„Jako člověk, který není hoden učit české děti, jako nepřítel Říše. Byl zaměstnanej jako pomocnej dělník v Polné v mlékárně. V té mlékárně se pak udělal nějaký koncern a měl ředitele v Přibyslavi. Byl to Němec, samozřejmě, a ten, když zjistil, že mezi zaměstnanci je Václav Kouklík, kterej byl vězněnej, tak okamžitě ho dal k dispozici na práci do Říše. Takže tatínek odjel do Merseburgu, kde byla výroba benzinu z hnědého uhlí. Tam pracoval na nějaký věži. Šťastnou náhodou jeho bratranec Ing. Václav Nápravník, který byl ředitelem Drátoven a šroubáren ve Vamberku, tak tátu z té Říše nějak vykorespondoval výměnou za nějakýho zloděje, který tam kradl svým spoluzaměstnancům. To teda Němci neměli rádi. Takže táta se dostal, dejme tomu, dva roky před koncem války do Vamberka.“
„Máma byla taky velice báječná, celej život. Celou válku to táhla sama. Ona měla nejen nás dva s bráchou, ale pak ještě umřel nějakej strejda v Ostroměři a jeho syna jsme měli rok u sebe. A maminka to všechno musela zvládnout. Představte si to. Já si pamatuju: měla jsem kočárek s panenkou a ten se líbil nějaký holčičce, tak se to nějak vyměnilo za dvě kachny. Jedna se poslala do Reichu.“ – „Myslíte tatínkovi...“ – „Ano, tatínkovi. Vždycky jsme s bráchou, jednou za čtrnáct dní, chodili do jednoho statku u Polné, v Dobroutově, a voni nám dávali pro tátu velikej pecen chleba. Moje maminka to zabalila do bílýho ubrusu. Ona to měla připravený. Zašila to a přišila tam adresu: Herr Wenzel Kouklik a poslala to do Reichu. Táta to zase opatrně sundal a poslal všecky ty obaly a adresy zpátky. My jsme s bráchou chodili lesama, abysme náhodou nepotkali německou hlídku na silnici.“
„Dobrý den. Tak jak začít? Měla jsem to štěstí, že jsem prožila mládí s báječnými rodiči, s velice charakterními lidmi a samozřejmě velikými vlastenci. Začneme třeba maminkou. Maminka byla učitelka. S tátou se seznámili v Herálci, kde oba učili jako svobodní, a tak se vzali a odstěhovali se do Polné. Tam dostali oba dva učitelská místa na chlapecké škole. Postupně se narodily dvě děti, dcera Vlasta a syn Ivo. Bohužel, jakákoli rodinná idyla skončila tím, jak si pamatuju, jak maminka seděla před rádiem a plakala. Hlásili, že 15. března nás obsadili Němci. I na příchod těch Němců si pamatuju, protože bylo neskutečně špatný počasí. Ledový jehličky hnaný větrem, když jsem šla do školy, to bylo přímo jako předurčení těch dalších let.“
Vlasta Šnelková se narodila jako Vlasta Kouklíková 28. května 1930 v Polné na Vysočině. Otec Václav Kouklík měl za sebou minulost legionáře v Rusku, byl pobočníkem a přítelem generála Vojtěcha Luži. V Polné se stal ředitelem školy a oba, i jeho žena Vlasta, zde působili jako učitelé. Za německé okupace se otec angažoval v odbojové organizaci Obrana národa. V roce 1940 byl zatčen se skupinou odbojářů z tehdejšího Německého Brodu. Čelil výslechům, nakonec jej ale z vězení v květnu roku 1942 propustili. Učit už nesměl, stal se pomocným dělníkem. Brzy nato ho úřady přidělily k pracovnímu nasazení do Říše. V roce 1943 se mu podařilo dostat se na práci do Vamberka ve východních Čechách. V květnových dnech roku 1945 působil jako velitel povstalců v Polné. Po několik let směl zase učit, ale s nástupem komunistů v roce 1948 ho jako národního socialistu a sokola čekalo překládání z místa na místo. Vlasta vystudovala obchodní akademii a roku 1947 se z Polné přestěhovala do Prahy. Do roku 1986, kdy odešla do penze, pracovala v Praze v zahraničním obchodě v účtárně, pracovně pobývala v Sýrii a čtyři roky také na Kubě, v Havaně. V roce 2019 vyšla výpravná kniha Polensko, střípky z historie a současnosti, sestavil Jan Prchal, kde je zachycen příběh otce pamětnice, Václava Kouklíka. Na své rodiče pamětnice vzpomíná s láskou a obdivem, hlavně pro jejich vysoký morální kredit. Zemřela 24. září 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
