„Přijela komise, co si můžeme a nesmíme vzít s sebou. Museli jsme tam nechat i ledničku, pračku a elektrický sporák AEG, který maminka dostala jako svatební dar. Pak se to vymáhalo zpět. Všechno tam muselo zůstat. Mohli jsme si vzít akorát dvě postele, peřiny a nějaké věci a odvezli nás do Růžkových Lhotic, kde nás vyložili. Byl to statek, ve kterém, jak jsem se později dozvěděl, jeden čas bydlel Bedřich Smetana. Vevnitř v místnostech byly nějaké malby a bylo to mokrý. Neobývané a vlhké. Tak jsme tam přenocovali, protože nám tam vyhodili postele a peřiny. V Leštině jsme měli dobré známé Čepkovy, kteří podali informaci příbuzným, takže druhý den tam za námi poslali auto, ve kterém přijel strýc. Jeli za statkářem, který nás tam měl ubytovat a zaměstnat, a ten sdělil, že o nás nemá zájem, že se nepotřebuje o někoho starat. Mám dojem, že strýc ho dokonce nechal podepsat nějaký papír. Naložili těch pár věcí, co jsme tam měli, a odvezli na Vysočinu.“
„I u nás za války na začátku pětačtyřicátého roku si Němci zřídili takový štáb. Zabrali nám dva pokoje. Jeden, kde jsme spaly my tři děti, tam si zřídili krejčovskou dílnu, a pak ještě velký pokoj, kde si zřídili svou úřadovnu, takže jsme všichni zůstali jenom v ložnici. A někdy na konci dubna s postupující frontou je to zřejmě dovedlo k tomu, že odešli.“
„Po Zázraku v Číhošti se do Číhoště, která je šest kilometrů od Leštiny, sjížděli podívat zahraniční novináři, všichni místní věřící a i jiní zvědaví lidé a dál se o tom hovořilo. Když se to potom snažili znovu sehrát a vyšetřovali to, tak se mnoho věcí prosáklo, i když měly být utajené, a vzbudily další obavy. Doma se o Číhošti hovořilo jako o předznamenání něčeho horšího. A ono to skutečně postupně přišlo.“
„V devětačtyřicátým už změnili povinné odvody brambor, obilí a všeho ostatního. Otec nesměl zaměstnávat další lidi, trvalo to jenom rok, protože pak nám to vzali. Začali tam působit někteří soudruzi a chodit po jednotlivých sedlácích, aby se tam založilo zemědělské družstvo. Někteří říkali, že to nemá cenu, dokud tam nevstoupí velcí sedláci jako Šmirous, Zelený a Landa. Tak to asi pochopili a vzali to jinou cestou. Nastrčili nějakého estébáka, že je to zahraniční zpravodaj.“
„Škola byla dobře vedená. Řekl bych, že i díky řediteli, inženýru Kořistovi, který, dej mu Pánbu lehké odpočinutí, se potom přiznal, že když přišly moje dokumenty, tak je zlikvidoval, aby mě mohl vůbec přijmout. Domluvili jsme se tak, že jsem v pohovorech uváděl, že můj otec je dělník v Jáchymově. To byla svým způsobem pravda, takže jsem ani moc nelhal a ve škole jsem vydržel. Jenomže ve třetím ročníku tehdy studoval chlapec, který se příjmením jmenoval Růžička a moc mu to nešlo, takže dostal na pololetí tři pětky. Jeho otec byl funkcionář partaje ve Žďáru nad Sázavou a přišel si do školy pohovořit, jak je to možné. Nechal si prověřit seznam studentů a narazil na to, že jsem tam taky já, a nařídil vedení školy mě okamžitě propustit.“
„To jsem nastoupil do školy v městečku Golčův Jeníkov a pamatuji si, že učitel občanské výchovy Rada v jedné lekci vyzval děti, aby řekly, co dělají jejich rodiče. Vyvolal mě a říkal: ,Tak Šmirous, řekni nám, co dělá tvůj táta, že je v kriminále. Jaký je to nepřítel státu.‘ Samozřejmě jsem se rozbrečel. Vyhodil mě ze třídy a hotovo.“
Prokop Šmirous se narodil 29. srpna 1939 v obci Leština u Světlé nad Sázavou, kde jeho rodiče vlastnili hospodářství s 31 hektary orné půdy a čtyři hektary pastvin a luk. Během první vlny kolektivizace jeho otec stejně jako další velcí hospodáři odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva. V červnu 1950 ho proto zatkla StB a 19. května 1951 ho ve vykonstruovaném procesu Kritzner a spol. odsoudili na dvanáct let vězení. Rodině následně stát zkonfiskoval majetek a o několik měsíců později matku s třemi dětmi naložili na nákladní auto a odvezli do jiného kraje. Otec se s podlomeným zdravím z vězení vrátil až po deseti letech. Prokopa Šmirouse tak v době dospívání, v nejtěžším životním období, připravili o tátu. Pamětník ale bojoval a i přes špatný třídní a politický původ se mu po mnoha peripetiích podařilo vystudovat Vysokou zemědělskou školu v Brně a v roce 1983 mu byl udělen titul kandidát věd.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
