Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Šmíd (* 1970)

• narodil se 27. ledna 1970 v Berouně

• v roce 1988 se stal studentem Matematicko-fyzikální fakulty UK

• jeho jméno je spjato s historií sametové revoluce

• studentské demonstrace 17. listopadu 1989 se neúčastnil

• během víkendu po 17. listopadu se však rozšířila fáma o jeho smrti na Národní třídě

• v neděli 19. listopadu ho kvůli tomu vyšetřovala policie

• natočil šot pro Československou televizi, v němž potvrdil, že žije

• po revoluci se vrátil ke studiu

• zabýval se počítači

• v roce 2023 žil v Berouně

Fáma o jeho smrti byla jednou z rozbušek sametové revoluce. Když se v neděli 19. listopadu 1989 rozletěla do světa zpráva, že během zákroku bezpečnostních sil na Národní třídě zemřel dvacetiletý student Matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd, pro mnohé to znamenalo příslovečnou poslední kapku. Informace se později ukázala jako nepravdivá, přesto podstatně přispěla k pádu komunistického režimu v Československu. Martin Šmíd, jehož údajná smrt přinejmenším urychlila vývoj listopadových dní, však podstatnou dějinnou úlohu sehrál jen shodou okolností a bez svého aktivního přičinění.

Počítače tehdy začínaly

Narodil se v Berouně 27. ledna 1970 potomkům selských rodů, jejichž majetek sebrali v padesátých letech komunisté. Oba jeho dědové byli v souvislosti s kolektivizací vězněni, rodiče pak zůstali v zemědělství jako zaměstnanci jednotného zemědělského družstva – otec se živil jako agronom, matka účetnictvím.

S rodiči a sestrou vyrůstal v rodinném domku v Berouně. Jeho otec byl ve straně, a pokud šlo o vztah k vládnoucímu režimu, politická situace se prý brala spíš jako danost, vůči níž se nijak zvlášť kriticky nevymezovali. „Bralo se to tak, že to tak je. Samozřejmě rodiče pamatovali padesátá a šedesátá léta, viděli, co se stalo jejich rodičům. Ale bylo to spíš takové – moc nevyčuhovat,“ shrnuje Martin Šmíd.

Chodil do Pionýra a byl také členem Socialistického svazu mládeže, jak bylo tehdy obvyklé. Bez potíží se dostal na berounské gymnázium. Tam pro sebe objevil počítače – škola totiž už v roce 1987 vlastnila dva osmibitové osobní počítače IQ 151, z dnešního pohledu „prehistorické“ stroje československé výroby, které se sice ještě téměř nevyužívaly při výuce, ale někteří učitelé je mimo výuku zájemcům zpřístupňovali.

„V té době to začínalo. Nemělo to monitor, ale připojenou přenosnou televizi a kazetový magnetofon, na který se to nahrávalo. Nemělo to žádný disk – pevný, a dokonce ani floppy disk. V podstatě to bylo jednoduché,“ popisuje Martin Šmíd, který tehdy kvůli počítačům začal ve škole trávit celá odpoledne a večery. „S kamarádem nebo se dvěma jsme tam byli v podstatě do noci a učili jsme se programovat.“

V Praze visí moje parte

Bavila ho i matematika, a po maturitě v roce 1988 proto zamířil na Matematicko-fyzikální fakultu UK, vybral si obor Teoretická kybernetika, matematická informatika a teorie systémů. Přijímačkami prošel bez problémů, úspěšně absolvoval i obligátní zkoušku z „politického přehledu“.

„Vzpomínám si, že nás na to nějakým kurzem připravovali na gymnáziu. Ale na tom Matfyzu to v podstatě nebrali úplně vážně, i když udělat se to muselo,“ vysvětluje a dodává, že pokud je mu známo, zkoušející tehdy měli na výběr z asi padesáti otázek týkajících se dějin KSČ a podobně, opakovaně ale uchazečům zadávali stále stejné téma: „Osobnosti oboru, který jste si vybral“ – tedy jedinou nepolitickou otázku.

Matfyz se v roce 1989 stal jedním z center vznikajícího studentského hnutí. Studoval zde Marek Benda nebo Michal Klíma, kteří toho roku založili Nezávislé studentské sdružení STUHA. To se spolu s lidmi ze studentských časopisů působících pod hlavičkou SSM podílelo na organizaci studentské protestní manifestace na Albertově 17. listopadu. Shromáždění, které se později vydalo průvodem na Vyšehrad a skončilo na Národní třídě brutálním zásahem silových složek, bylo díky záštitě SSM původně povolené. Martin Šmíd se ale na něj nechystal. „Na demonstraci jsem nejel, jel jsem domů,“ podotýká s tím, že v devatenácti letech neměl zájem se politicky angažovat, ani se nechtěl do ničeho „zaplést“.

Pátek 17. listopadu pro něho tedy byl zcela obyčejný den a nic zvláštního neprožil ještě ani v sobotu. Večer podle svých slov odešel na pivo, a když se později vrátil, od své sestry se dozvěděl, že ho údajně hledala policie. Nic bližšího však sestra nevěděla, a tak šel spát. „Teprve v neděli ráno najednou telefon: ‚Volá ti nějaká holka z Prahy.‘ A byla to spolužačka, která mi volala, že v Praze visí moje parte, nebo tedy parte se jménem Martina Šmída. A že ho údajně zabili.“

Oba Martinové Šmídové nalezeni

Zpráva, která se od soboty rychle šířila, hovořila o smrti dvacetiletého Martina Šmída, studenta Matfyz. Na Matematicko-fyzikální fakultě však v té době studovali dva studenti toho jména, oba navíc byli stejně staří. Oba Martinové Šmídové se také navzájem znali. „I ta holka znala toho druhého. Tak jsme si v tom telefonu říkali: ‚Chudák, tak ho tam asi zabili.‘“

Za „berounským“ Martinem Šmídem pak přijela policie – nejprve kriminálka z Berouna, poté i Státní bezpečnost, která mu prý položila pár otázek a zase odjela. Kriminalisté si ho ale odvezli k výslechu; ukázali mu přepis vysílání Svobodné Evropy, v níž disident Petr Uhl zveřejnil zprávu o „mrtvém studentovi“. „Takže jsem četl ten přepis a oni po mně chtěli, abych vypovídal proti Petru Uhlovi. Tenkrát ho obvinili z poškozování zájmů republiky v cizině. V podstatě jsem vypovídal, že žiju,“ vypráví Martin Šmíd, kterého pak kriminalisté požádali, aby vystoupil v Československé televizi, s čímž souhlasil.

Redaktor Petr Holubec za ním přijel přímo na berounskou kriminálku. „Odtud mě odvezli šestsettřináctkou hezky ke mně domů, tam připravili natáčení. Maminka řekla: ‚Stop, napřed se oholí, takhle nepůjde do televize.‘ Oni ji sice přesvědčovali, že za hodinu to musí být ve zprávách, protože celý národ na to čeká, ale museli počkat, až se oholím. Pak mě natočili a v půl osmé jsem byl jako první zpráva.“ Zároveň televize odvysílala šot i s „druhým“ Martinem Šmídem – teprve z něj se pamětník dozvěděl, že ani jeho jmenovec o život nepřišel.

K ničemu mě nenutili

Tím ještě pro Martina Šmída celá věc neskončila. Berounská kriminálka jim oznámila, že ho bude hlídat. „Oni měli ještě furt strach, aby mě někdo dodatečně něco neprovedl. Že by mohli přijít nějací studenti a přesvědčovat mě. Nebo aby mě dodatečně někdo neklepl,“ vysvětluje. Jeho otec se s jedním z kriminalistů znal, a tak policisty pozval do bytu. „Řekl, že když teda hlídat, tak že když tam bude on, můžou spát u nás doma v obýváku. Tak tam byli v obýváku do rána a ráno mě dovezli do Prahy neoznačeným civilním autem.“

Druhý den ho tedy vysadili na Malostranském náměstí, kde tehdy byla jedna z učeben Matfyz, v níž se však v pondělí 20. listopadu 1989 již neučilo, ale stávkovalo. Martin Šmíd říká, že neví, zda ho pak policie ještě sledovala. „Možná ještě pár dní jo… Řekli mi, ať nikam nechodím, tak jsem asi den dva nikam nechodil, ale ve středu už jsem pak jel na demonstraci na Václavák a už jsem si chodil, kam jsem chtěl.“ Stávky se účastnil a z pádu komunistického režimu měl radost, byť to prý pro něj nebyla otázka „bytí a nebytí”.

V pondělí také dle dřívější domluvy zatelefonoval děkanovi Matematicko-fyzikální fakulty a poté za ním odjel na děkanát. „Tam už na mě čekalo Rudé právo, že budu dělat rozhovor. Můj jmenovec ale nepřijel, řekl, že jim nebude dávat rozhovor, a já jsem řekl, že sám ho dělat také nebudu.“ Do politických prohlášení ho prý nikdo netlačil. „Nenutili mě k ničemu ani nepřesvědčovali,“ doplňuje.

Svých dvacet minut slávy jsem už zažil

Jak vlastně došlo k rozšíření fámy o jeho smrti, ho později zajímalo, celá věc ale byla velmi zamotaná a vyšetřování nepřineslo výsledky, které by mu záležitost jasně osvětlily. Kauzy se v revolučních dnech ujali nejprve studenti právnické fakulty, později ji vyšetřovala policie. Počátkem roku 1990 byl Martin Šmíd vyslýchán také vojenskou prokuraturou – to již v době po odhalení příslušníka SNB Ludvíka Zifčáka, který se pod falešným jménem Růžička infiltroval do studentského hnutí a 17. listopadu údajně „sehrál“ mrtvého studenta. „Proti němu jsem pak taky vypovídal. A proti jeho velícímu důstojníkovi.“                                                    
Po revoluci se Martin Šmíd vrátil ke studiu, nakonec však Matfyz nedokončil. Rok pracoval jako programátor, poté nastoupil na Českou zemědělskou univerzitu v Suchdole. I tam studoval informatiku, titul získal v roce 1998. Nadále se zabýval počítači a práce s nimi ho také živila. Mnoho let programoval, dnes, kdy prý je na vývojáře „už starý“, je datovým analytikem. Vede spokojený život, jeho velkým koníčkem se stalo cestování.

Žádosti o rozhovor na téma „mrtvý student“ podle svých slov většinou odmítá. Rozhovor však poskytl studentům berounského gymnázia, kteří jeho příběh zpracovali v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Teprve poté souhlasil i s natáčením pro archiv Paměti národa. „Svých dvacet minut slávy už jsem zažil,“ uzavírá Martin Šmíd.