"Samozřejmě, dokud jsem tam [na gymnáziu] byl, tak byly snahy mě od té školy [kněžského semináře] odvést, a připomínali mi, že ta matematika a ta stavební, že to by pro mě přece byla na rozdíl od tohoto perspektiva. Zástupce ředitele říkal, že si myslel, že půjdu politickým směrem, že jsem měl přece vždy jedničku z občanky. Tu už jsem pak samozřejmě nikdy neměl. Ani vyznamenání jsem pak neměl. Prostě navenek byl pak na mě vyvíjen určitý tlak. Ale navenek. Ale zavolal si mě tajně do kabinetu třeba také profesor latiny a říkal mi: 'Ty chceš jít na faráře a jak to, že nechodíš do latiny? No to jsem měl vědět!' Takže vycítil jsem na škole i drobné projevy přízně. Z postu ředitelky ale musela kvůli tomu tehdy odejít posléze naše ředitelka Blažena Chroboková. Byla takzvaně odejita povýšením. Stala se pak nějakou inspektorkou, ale už pak neučila. Kontakt se studenty už pak neměla."
"Člověk v tom žije, tak jsem si to úplně vždycky ani neuvědomoval. Ale byl jsem prostě hlídaný [na vojně]. Spousta věcí pro mě byla v režimu tajná, ke spoustě věcí jsem vůbec neměl přístup. Vybírali se třeba vojáci, kteří budou pochodovat k slavnostní májové přehlídce k výročí osvobození, a i když jsem výškovými parametry odpovídal, tak jsem byl z výběru vyřazen, protože jsem byl takzvaně nespolehlivý. Takže ani pochodovat jsem tam nemohl, protože bych tam třeba mohl něco vyvést. Tak jsem tehdy zůstal sám v kasárnách, abych tam něco neprovedl. Na druhou stranu jsem měl v té době na rotě tehdy snad skoro jediný maturitu, tak mě využívali k psaní na stroji nebo k nějakým kancelářským činnostem. Ale bývalo to tak, že jsem musel psát na stroji na chodbě, protože kancelář pro mě byla tajná, takže jsem opravdu někdy psával v zimě na chodbě v kabátě, protože jsem do kanceláře nemohl. Ale zase někdy jsem tam mohl. Nebo už se zapomnělo, že vlastně nemůžu, tak mi dokonce dali úkol přinést nějaké předpisy. Na štábu se pak zděsili, jak to, že jsem se tam objevil já, a velitel z toho měl pak průšvih, protože poslal Slouka pro nějaké tajné papíry. Tak to prostě bylo. Takže oni se mě někdy báli, někdy mě omezovali. Ale protože už jsem byl velký, tak jsem si z toho dělal někdy legraci."
"Právě až jako duchovní, protože když jsem nebyl duchovní, tak jsem tam [v Pacem in terris] být nemohl. Takže když už jsem pak jako kněz působil v Brně, tak tam takové poznámky byly. Jednou jsem i panu církevnímu tajemníkovi na takovou pobídku říkal, že ať se nezlobí, ale že když maminka nemůže učit, tak já do takové instituce přece nemůžu vstoupit. On, že to byl asi nějaký omyl. Tak jsem mu řekl, že když je to omyl na mé mamince, tak to opravdu nejde. Tak jsem se někdy i tou situací maminky nějak bránil, když mi tedy naznačovali, že bych mohl a že by mi to přineslo perspektivu. Protože samozřejmě ti, kteří tam byli, tak obvykle dostávali v uvozovkách lepší místa nebo nějaké výhody. Tak to jsem neměl."
Mons. Václav Slouk se narodil 8. září 1957 v Brně. Spolu se dvěma bratry vyrůstal v Hrušovanech u Brna. Jeho otec Václav byl dělník a jeho matka Jindřiška, rozená Hulatová, která se kvůli víře nemohla věnovat svému učitelskému povolání, pracovala jako účetní, vrátná nebo telefonistka. Rodiče vedli své děti k víře a k věrnosti svému svědomí. Václav byl vzorným žákem a později studentem. Aktivně se zapojoval do tehdejších, většinou propagandisticky laděných, soutěží a školu vždy výborně reprezentoval. O to větší šok způsobil vedení gymnázia, když v posledním ročníku oznámil, že si podá přihlášku do kněžského semináře v Litoměřicích. Přestože sám aktivně proti totalitnímu režimu u nás nevystupoval, jako duchovní pak na vlastní kůži zažil mnoho jeho patologických jevů. V rámci povinné základní vojenské služby ve slovenských Malackách byl například zařazen mezi skupinu morálně narušených, kam byli tehdy zařazováni právě faráři spolu s trestně stíhanými. A i když před sametovou revolucí patřil k takzvané oficiální církvi, vysloužil si víckrát zjednodušeně řečeno pokárání církevního tajemníka. V jednom případě například v souvislosti se Společenstvím svatého Gorazda a druhů, jehož pěveckému sboru poskytl jako kaplan u svatého Jakuba v Brně zázemí pro zkoušení liturgických zpěvů. Někteří členové společenství se kromě zpěvu podíleli i na protikomunistických aktivitách a jejich činnost byla tak režimu trnem v oku. Václav Slouk je děkanem brněnským, působí jako římskokatolický kněz a farář ve farnosti u kostela svatého Jiljí v Brně-Komárově a od roku 2002 je také kanovníkem Královské stoliční kapituly svatých Petra a Pavla v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
