Věra Snížková

„Tatínek ovšem byl v druhým odboji v tý válce druhý. Rozmnožovali jsme letáky protiněmecký. Byl napojený na doktora Bartoně v Pardubicích, to byl dětský lékař a maminka s námi k němu jezdila, jako s dětmi, vždycky na prohlídky. A ten doktor byl úžasný, Bartoň. A on byl myslím dokonce velitelem toho odboje pardubickýho a pardubickýho kraje. A taťkovi vozil na kole jeden hoch z Máteřova, byl takovej osmnáctiletej kluk, vozil vždycky v nějaký baňce nebo v něčem vozil letáky, originál. A my jsme je s tatínkem, já jsem točila klikou, a rozmnožovali jsme letáky. – Na nějakém cyklostylu? – Ano. – A kde jste ho schovávali? – Měli jsme kancelář pro družstvo zemědělský a tam ten přístroj byl. A když se letáky rozmnožily, tak se schoval dozadu do skříně. Já si na to budu pamatovat, protože jsem tou klikou točila, on to vkládal a odebíral listy. A to se znova vozilo do Pardubic a po okrese pardubickým se to roznášelo.“

„Pak samozřejmě byli Němci, zabrali území, že. A my jsme se děsili, děsili všichni, byli jsme z toho nešťastní. Celou válku jsme poslouchali Anglii, Volá Londýn. To bylo večer, samozřejmě se to nesmělo. To nám zabavovali. My jsme měli takový velký rádio a maminka si jednou vzpomněla. My jsme měli velký hospodářství, velký obytný dům, měli jsme šest pokojů a prostě tatínek, můj dědeček tam ještě žil a bylo to úžasný hospodářství, velký. Měli jsme všechno zvířectvo. A maminka seděla u toho rádia těsně a říkala: ‚Ježišmarjá, nemáme zavřený vrátka u vrat!‘ My jsme měli normální vchod do obytné části a pak byla velká otevírací vrata, protože se jezdilo s obilím, se slámou, se senem. A tam byly dvířka. Ty vrata byly zastrčený závorou, ale ty dvířka se musely zamykat. Tak já jsem musela vyběhnout a zamknout, aby nepřišli nějaký Němci nebo aby někdo nepřišel a nezavřeli taťku.“