Sofilkanič uteče. „Ve vsi byl komunista, potkal moji mámu a povídal: ,Tvůj Vasil se má dobře v Rusku.‘ Máma si pomyslela: ,To je fajn, že se má dobře.‘ “ Ale poté zjistila, že je syn v sovětském táboře. Tehdy si Vasil Sofilkanič ani nepomyslel, že by rodina nesla následky kvůli jeho útěku. V lágru byl 2,5 roku. „To bylo od (zatčení u) hranic až do propuštění.“

V sovětských lágrech

„To byl strašný režim. Byl tam sovětský lágerník a bylo tam pověšeno kus šíny. A na to zvonili večer na spaní a ráno na vstávání. Chudák sovětský lágerník se rozběhl do té šíny hlavou. Vstal, vrátil se, a znovu. Rozběhl se a praštil hlavou do té šíny, do kolejnice, upadl, ale už nemohl vstát. Tak tam šli dva, vzali ho a odvedli ho na ošetřovnu. To bylo kvůli tomu, že měl hlad.“ 

Čechů bylo málo, asi dva nebo tři pohromadě. „Rozdělili nás po kolonách, že jsme nebyli pohromadě.“ Celou dobu věznění cestoval po lágrech. Na Vorkutě dolovali uhlí, které se dopravovalo v létě po moři, ale v zimě bylo moře zamrzlé. „Tady vypukla válka, Donbas Němci vzali, a uhlí bylo třeba. Tak se rychle dělala trať do Vorkuty, aby mohli uhlí vozit vlaky do vnitrozemí.“ Dělali úsek po úseku, dokud se neudělala celá trať.

Z lágru byl propuštěn o půl roku dříve. Pracoval s jedním kamarádem. „Najednou přijde a povídá: ,Vasko, ty jdeš na svobodu.‘ Já si povídal v duchu: ,Na jakou svobodu? Ještě jsem neodseděl.‘ Ale za chvíli mě zavolali do kanceláře a povídali, že ráno ve čtyři hodiny jdu pryč odsud.“ Vězni byli doprovázeni vězniteli s puškami, ale nyní na něj bylo mířeno jen pistolí. Přivedli ho mezi ostatní Čechoslováky, kteří už věděli, že jdou do armády.

Raději bojovat proti Němcům, než být v sovětských lágrech

Přijeli tři důstojníci z československého pluku a vyzvedli si je. Velitel druhé roty v Buzuluku, u které sloužil Vasil Sofilkanič, byl nadporučík Bičiště, velitel první roty nadporučík Scharf a velitel třetí roty nadporučík Pavlík.

Z lágru šli do sběrného tábora na Pečoru. Odvezli je na centrální lágr, kam přišli také tři důstojníci z československého pluku. „Šli jsme všichni na odvod k nim a každého se ptali: ,Chcete jít dobrovolně do armády?‘ – ,Jo!‘ – ,Odchod. Dále!‘ “

Byli přivezeni do Buzuluku a první polní prapor měl jít na Sokolovo. „Nás se ještě ptali, že kdo byl voják a chce jít bojovat, tak že může vystoupit. Ale kdo voják nebyl, tak nepřichází v úvahu. Oni potom druhý den odjeli na Sokolovo.“

Vasil Sofilkanič spolu s druhou rotou šel na výcvik. Každého se ptali, co dělal a jaké měl vzdělání. V Buzuluku byl Vasil Sofilkanič ve správě budov, ale 5. května 1943 odjeli do Novochaperska. Zde nastoupil do druhé roty. „Měl jsem tam známé. Tak se jdu hlásit k raportu, že chci jít do druhé roty. A výkonný mi povídal: ,Nehlaste se, celá armáda se bude reorganizovat.‘ “

Přišel další odvod a nadporučík Sochor se ptal Vasila Sofilkaniče, zda chce jít k automatčíkům. Souhlasil. „ ,A nebojíš se?‘ Já jsem povídal: ,Co se můžu bát? Ale já bych chtěl jít k telefonistům, protože na Sibiři jsem dělal taky trochu telefonistu.‘ A vedle stál velitel telefonistů a hned se ptal: ,Jak se jmenuješ? A co jsi tam dělal?‘ “ Na louce vyvolávali vojáky, kdo měl kam jít. Vasil Sofilkanič šel do spojpraporu, kde dělal výcvik.

Po výcviku byli rozděleni do všech jednotek, Vasil Sofilkanič se dostal k dělostřelcům. „Výcvik byl prostě tahat telefon, zavěšovat dráty, dělat službu. Jako na frontě.“ Před Duklou byl v roce 1944 povýšen na svobodníka. Na Duklu už šel s hodností četař, která mu zůstala až do konce války. Vztahy s vojáky měl jako velitel družstva dobré.

„Tam nebyl volný čas. Když bylo trochu volna, tak jsme se sešli a zazpívali jsme si.“ Civilní obyvatelstvo je přijímalo dobře. „Pohostili nás, i když nebylo čím hostit. Na Volyni u města Luck je vesnice Český Boratín. Přišel za mnou jeden svobodník a povídá: ,Pojď Vašku, zajdeme zorganizovat, aby nám ženy napekly buchty.‘ “ Šli k jedné paní, jestli by jim napekla. Ale vojáků bylo přes dvacet, tak se zeptala dalších žen, které by jí s buchtami pomohly. „ ,Přijďte zítra. Budete vědět, jestli jo, nebo ne.‘ Přišli jsme druhý den a ona povídá: ,Jo, napečeme vám.‘ Tak napekly. Jenomže to byly buchty moc velké. Snědl jsem dvě buchty a byl jsem najedený. Napekly dvě necky buchet.‘ “ Volyňští Češi jim i zazpívali:

 „Chaloupky pod horami,

 Co se to s vámi stalo?

 Byly jste takové hezké,

 Ty naše chaloupky české…“

Kyjev, Bílá Cerkev, Machnowka, karpatsko-dukelská operace a jiné

Poprvé byl nasazen do bojové akce v Kyjevě, který byl ještě obsazen Němci. Spolu s jedním kamarádem táhli telefon, když vtom potkali sovětskou stráž. „ ,Stůj, kdo tam?‘ – ,Jéj, když tady už je fronta.‘ Tak jsme se vrátili, obešli to a přišli jsme na štáb. Byl tam kapitán Pazderka, který přišel z Anglie. Povídám, jak nás tam Němci s minami hostili. A on povídá: ,Copak jsi si myslel? Že budou po tobě házet Němci buchtami?‘ “

Další den byl útok na Kyjev. „K tomu začala ofenziva a začaly řezat kanóny. V poli byla taková menší díra. Tak jsem tam vlezl, protože Němci už to ostřelovali. A teď se dívám, támhle je hlubší díra, tak jsem tuto nechal a skočil jsem tam. A přišel kus granátu, že kdybych býval byl tam, tak by mi něco udělal. To byl kus jak sekyra. Já už byl jinde. Bylo nádherně, slunečno a za chvíli bylo úplně zataženo od dýmů kanónu.“

Úkolem Vasila Sofilkaniče bylo natáhnout telefon na pozorovatelnu. Tu musela mít každá baterie. Měla zaměřovač a Vasil Sofilkanič hlídal přesuny vojsk a hlásil to.

„To jsme také byli na Ukrajině, ještě za pěchotou, v takzvaném neutrálním pásmu, kde nikdo nebyl. Tam nesměl člověk ve dne ukázat hlavu, protože kdyby Němci zpozorovali, že je tam pozorovatelna, tak by ji roztřískali. Tak nám přivezli večeři v noci a snídani taky v noci. A ve dne tam nesměl nikdo nikdy ukázat hlavu.“ Byl s nimi ruský poručík, velitel minometné jednotky. Měl 120mm minomety a vyprávěl jim o frontě. „Dal jsem jednu ránu a viděl jsem, kam spadla. Teď jsem dal rozkaz na salvu. Oni vystřelili, a střely nikde. Já jsem se tak lekl, že jsem se nějak přepočítal...“ Minomety byly hodně postavené nahoru. Po chvíli začaly střely padat. „ ,Jak začaly padat, tak Frickové honem utíkali pryč.‘ To jsem si zapamatoval.“

Z Kyjeva šli na Bílou Cerkev. Mezi nimi byla další města nebo vesnice a ve vesnici Rudá už byl velký mráz a hodně sněhu. „Jdu a koukám, chudák voják... střeva má venku a drží je. A povídal: ,Zastřel mě.‘ – Já tebe mám zastřelit? Vždyť já bych to nedokázal.“ Šel dál a o dalším osudu sovětského vojáka neví. Vesnici osvobodili, byl tam cukrovar, tak si vzali, kolik cukru mohli. Vždy dva vojáci měli jeden pytel cukru. „Když jsme měli čaj, tak byl napůl s cukrem. Všechno, co jsme jedli, jsme sladili.“

Strach na frontě neměl. „Já jsem si jenom přál, abych nebyl zabitý, když jím nebo – abych se přiznal – když jsem na záchodě.“

Šli na Bílou Cerkev přes řeku, která ještě nebyla pevně promrzlá. „Vozataj něco vezl a koně propadli do vody, jak se prolomil led. Tak se tam utopili.“ Bílá Cerkev byla ještě německá, byl Silvestr 1943–1944, a Vasil Sofilkanič byl poslán s telefony na opravu. „Dnes, když si na to pomyslím, tak jsem udělal chybu, protože v noci jeden voják nesměl nikam chodit. A já jsem šel sám. Tak jsem šel, najednou byla půlnoc, a začaly řezat kanóny na Bílou Cerkev.“

Města byla rozbombardovaná. „Přijeli jsme do Kyjeva. Tam nezůstal jeden barák celý, ani jeden. Jeden úplně (zdemolovaný) a ten, co tam zůstal, tak okna a dveře povyrážený.“ Starosta navíc přišel, že prý zachránil potraviny pro vojáky.

Do Bíle Cerkve nedošel. Střídali se na pozorovatelně – část zůstala vzadu a část na pozorovatelně. Pětaosmdesát procent Podkarpatských Rusů bylo v celém československém pluku před příchodem volyňských Čechů. „A voják Burgalo měl jít na pozorovatelnu u Bílé Cerkve. A chudák povídal: ,Mně se tam tak nechce dneska.‘ A tam ho to zabilo.“

V roce 1944 je přivezli na Ukrajinu do města Žaškov. „Tam bylo peklo na zemi.“ Byla tam rovina a trochu lesa. Vojáci vykopali bunkr pro velitelství a pro sebe už neměli síly kopat, bylo to všude zamrzlé. „Dva spolubojovníci, telefonisté, se šli mýt. A já jsem si povídal: ,Už jsem se nemyl deset dnů, tak až potom se umyji.‘ “ Oni se šli umýt a Vasil Sofilkanič si lehl do slámy a koukal do nebe. „A koukám do nebe a Němci letí. Tak jsem je počítal. Ten první letěl na nás, spadlo několik bomb vedle nás. To jsme měli štěstí – ty kdyby se roztrhly, tak nám přinejmenším plíce roztrhaly. Akorát jim byly vidět ty vrtule, jak spadly do hlíny a nevybouchly. Tam nás taky zahynulo dost.“ Jedna bomba úplně převrátila studebaker. „Tam nezůstal jeden strom celý, vše to bylo potrhané.“ Dva vojáci byli v lese a nikdo je nikdy nenašel. Vasil Sofilkanič zraněn nebyl.

Postupovali na Volyň do Rovna, kde narukovali volyňští Češi. Na Duklu dorazili na podzim. „To bylo to samé, to bylo peklo na zemi. Každý povídá, že se nemuselo jít na Duklu... To normální voják nemůže vědět nic.“ Generál Svoboda tenkrát vykládal, že cesta do Prešova je volná. Slováci měli pomoci, ale Němci je odzbrojili. Byli i v Krosně, které bylo ještě v rukou Němců a na které zaútočili. „Machnowka. Tam bylo peklo na zemi, protože Němci nebyli tak hloupí, jak se zdá. Pustili naši pěchotu do takového pytle, Němci je obklíčili. Potloukli to tam všechno.“ V Machnowce padl bratr spolubojovníka Vasila Sofilkaniče. Další známý, četař Daniel Kohout, byl v posteli a propadlá střepina z miny se dostala skrz barák, propíchla mu nohu a on se sám raději zastřelil.

„To jsme byli už v Polsku. Naše pěchota zůstala vzadu a kanóny podporovaly sovětskou pěchotu.“ Velitel, poručík Fartl, dal přikázat palbu na Němce, kteří chtěli jít dopředu. Poté tam sovětská rozvědka vstoupila a spočítala 70 padlých Němců. Po prolomení německé obrany se postupovalo dopředu. „Honem stočit linku a dál dopředu.“

Zpět na československé půdě

Do přímého kontaktu s nepřítelem se Vasil Sofilkanič dostal na Slovensku. Po překročení hranic se dostal do Vyšného Komárníku. Dostal linku do ruky a měl ji někde, kde to bude možné, zapojit. „Tak jsem to zapojil a jdu dál. Teď přijdu na kopec v lese, kde byly stromy vykácené a padal sníh. A koukám, že jde proti mně četa našich vojáků, ale když se podívám normálně, tak koukám, že to jsou Němci. Tak jsem rychle skočil zpátky mezi stromy. Teď jsem chtěl střílet z mého samopalu – natáhnu to, a on se ani nehnul. A už Němci zpozorovali, tak začali střílet. Jenomže oni mi v lese nemohli nic udělat.“ Němci se dostali mezerou do týlu československého pluku. „Když mě viděli, tak se otočili, šli zpátky a narazili na naši pěchotu zezadu. Ti je potom zrychtovali. Za chvíli jsem viděl, jak vedou do zajetí celé družstvo, i německého důstojníka.“ Samopal byl od písku a pružina se ani nehnula, takže nemohl střílet. I tak byl samopal na krátkou vzdálenost, takže by s ním moc neudělal.

V Liptovském Mikuláši se dostal do vážných problémů. Sovětská armáda osvobodila města a československý pluk je měl vystřídat, ovšem Němci vytušili střídání. „Jak jsme se střídali, tak rychle zaútočili, a naše obrana ještě nebyla připravená. Oni honem zaútočili, vzali kasárnu i nádraží. Já měl natáhnout telefon na určitou vzdálenost, a tak táhnu telefon a přitáhnu ho na velitelství pluku. A velitel povídá, že Němci útočí. A jak byl poplach, tak nikdo nikam nesměl.“

Další den chtěl Vasil Sofilkanič práci dokončit, ale bylo to ještě horší. Nastal poplach. „Vyjdu ven – byl jsem ve škole – a koukám, že velitel praporu honí pěchotu, aby šla do obrany. Ale ta pěchota ustupuje.“ Za chvíli už tam nebyl nikdo, pěchota už ustoupila. V keři byl zabodnutý 45mm protitankový kanón, obsluha ho tam nechala, ale jiní vojáci ho odtáhli pryč. Všichni ustupovali až na druhý konec Liptovského Mikuláše. „Přejdeme na křižovatku ke konci Mikuláše směrem na Poprad. A křižovatku Němci s kulometem tak řezali, k tomu ještě zápalnými, že bylo vidět, jak střely létají. Tak si povídám: ,Panebože, co dělat?‘ Kdyby mě zabili, tak je mi to jedno. Ale poraní ti nohy, nebudeš moct jít a za chvíli přijdou Němci a to bude: ,Jak se jmenuješ, odkud jsi, kolik vás tam je?‘ To byla samozřejmá věc, že se ptali, kdo je velitel a tak dále.“ Křižovatku nakonec obešli přes zahrady. Vasil Sofilkanič nesl dva telefony a jeho spolubojovník z Volyně nesl radiostanici. Na okraji Mikuláše už ani nebyla sovětská pěchota. „Vyjdeme ven z města a koukáme… takovou spoušť jsem neviděl za celou frontu. Předtím, ani potom. Pozahazované pušky a pláště.“ Museli jít v příkopu, protože se na silnici nedalo jít. Radiostanici nezahodili, přestože je dost zatěžovala.

Přišli do vsi, odkud vyšli do Liptovského Mikuláše. „A tady najednou: ,Stůj! Kdo tam? Běž do obrany!‘ A za námi nikdo a před námi taky nikdo.“ Vymohli si, že jako telefonisti potřebují navázat spojení s oddílem. Po zahlášení se kapitánu Rádovi si šli lehnout. Druhý den dostali za akci v Liptovském Mikuláši povýšení a válečný kříž. Ty byly pro Vasila Sofilkaniče dokonce dva. „Kluci nás už oplakávali, že nás Němci zajali. Jak jsme přišli na tu křižovatku, tak i mohli.“

Pod Mikulášem stáli hodně dlouho, než ho osvobodili. Z Rožmberku šli do Vrútek, pak na Žilinu a na Vsetín, to už bylo v květnu. „My jsme tam pustili ve Vsetínu rádio a poslouchali jsme, jak volá Praha o pomoc. A my jsme byli ještě ve Vsetíně.“ Poté odjeli ze Vsetína do Kroměříže a do Prostějova. Pod Prostějovem je 8. května zastihl konec války. „Když jsme se vraceli z pozorovatelny, tak už se zápalnými střílelo do vzduchu. A Němci, když ustupovali, tak strhávali za sebou mosty, abychom je nemohli dohnat.“ Vasil Sofilkanič potkal baterii Rumunů. Jeden z Rumunů právě hlásil konec války. „Vrátili jsme se, odkud jsme vyšli, lehli jsme si na auto a tam jsme spali. Ráno vstaneme, a on je klid jako v hrobě. Jindy šel člověk spát, bylo bum bum, ráno vstával, bylo bum bum. Ve dne v noci. A najednou jako v hrobě. A hezké bylo teplíčko, sluníčko.“

Byli rádi, když se otevřela druhá fronta, měla urychlit konec války. Vasil Sofilkanič si myslel, že v roce 1944 už jsou Němci značně oslabení, ale nebyla to pravda. „Co se zničilo… co lidí se zabilo na obou stranách.“

Němci byli dobří vojáci. „Já se jim divím, že ustupovali a ustupovali a drželi se.“

Vybavení měli Němci lepší. Telefonisté měli pásová auta, ze kterých natahovali kabel nebo ho i stáčeli. Kabel byl z PVC a byl vodovzdorný, na rozdíl od sovětského. „To jsem jenom číhal, kde je ten kabel, abych ho sebral po Němcích.“

Se zpravodajskými službami nebo tajnými informacemi pan Sofilkanič do styku nepřišel. Nejsilnějším zážitkem byl pro něj konec války. „Přijeli jsme do Prostějova a lidé už nás čekali na okraji s bezem a tulipány. Vítali nás. To byla krása.“ Čechoslováci samotní nešli bojovat na Prostějov a následnou noc po konci války přespali pod patronací revoluční gardy. Ráno zjistili, že se od jednotky ztratili. Naštěstí však věděli, že mají jet do Prahy do dělostřeleckých kasáren. V hospodě, kde se chtěli najíst, nebylo nic. „A jeden sedlák povídá: ,Chlapci, snídali jste?‘ – ,Ne!‘ Tak nás přivedl (k sobě), tam byla káva a buchty, a to jsme neměli už pět let.“ Dále jeli na kolech a v jedné vesnici poznali svoji jednotku, ke které se přidali... 

Po válce do roku 1949 dozorcem na Borech

Po válce chtěl sloužit jako dozorce na Borech. „Jenomže přišel 1. leden 1949 a vyhodili nás. Nejen mě, ale i spolubojovníka. Vyhodili nás moc. Když jsme se dožadovali proč, tak tajemník strany: ,Ty prý jsi někde něco politického mluvil.‘ Já jsem mluvil samozřejmě proti straně.“ Poté odešel pracovat jako svářeč do Škodovky v Plzni, kde pracoval nějakou dobu i po dovršení důchodového věku.

Na Podkarpatskou Rus zpátky nechtěl. „Tam bych se odstřelil. Kdyby byla Podkarpatská Rus, jak byla, tak bych v Plzni nikdy nebyl. Jinak jsem měl plány úplně jiné. Potom, když odtrhli Sověti Podkarpatskou Rus od republiky, tak jsem tam nechtěl být. Protože jsem Stalina nenáviděl.“

Na Borech se jako dozorce setkal s vězněm a spolubojovníkem Pravomilem Reichlem. Poznal se s ním v Buzuluku, ale potom už se neviděli. Slyšel známé jméno až v souvislosti s tzv. mosteckou aférou, za což byli aktéři odsouzeni k trestu smrti, ale Beneš jim udělil amnestii, a tak dostali doživotí. Setkal se s ním a plánovali, že spolu utečou za hranice, do Východního Německa. Jenomže Vasil Sofilkanič na Borech skončil a Pravomil Reichl šel do věznice v Leopoldově. Odtud utekl do Ameriky přes Rakousko, Německo a Kanadu. Po Sametové revoluci se vrátil zpět, ale už zemřel. Získal i státní vyznamenání – Řád Bílého lva od prezidenta republiky.

S antisemitismem se setkal jen ve vyprávění. „Já proti Židům nemám nic. Já je považuji za moc dobré lidi. A strašně je mi jich líto.“ Z vyprávění zná příhody zacházení se Židy v Terezíně. „Já jsem se byl taky podívat v Terezíně a viděl jsem, jak tam z lidské kůže dělali peněženky a ze ženských vlasů dělali provazy.“

Poselství: „Aby si vážili té svobody, která je. A nechtěl bych, aby zažili, že na lístky by dostávali salám a chleba. To bych nepřál. Co je dneska, nemusí být zítra. Může se najednou stát, že bude vše na lístky. Doufám, že už se toho nedočkáme. Nepřál bych vám to.“