Jan Slezák

„My jsme těžce nesli, že pro lidi jsme byli ti lumpové, kteří způsobili masakr na Národní třídě (17. listopadu 1989 – pozn. ed.). Což nebyla pravda. A pak jsme to začali říkat nahlas, protože jsme si to nechtěli nechat líbit. My jsme tam lidi neřezali do krve. To byly ‚červené barety‘, URNA (Útvar rychlého nasazení – pozn. ed.), kteří tam udělali uličku a tam řezali lidi, kteří tou uličkou museli procházet. Nehledě na to, že kluci, kteří tam zasahovali, byli tehdy u policie dva měsíce. Nastupovali prvního října, neměli ani základní výcvik. Takže jsme si říkali, že tohle si prostě nemůžeme nechat líbit. To se někomu hodilo, že to svede celé na pohotovák, protože ten má zakročit. Ale že tam zakročili kluci z místních oddělení, že tam zakročila URNA a tak dále, o tom už se moc nepsalo.“

„Říkali nám ‚mlátičky‘, pohotovák byl takhle vnímán, přestože když docházelo k nějakým brutálním zákrokům, byli to třeba stáťáci (příslušníci StB – pozn. ed.) v civilu nebo místní kluci. Jak jsem říkal, když se někdo dívá na dokumentární film nebo na autentické záběry, je třeba rozlišovat, jakým obuškem ti lidi dostávali. Jestli to byl bílý obušek, nebo černý. Pohotovák zasahoval s bílými obušky, všichni ostatní měli černé.“

„Vy jste nebyl nikdy v kůži policajta. Policajt se musí řídit zákony a musí se řídit rozkazy stejně jako na vojně. Už jsem to v rozhovorech zmiňoval. To říkali gestapáci taky, že se řídili zákony, a přitom zabíjeli lidi. My jsme nikoho nezabíjeli, ale museli jsme se řídit rozkazem a zákonem.“

Tazatel: „Jak se díváte dneska na svoje působení u pohotovostního pluku? Máte s tím nějaký morální problém? Je to něco, za co se třeba stydíte?“ JS: „Když jsem sem šel, přemýšlel jsem, jestli mi takovou otázku dáte. A sám jsem se na ni snažil odpovědět. Jestli bych dělal, co jsem dělal, kdybych věděl, co bude. A dělal. Protože bych nevěděl, co bude. A co se týká morálky… Ona je morálka a morálka, žejo. Jak bych to vyjádřil… Z hlediska morálky je to tak, že v té době nám to, co jsme dělali, nepřišlo nemorální. Asi takhle bych to vyjádřil.“

„Když jsme měli končit, zavolal si mě tehdejší velitel roty a zeptal se, jestli nechci zůstat na pohotováku (pohotovostním pluku SNB – pozn. ed.) jako zástupce velitele čety. Zeptal jsem se, co to znamená, a on říká: ‚Tohle, tohle, tohle… A jsou tady rychle byty.‘ Já byl tehdy čerstvě ženatý, takže jsem si řekl, že by bylo skvělé dostat byt – navíc v Praze, kde se na něj čekalo strašně dlouho. Tak jsem na to kývl. Protože ta představa, že budu někde šlapat chodník, mě tedy vůbec nebrala.“