Martin Šmíd

„Tenkrát Petr Holubec – já jsem ho neznal ještě, to byl ještě neznámý redaktor, ale jeho otec Vít Holubec byl známý redaktor – a Petr Holubec, tenkrát snad na Kladně dělal v nějakém regionálním zpravodajství, přijel na tu policii. A tam odtud mě odvezli šestsettřináctkou ke mně domů hezky, tam připravili to natáčení. Maminka řekla – stop, napřed se oholí, takhle nepůjde do televize. Oni sice ji přesvědčovali, že za hodinu to musí být ve zprávách, protože celý národ na to čeká. Tak tedy počkali, až se oholím, pak mě natočili a v půl osmé jsem byl jako první zpráva. To někde ještě určitě jste viděli, tak víte… Že se objevily informace na západních těch, že jsem mrtvej. Dali ten šot se mnou. A následně po něm byl šot s tím mým jmenovcem, který byl natočený v menze u Kolejí 17. listopadu.“

„V sobotu se vlastně nestalo taky nic. Já jsem šel na pivo někam a rodiče šli někam na ples. Doma zůstala akorát sestra. A přišel jsem večer dřív než ti rodiče ještě. Tam byl papír někde u dveří nebo u vchodu, ať ji vzbudím. Tak jsem ji vzbudil a říkám: ‚Co se děje?‘ ‚Volala ti nějaká holka z Prahy a hledají tě policajti.‘ Já říkám: ‚Co chtěli?‘ ‚Nevím,‘ Tak jsem šel spát. Rodiče přišli později, protože ti byli někde na plese. Asi našli nějaký další papír nebo ten můj jsem špatně vyhodil, já už nevím, přečetli papír, vzbudili sestru, vzbudili mě, co jsem provedl. ‚Já nic nevím.‘ Teprve v neděli ráno, když se nic nedělo, tak najednou telefon: ‚Volá ti nějaká holka z Prahy.‘ A byla to spolužačka, která mi právě volala, že v Praze visí moje parte, nebo tedy parte se jménem Martina Šmída. A že údajně ho zabili. A protože tenkrát jsme byli na Matematicko-fyzikální fakultě dva toho jména, stejně staří, dva Martinové Šmídové, tak jsem si říkal… a znali jsme se navzájem, i ta holka ho znala, toho druhého – tak jsme si říkali: ‚Chudák, tak ho tam asi zabili.‘“