Jana Soferová

„Mého tatínka, zavřeli protože vlastně dělal své zaměstnání. Přišel za ním kamarád a ten ho žádal, aby mu otec prodal papír na blány, aby mohl kopírovat letáky. To byl důvod, proč ho zavřeli. Zavřeli ho 11. srpna 1949. Měli jsme zrovna na návštěvě maminčina bratra s dětmi. Jitka byla o rok mladší než já, Leoš o dva roky mladší. Večer jsem ležela v posteli, slyšela jsem nějaký šramot. Ráno mi řekli, že tatínek musel narychlo pryč a že teta teď zavařuje, že jí mám jet pomoci. Odjela jsem tedy se strýcem do Pardubic. Neřekli mi, že je zavřený. Že tatínka zavřeli, jsem se dozvěděla, až když jsem se vrátila domů na konci prázdnin, když jsem šla do školy. Byl to hrozný pocit. Styděla jsem se, měla jsem pocit, jako by můj otec někoho zavraždil. Já nevěděla, co udělal. Říkali mi, že neudělal nic špatného. Když jsem potkala na ulici esenbáka, byla jsem strachy bez sebe. Ve škole to bylo lepší, protože jsme ve třídě byli tři, kdo měl zavřeného otce."

„My jsme odjeli i se synem, měl jít do první třídy, bylo mu necelých sedm, protože se narodil v říjnu. Odjeli jsme do Bulharska vlakem. Bydleli jsme tam v soukromí, pamatuji se, že jsme byli na vesnici. Prý tam museli i zabít psy, aby tam byl klid. Místní nás nechali bydlet ve svém a sami se tísnili v jedné místnosti. Byli moc hodní. V té době přijeli do Československa Rusové, byla okupace. Tehdy ale přijeli s Rusy i Bulhaři. Na nás ale byli hodní. První den nám pouštěli rozhlas, Svobodnou Evropu. Přijímač nám půjčili místní, abychom věděli, co se u nás děje. Byla to hrozná situace, měla jsem s sebou šestiletého syna, ale dvouletá dcera byla s babičkou doma. Když jsme měli jet domů, tak to nešlo. Měli jsme štěstí, že po nás neměli na ubytování přijet východní Němci. Nepustili nás domu, nejel vlak. Museli jsme čekat týden, nevěděli jsme, co s námi bude. Příjeli jsme domu přesně o týden později. Místní paní mi nabízela, že tam můžeme zůstat, že budu pracovat s ní v drůbežárně. Můj syn měl jít do první třídy a kvůli tomu nastoupil do školy později. Cesta domů byla zajímavá. To se ještě nejezdilo přes Rumunsko, ale jezdilo se přes Jugoslávii. Když jsme tam zastavili, čekali na nás z Červeného kříže a rozdávali nám mléko, chlapům dokonce dávali cigarety. Slzeli a říkali, do čeho že jedeme. Když jsme to viděli, strašně jsme se báli."