Hana Smekalová roz. Polanská

„Táta měl takové bolesti, že se vrátili nazpátek a s maminkou si pak jednou vykračovali na Václavském náměstí, nedaleko Pečkárny. Naneštěstí je potkal Wolner, který šel asi z oběda nebo kam a pozastavil se. Tatínek byl totiž Wolnerův případ.“ - „A kdo byl Wolner?“ - „Wolner byl Čech, který se dal k Němcům, byl to vyšetřovatel a měl na starost odbojáře. Velel těm dvěma, co nás přišli přepadnout do Žitné. Otec a máma byli jeho stěžejní případ a snažil se pořád sondovat, co ještě táta s mámou neřekli, a chtěl dostat celou tu partu. Tatínek říkal, že jich bylo 180. Táta říkal, že znali vždy jen toho před sebou a za sebou a jinak se neznali. Ten, co byl před tátou, byl Kirchberger, mladý spisovatel, co psal detektivky. Jako spisovatel byl dobrý, ale charakterově byl hnusnej. Tak ten je tam všechny navezl, i tátu. Táta nikoho nevyzradil. Takže potom, co je potkal Wolner, zavřeli ho znovu. Nešel rovnou do Buchenwaldu, ale nejdříve do Terezína na Malou pevnost.“

„Zatčení bylo hrůzostrašné. Byla tam s námi služebná Věra, mladá čtyřiadvacetiletá žena, kterou naši zaměstnali, aby ji Němci neodvedli do Německa do totálního nasazení. Přišli tam tři gestapáci a hrozně řádili. Mně se jako malé holce líbilo, že ten jeden byl plešatý, a když vlezl do spíže, kde byly pověšené uheráky, ten jeden mu udělal bouli na hlavě. Věra mu musela dát mokrý hadr na hlavu a mně se hrozně líbilo, že je praštěnej. Ti ostatní tam rozhazovali věci, rozřezávali je, tatínka uvěznili do křesla a do pokoje mimo nás a tam to všechno prohledávali. Vzhledem k tomu, že jsme se stěhovali do nového bytu, naši si ho postupně zařizovali novým nábytkem. Ještě když tatínka zavřeli, tak nám přivezli kus nábytku, který nebyl dodaný. Tatínka zavřeli 17. března a za dva dny zavřeli maminku.“

„Potom stejně musela maminka nastoupit do těch Řep na těch pár měsíců, které si musela odsedět. Tam se poznala s Miladou Horákovou, se kterou spala na kavalci. Maminka měla dlouhé tmavé vlasy až pod pas, které jí kupodivu neostříhali. Ve vlasech pronesla kříž Ježíše Krista a tak se k němu s Miladou Horákovou tajně modlily. Milada Horáková maminku povzbuzovala. Říkala: ‚Nebreč, ty máš doma dvě holky, já jednu, ale musíme to vydržet.‘ Maminka říkala, že Milada byla statečná a silná osobnost a ona se vedle ní cítila jako mravenec. Přátelství přetrvalo i po válce, kdy Milada navštěvovala maminku i jako zákaznice. Její dcera pak žila někde s tatínkem v Anglii, a tady pak Miladu znova pronásledovali za totáče. Maminka říkala, že komunistům vadila proto, že je tak chytrá a nedá se zlomit.“

„Když byl tatínek zavřený a maminka už byla venku, tak od něj přišlo zkrvavené prádlo. Maminka se zděšeně divila, že je to tak zkrvavené, než pochopila, že jsou to psané vzkazy. Tak když to poznala, tam, co je guma od kalhot a tak podobně, dávala úzké pásky, na které tužkou psala vzkazy a tyto motáky vkládala do prádla. Obdivovala jsem, jak malé písmo psala. Měla na to tenké tužky, které ořezávala. Nevím, jak to tatínek dělal, že měl taky tužku a stejným způsobem jí odepisoval. Tak si posílali vzkazy.“

„Tatínek byl v tom ‚biografu‘, kdy čekal na výslech. V té době tam byl i Fučík. Buď před výslechem, nebo po něm stáli s tatínkem u zdi, s rukama za zády. Tatínek, když se vrátil, tak nám říkal, že kdyby nám ve škole říkali, jaký byl Fučík hrdina, tak máme držet ústa, ale pravda je, že prozradil, co mohl. Ptaly jsme se našeho táty, jestli se považuje za hrdinu. A táta řekl: ‚Ne. Já jsem si vždycky myslel, že jsem srab. Ale to dostanete jednu facku, přijdete o jeden zub, druhou facku, druhý zub. Do kozelce vás svážou, ztřískají a vy si řeknete, že když budete mluvit, ztřískají vás stejně, jako když mluvit nebudete. Tak co já bych jim to říkal. A najednou si řeknete, že jim nemůžete nic říct.‘“