Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Prokop Šmirous (* 1939)

• narozen 29. srpna 1939 v obci Leština u Světlé

• rodina vlastnila v Leštině u Světlé velké hospodářství

• otec Prokop Šmirous st. 19. května 1951 odsouzen na dvanáct let vězení

• rodině zkonfiskován majetek a vystěhována

• otec z vězení na amnestii propuštěn po deseti letech v roce 1960

• pamětník vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně

• kandidát věd (CSc.)

• v roce 2016 žil v Šumperku

Život Prokopa Šmirouse hluboce ovlivnily události, které se staly krátce po nástupu komunistického režimu v Československu. Jeho otce, jednoho z největších hospodářů v Leštině u Světlé, totiž 19. května 1951 ve vykonstruovaném procesu „Kritzner a spol.“ odsoudili na dvanáct let vězení. Rodině následně stát zkonfiskoval majetek a o několik měsíců později matku se třemi dětmi naložili na nákladní auto a odvezli do jiného kraje. Otec se s podlomeným zdravím z vězení vrátil až po deseti letech. Prokopa Šmirouse tak v době dospívání, v nejtěžším životním období, připravili o tátu.

Na kraji obce stávalo moderní hospodářství

Prokop Šmirous se narodil 29. srpna 1939 v rodinném hospodářství v obci Leština u Světlé. Pochází z významného zemědělského rodu. Otec i matka patřili k majetným statkářským rodinám a dědečka Františka Šmirouse dokonce za Českou agrární stranu zvolili do Českého zemského sněmu. Právě on zakoupil pro pamětníkova otce část zbytkového statku s dvaceti hektary polností v Leštině u Světlé. Rodiče pamětníka Prokop Šmirous st. a Klementýna Šmirousová hospodářství postupně zmodernizovali a přikoupili další pozemky, až se s jedenatřiceti hektary orné půdy a čtyřmi hektary pastvin a luk jejich hospodářství zařadilo mezi tři největší v obci. Otec v Leštině u Světlé zastával významné postavení. Stal se jedním ze zakládajících členů místního lnářského družstva, dělal starostu místního Sokola a dlouhá léta také starostu v obci.

Rané dětství prožil pamětník v období druhé světové války. Otec se tehdy prý jako starosta dostal do střetu s nacistickou mocí. „V Leštině nějaký odboj probíhal a otce Němci postavili ke zdi, že ho na místě popraví. Maminka na to nechtěla vzpomínat,“ vypráví Prokop Šmirous, který vzhledem k tehdejšímu nízkému věku nezná podrobnosti. Jeho první vzpomínka z válečného období se váže k ubytování německé posádky na hospodářství, která si z jednoho pokoje udělala krejčovskou dílnu. S blížící se frontou ale ze dne na den zmizeli a krátce poté následovalo osvobození obce.

V poválečné konjunktuře otec prosperující hospodářství zmodernizoval. Díky pomoci Unnra koupil nový traktor Ford-Ferguson, dvouradlicový pluh, kultivátor, shrnovač a obraceč sena a dojicí strojní zařízení pro svých osmnáct červenostrakatých krav. „Měli jsme všechno, že v té podobě by to mohlo existovat i dnes,“ vypráví pamětník, který se už v dětství musel zapojit do práce na statku a od devíti let jezdil s traktorem orat pole. „Mně ta práce nevadila, ale naopak bavila,“ dodává.

Nastaly zlé časy

Jenže již volby v roce 1946 naznačily, že doba se změnila, a do vedení obce byli zvoleni zástupci komunistické strany. „Došlo k proměně, a když se o rok později dělaly sokolské šibřinky, tak rodiče říkali, že je to určitě naposledy, protože to noví funkcionáři nemají rádi,“ vypráví pamětník, který se po válce stal také členem místní sokolské organizace.

A nastolený trend se potvrdil v únoru 1948, kdy veškerou moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana. Nejprve v rámci revize pozemkových reforem zemědělcům vyvlastnili veškerou půdu nad padesát hektarů. To ale nebylo zdaleka všechno a následovala kolektivizace podle sovětského vzoru. Od roku 1949 se začala zakládat jednotná zemědělská družstva (JZD), která měla zlikvidovat sociální skupiny obyvatel, jež tradičně stály v tvrdé opozici vůči komunistické straně. Na Havlíčkobrodsku kolektivizace probíhala obzvlášť bezohledně. Tak jako naprostá většina větších hospodářů, i otec odmítal vstoupit do JZD dobrovolně. Nejprve proto dostal nařízení, aby propustil své tři stálé zaměstnance, a razantně mu navýšili povinné dodávky zemědělských komodit státu. „Začali tam působit někteří soudruzi a chodit po jednotlivých sedlácích, aby se tam založilo zemědělské družstvo. Někteří říkali, že to nemá cenu, dokud tam nevstoupí velcí sedláci jako Šmirous, Zelený a Landa. Tak to asi pochopili a vzali to jinou cestou,“ vzpomíná Prokop Šmirous, jak se významní hospodáři stali hlavními nepřáteli místních funkcionářů.

Rodinu v roce 1949 také hluboce poznamenala tragická smrt teprve dvouleté nejmladší dcery Dagmar. „Splašil se kůň, utekl z pole a sestřička zrovna stála v bílém na dvoře. Kůň se jí nevyhnul. Maminka tím hrozně trpěla,“ vypráví se slzami v očích Prokop Šmirous.

Atmosféra v obci byla značně napjatá, zvláště když v lednu 1950 ve vedlejší Číhošti zatkli římskokatolického kněze Josefa Toufara a obvinili ho ze zinscenování tzv. číhošťského zázraku. O měsíc později zemřel na následky mučení během výslechů StB. „Všichni to intenzivně vnímali a v obci to bylo znát,“ dodává pamětník, který se během hodin katechismu s Josefem Toufarem několikrát osobně setkal.

Nasadili konfidenta

Odpor sedláků na Havlíčkobrodsku se komunistický režim rozhodl zlomit nastolením atmosféry strachu. V srpnu 1949 se v kraji objevil Karel Hořínek, válečný kolaborant, který byl za svou činnost po válce odsouzen na čtrnáct let vězení, z něhož se mu ale v červnu 1949 podařilo uprchnout. Jak ve své rigorózní práci Počátky komunistické represe na Havlíčkobrodsku analyzuje Michal Arnot, jeho útěk s největší pravděpodobností zinscenovala StB, která Karla Hořínka následně použila pro svůj plán. Měl totiž v oblasti založit protikomunistické odbojové skupiny, které by režimu posloužily k odsouzení desítek lidí nesouhlasících s nastolenými poměry. Karel Hořínek se opravdu spojil s několika odpůrci režimu a v kraji založil odbojové skupiny, jež ale v podstatě nevyvíjely žádnou aktivitu, až na dodání několika informací hospodářského charakteru.

V Leštině u Světlé navázal Karel Hořínek spolupráci s truhlářem Ladislavem Kritznerem, který v obci a okolí sháněl další lidi pro odbojovou činnost. V březnu 1950 přivedl Ladislav Kritzner Karla Hořínka k vedle bydlící rodině Šmirousových. „Soused k nám v noci přišel se zraněným člověkem, aby ho táta naším autem zavezl do Habrů k doktorovi. Tatínek nikdy nikomu neřekl ne, a tak ho naložil a odvezl.“ A právě to byl nakonec jediný důvod, proč otec strávil deset let v komunistických kriminálech a pracovních táborech. Už předtím v únoru 1950 totiž StB v celém kraji spustila rozsáhlé zatýkání, které pokračovalo až do července téhož roku a postihlo desítky osob. V květnu 1950 si přišli i pro Ladislava Kritznera a o měsíc později odvezli také otce pamětníka. „Mamince tehdy říkali, ať se nebojí, že za tři dny ho vrátí, že jen potřebují něco vyšetřit,“ vzpomíná Prokop Šmirous a dodává, že StB v obci do svého černého automobilu naložila dalších několik lidí.

Padlo několik trestů smrti

Otce odvezli do Jihlavy, kde prošel desítkami krutých výslechů. Rok a půl trvalo, než StB s pomocí falešných důkazů vykonstruovala odbojové skupiny a mohlo dojít k soudu. 19. května 1951 v procesu „Kritzner a spol.“ stanul Prokop Šmirous společně se šesti lidmi z Leštiny u Světlé nebo z kilometr vzdálených Dobrnic na lavici obžalovaných v Brně. Nikomu kromě Ladislava Kritznera nebyla dokázána žádná odbojová činnost, přesto šest mužů a jedna žena dostali souhrnný trest sedmdesát let vězení. Prokop Šmirous se jako jediný k vymyšleným činům nepřiznal, přesto ho soud poslal za velezradu na dvanáct let do vězení a nechal zkonfiskovat veškerý jeho majetek včetně jeho dědictví po rodičích – zemědělské usedlosti v Bukové s patnácti hektary polností. Ten den odsoudili i dalšího majetného hospodáře z Leštiny u Světlé Josefa Zeleného, a konečně tak nic nestálo v cestě založení JZD.

Následovalo ale několik dalších procesů spojených s Karlem Hořínkem, v nichž zkorumpovaní soudci poslali desítky nevinných lidí na dlouhá léta do vězení. Padly i dva tresty smrti, které byly následně vykonány. Popravili i Karla Hořínka. Nešlo tehdy o ojedinělý jev, že konfident, jenž toho věděl příliš, skončil na popravišti.

Naložili je do nákladního auta a odvezli z domu

Rodinné hospodářství převzal národní správce nejprve z Leštiny u Světlé a později ze Žďáru nad Sázavou. Zatímco ten první se choval slušně, druhý se je snažil ponižovat. Rodina bez otce a hospodářství neměla žádný příjem, a tak matku správce milostivě přijal jako dojičku krav, protože nové strojní dojení nechal odstranit. Po několika týdnech ale matka kvůli nemocným rukám nemohla v práci pokračovat. „To bylo zlé. Neměli jsme žádné peníze. Naštěstí pomohli příbuzní,“ vzpomíná Prokop Šmirous a dodává, že i někteří sousedé jim v nouzi podali pomocnou ruku.

Prokop Šmirous tehdy docházel do měšťanské školy v městečku Golčův Jeníkov. Od některých učitelů se dočkal podpory, ale našli se i takoví, kteří se jedenáctiletého chlapce snažili ponížit před celou třídou. „Učitel občanské výchovy Rada v jedné lekci vyzval děti, aby řekly, co dělají jejich rodiče. Vyvolal mě a říkal: ,Tak Šmirous, řekni nám, co dělá tvůj táta, že je v kriminále. Jaký je to nepřítel státu.‘ Samozřejmě jsem se rozbrečel. Vyhodil mě ze třídy a hotovo,“ vzpomíná a dodává, že to pro něj bylo tehdy nejtěžší životní období. Chyběl mu otec, kterého mohl jen jednou v roce 1957 navštívit ve vězení a jinak ho deset let znal jen z dopisů. „Ubylo mně dětských radostí, protože jsem měl najednou jiné starosti, ale nemůžu si stěžovat, protože jsme se měli rádi.“

Už dva měsíce po soudu s otcem dostala Klementýna Šmirousová a její tři děti výměr k vystěhování. „Přijela komise, co si můžeme a nesmíme vzít s sebou. Museli jsme tam nechat i ledničku, pračku a elektrický sporák AEG, který maminka dostala jako svatební dar. Pak se to vymáhalo zpět. Všechno tam muselo zůstat. Mohli jsme si vzít akorát dvě postele, peřiny a nějaké věci.“ Cílovou stanicí se stala vlhká místnost v neobydleném domě v Růžkových Lhoticích ve Středočeském kraji. Naštěstí se díky dobrým sousedům Čepkovým o jejich vystěhování dozvěděli příbuzní a hned druhý den pro ně přijeli strýcové pamětníka Josef Šťastný a Jaroslav Kuta. „Jeli za statkářem, který nás tam měl ubytovat a zaměstnat, a ten sdělil, že o nás nemá zájem, že se nepotřebuje o někoho starat. Mám dojem, že strýc ho dokonce nechal podepsat nějaký papír. Naložili těch pár věcí, co jsme tam měli, a odvezli na Vysočinu.“ Členy rodiny si pak rozebrali příbuzní. Zatímco matce a sestře Klementýně poskytl jednu místnost v Havlíčkově Brodě strýc Josef Šťastný, pamětník se sestrou Ivanou skončili u sestřenice Vlasty Augustinové v obci Buková nedaleko Nížkova, kde bydleli v rodinném a také zkonfiskovaném hospodářství. Všichni měli na pět let zákaz vstupu do Leštiny u Světlé, přesto pravidelně tajně jezdili k hrobu tragicky zemřelé Dagmar.

Jak již bylo zmíněno, Prokop Šmirous pochází z významné zemědělské rodiny, a tak otec nebyl jediným z rodu, koho komunistická justice poslala do vězení. Skončil tam také strýc pamětníka Ladislav Novotný, hospodář z Polné, a také strýc Josef Šťastný, u nějž bydlela matka a sestra Klementýna. Po znárodnění jeho knihařského podniku ho odsoudili na dva roky, že státu neodevzdal všechny stroje. „Mašiny vzali a odvezli do šrotu,“ dodává pamětník.

Važte si vzdělání, není zadarmo

Prokop Šmirous po měšťanské škole nastoupil na Střední zemědělsko-technickou školu v Bystřici nad Perštejnem. Přijali ho jen díky řediteli Ing. Josefu Kořínkovi, kterého nezajímal jeho posudek. I když měl pamětník vynikající prospěch, ve čtvrtém ročníku ho vyloučili. Jeden ze studentů nižšího ročníku, Růžička, totiž v pololetí propadal ze dvou předmětů. Nešlo by o nic zvláštního, kdyby se nejednalo o syna činovníka okresního výboru KSČ ve Žďáru nad Sázavou. „Jeho otec hned následující týden vlétl do školy a nechal si předložit seznam všech studentů. Během několika dní mě vyloučili,“ vzpomíná Prokop Šmirous, jak mu jednoho rána sdělili, že musí školu opustit, aniž se mohl rozloučit se svými spolužáky.

Prokop Šmirous pak krátce pracoval ve strojní traktorové stanici (STS) v Bukové a poté nastoupil na povinnou vojenskou službu u motostřeleckého útvaru v Šumperku. A právě během vojny otce v květnu 1960 po deseti letech propustili na amnestii z vězení a mohl odjet za svou ženou do Havlíčkova Brodu. Pamětník tam za ním chtěl okamžitě přijet, ale nedostal povolení k opuštění kasáren. Dorazil proto o měsíc později. „Sešli jsme se, jako kdybychom se viděli včera,“ dodává s očividným dojetím Prokop Šmirous.

Už na vojně si pamětník podal přihlášky na několik škol, aby mohl dokončit započaté studium. Na všechny mu ale přišlo zamítavé stanovisko, a tak si po ukončení základní vojenské služby našel místo pomocného technika ve Výzkumném ústavu lnářském v Šumperku (dnes Agritec). Poté byl konečně přijat k dálkovému studiu na zemědělské škole v Šumperku. Po jejím úspěšném absolvování ale toužil po vyšším vzdělání a v roce 1962 ho přijali na Vysokou školu zemědělskou v Brně, kterou o pět let později dokončil. Po značných peripetiích a několika odmítnutích v pokračování studia mu byl v roce 1983 udělen titul kandidáta věd (Csc.). „Jsem rád, že jsem se kvůli tomu nemusel ohnout,“ dodává.

Potíže s StB a vrácení rodinného majetku

Ještě předtím se ale pamětník v roce 1973 oženil s Miladou Johnovou. I přes několik doporučení odmítl vstoupit do komunistické strany, což se prý projevovalo na jeho platu. Jako odborník v oblasti chemické ochrany rostlin jezdil občas do zahraničí, a tak ho několikrát kontaktovali dva muži ze šumperské StB, jestli by jim nepodával informace. „Jednou si mě posadili do auta a jezdili se mnou po okolí, aby to nikdo neslyšel,“ vzpomíná Prokop Šmirous, který i přes velký strach z následků spolupráci odmítl.

Navrácení rodinného majetku po pádu komunismu se už bohužel nedožil ani jeden z rodičů. Otec zemřel v roce 1983 a matka v roce 1990. Prokop Šmirous tehdy přemýšlel, že naváže na rodinnou tradici a začne v Leštině u Světlé opět soukromě hospodařit na rodinném statku, který byl po čtyřicetiletém užívání JZD ve velmi špatném stavu. Po několik let trvající restituci své úmysly přehodnotil. „Dostal jsem to až posledním rozhodnutím v roce 1998. Trvalo to tak dlouho, že jsem vystřízlivěl a přišel k rozumu, že to není místo, kde by mě rádi viděli a kde bych měl pokračovat ve svém životě,“ vypráví pamětník, který pak s dalšími dědici statek i polnosti pronajal a v roce 2016 prodal místnímu soukromému hospodáři.

„Člověk může pochybovat o tom, co vidí, člověk může pochybovat o tom, co slyší, ale nikdy nezapochybuje o tom, co se naučil dělat vlastníma rukama,“ dodává na závěr Ing. Prokop Šmirous, CSc., který ve svých třiasedmdesáti letech zastává místo předsedy Akademie zemědělských věd a jednatele a vedoucího oddělení ochrany rostlin ve firmě Agritec Šumperk.

ARNOT, M., Počátky komunistické represe na Havlíčkobrodsku. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze: rigorózní práce, 2006.