Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumír Slavík (* 1952)

• narozen 5. ledna 1952 na pražských Vinohradech

• v letech 1972 až 1973 studoval práva

• po nedokončených studiích se stal zaměstnancem antikvariátu Dlážděná

• v únoru 1977 podepsal Chartu 77

• roku 1978 založil hudební skupinu Žabí hlen

• v roce 1983 založil hudební skupinu Big Romantic Pigs

• v roce 1988 přešel do antikvariátu v Karlově ulici

• v roce 1991 přešel do Pražské imaginace

• v roce 1993 napsal spolu s Vladimírem Zadrobílkem knihu Žabohlenění

• v roce 1995 přešel do antikvariátu Ztichlá klika, kde působil bezmála dvacet let

„Říkal jsem Magorovi, že jsem se ho někdy bál potkat, když měl své divoké období, a že jsem přecházel na druhý chodník. Říkal mi, že to sám před sebou taky někdy dělal.“

Bohumír Slavík se narodil 5. ledna 1952 do pražské rodiny, předci obou jeho rodičů byli pražští starousedlíci, dědeček z otcovy strany, Josef Slavík,  pracoval jako majordomus u prezidenta Masaryka a jako státní zaměstnanec dostal malý domek v ulici Na Pískách, tedy blízko Pražského hradu. Pamětníkův otec Bohumír Slavík si krátce po druhé světové válce vzal za ženu pozdější pamětníkovu matku Miluši, která pocházela ze Smíchova. Jejich syn Bohumír se narodil na Vinohradech a s touto čtvrtí je spojen i celý jeho život.

Uprostřed puberty zažil politické tání druhé poloviny šedesátých let a s tím spojené uvolněné společenské poměry. Oslovila ho zejména kulturní scéna, hudba, divadlo, literatura, film, vše, co tehdy neslo po letech komunistické cenzury znaky svobody a přinášelo radostnou změnu.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v Praze zastihla Bohumíra na Střední všeobecně vzdělávací škole Na Vítězné pláni, která se v roce 1969 připojila k vysokoškolským stávkám, což vedlo k personálním čistkám na škole. Invazí a následnou normalizací pro tehdy šestnáctiletého Bohumíra naděje na svobodnější život v Československu skončila, stejně jako pro jeho rodinu a pro celou zem. Přesto v něm bylo cosi, co ho přimělo hledat následná desetiletí svobodu v sobě samotném, a bylo jen přirozené, že při tom potkával lidi stejného založení. Pamětník to dnes komentuje poněkud lakonicky, když říká: „Já jsem si vždycky dělal, co jsem chtěl, bez ohledu na následky.“

Ale to, co je dnes přirozenou součástí života, vyžadovalo za totality odvahu i vnitřní vzdor, díky kterému pamětník pracně hledal skuliny mezi paragrafy týkajícími se pracovní a vojenské povinnosti.

Po maturitě chvíli nakládal kufry do letadel na ruzyňském letišti a potom, přitahován kulturou, začal pracovat v Památníku národního písemnictví, kde se poprvé profesně setkal s výtvarným uměním, a tím se zrodila celoživotní láska. Setkal se s Cyrilem Boudou, Jiřím Kolářem a jinými osobnostmi tehdejší výtvarné scény. Také začal psát poezii a propadl jí na celý život. Na krk mu ale nepříjemně dýchala vojna a on ve strachu z vojenské služby odešel studovat práva.

Kdybych já byl kráva, studoval bych práva…

Brzy se ale ukázalo, že právníkem v totalitním režimu Bohumír být nemůže. S veršíkem „Kdybych já byl kráva, studoval bych práva. Že je moje duše zdráva, nejsem kráva, čert vem práva“ z právnické fakulty odešel a táhlo ho to čím dál víc ke svobodnému světu výtvarného umění, který ho přijal do své náruče v Dlážděné č. 5. Antikvariát Dlážděná, dnes již legenda,  byl tehdy oficiálně prodejnou použitých knih a grafik a utajeně i místem setkávání, azylem umělců, intelektuálů a bláznů, kteří se nebyli ochotni vzdát své vnitřní svobody.

Sotva se Bohumír v Dlážděné ohřál, začal se znovu blížit vojenský odvod, a tak se sotva zapracovaný antikvárník dal do budovatelských služeb, aby na náhradní vojenské službě stavěl metro nejdřív jako kopáč a později jako figurant u geodetů. Byla to pro něho výhra, protože geodetickou tyč nosil na Jiřáku a domů to měl jako Vinohraďák skok. Posledních pět měsíců vojny ale musel podle tehdejších pravidel strávit přímo u armády, která ho poslala s nálepkou „letec“ do Pardubic, kde u lopaty, sbíječky a krumpáče stavěl „úly“, tedy úkryty letadel.

Návrat do civilu také znamenal návrat do Dlážděné, kde se potkal nejen se svou budoucí ženou, ale také s Vlastou Třešňákem, který dělal v antikvariátu uklízeče. Oddělení grafiky vedl Zbyněk Hejda, básník, překladatel, historik a spisovatel. Kultivovaný a vzdělaný muž měl na pamětníka velký vliv a stejně tak i společnost, která se u Zbyňka Hejdy v grafice scházela. Bohumír tak poznal blíže Jiřího Koláře, seznámil se s Ivanem Klímou nebo Ivanem Martinem Jirousem.

Magor za Hejdou chodil, když zrovna nebyl zavřený, ale nejvíc lidí začalo do Dlážděnky chodit po Chartě 77

Už před rokem 1977 neušel společenský ruch v antikvariátu a zejména v oddělení grafiky pozornosti Státní bezpečnosti, ale návštěvy, i když věděly nebo tušily, že ten pán opírající se několik hodin o futra s knihou vzhůru nohama není obyčejný zákazník, se tím příliš nevzrušovaly a spíše z toho měly legraci.

Jednoho dne se Bohumír dozvěděl z rozhlasu o jakési partě strašlivých lidí a jejich závadném prohlášení. Přeložil si to jako cosi, co musí okamžitě podepsat, a šel rovnou do Baráčnické rychty v Nerudovce, kde se scházela umělecká skupina Šafrán. Potkal tam Jiřího Pallase a Andreje Stankoviče, kterým podepsal prohlášení Charty 77.

Vlasta Třešňák podepsal Chartu 77 stejně jako Bohumír, jedním z prvních signatářů byl také Zbyněk Hejda, a represe, které proti signatářům komunistická moc rozpoutala, přišly téměř okamžitě. Zbyněk Hejda byl vyhozen z místa šéfa grafiky, ale nechtěl se dát zadarmo, a dokonce se se svým zaměstnavatelem, Národním podnikem Kniha, soudil. Bohumír vystupoval v jeho procesu jako svědek a dosvědčil, že Hejda není v antikvariátu nadbytečný, jak tvrdí zaměstnavatel. Všichni ale předem věděli, jak soud dopadne, a Hejda, který jako první začal do antikvariátu nakupovat dílo Vladimíra Boudníka, před svým odchodem navrhl za svého nástupce Bohumíra. Ten už byl v té době zkušeným odborníkem na grafiku a nejdříve spolu s Hejdou a po jeho odchodu už sám prodával pod svým jménem díla těch výtvarníků, kteří se ocitli na černém seznamu státní moci a nesměli sami své práce nabízet k prodeji. Pamětník tak prodával za sebe grafiky Nadi Plíškové nebo Karla Nepraše, ale i jiných umělců. Čím dál více se dostával do hledáčku Státní bezpečnosti, až ho nakonec oslovili přímo.

Sbalili mě rovnou na takzvaném zvyšování kvalifikace

Poprvé Bohumíra sebrali při profesních zkouškách, což bylo nějaké přezkoušení, po kterém bylo možné postoupit na lepší platovou třídu. Ten den měl tašku plnou materiálů Charty 77 a stačil ji odložit u své kolegyně, která čekala na přezkoušení. Estébák chtěl vědět, kdo vydává jaký undergroundový časopis, při pozdějších výsleších na Barťáku se vyptávali třeba na Vráťu Brabence, ovšem žádné očekávané odpovědi se jim ze strany Bohumíra nikdy nedostalo.

Pamětník dál pracoval v grafice, byl čím dál více obklopen lidmi z disentu, poznal se s Františkem „Čuňasem“ Stárkem. Zatímco v únoru roku 1977 podepsal Chartu 77, ten samý rok na podzim se oženil a rok nato přiložil polínko do ohně zájmu o svoji osobu tím, že založil Žabí hlen. Díky tomu do Dlážděnky začali přicházet další lidé. Karol Sidon, David Němec, Vráťa Brabenec, Vladimír Zadrobílek.

Bůh ví, co bude dnes Žabí hlen hrát. O repertoár se starají výhradně členové skupiny a prozřetelnost

Umělecké seskupení otevřené každému, kdo byl připraven vyjádřit jakkoliv svou svobodu a přitom se protnout se svobodami ostatních. V tomto smyslu byl Žabí hlen plný podobných osobností a nebylo divu, že se mu dostávalo pozornosti ze strany StB, hlavně po jejich vystoupeních na Jazzových dnech. Akusticko-výrazový pelmel, nepředvídatelnost, ochota jednotlivých vystupujících předvést co největší šílenost, to vše uvádělo represivní složky do pozoru, a kapela se tak jako jedna z mnoha dostala do článku Nová vlna se starým obsahem. Dehonestující text podepsaný smyšleným jménem Krýzl způsobil, že nemainstreamovým hudebním žánrům nastaly velmi těžké časy. Článek byl pouze startovním výstřelem, po kterém následovaly zákazy takového kalibru, že na dlouhý čas ukončily činnost alternativní hudební scény.

Žabí hlen se ani tak nepřestal scházet a jedním z míst, kde jeho členové mohli svobodně tvořit, byl ateliér  Aleše Veselého. Dnes již zesnulý malíř, grafik, výtvarník a sochař vystupoval v Žabím hlenu od samého začátku a s přáteli v ateliéru ve Středoklukách si užíval soudržnosti, jakou všichni znali z Dlážděnky. Legendární socha Kaddish jim k tomu byla dobrým společníkem. Občas Žabí hlen vystupoval na soukromých akcích, poslední vystoupení kapely se konalo díky Lence Zogatové v Brně  roku 1986.

Bohumír dál pracoval v grafice v Dlážděnce a první půlku osmdesátých let prožíval velmi těžce. Státní represivní moc vyvíjela velký tlak na odpůrce režimu, což byl každý, kdo chtěl žít po svém a neváhal to dát najevo.

Třeba Vlasta Třešňák zmizel jako skoro celý Šafrán – Hutka, Veit…

Mnoho lidí mizelo v emigraci a i Bohumír o ní nějaký čas uvažoval. Zároveň založil s postupujícím se rozpadem Žabího hlenu roku 1983 kapelu Big Romantic Pigs. Hráli big beat, hodně pili a v téže době se pamětník nakazil při banálním zákroku v nemocnici od kambodžského diplomata tuberkulózou asijského typu. Půl roku strávil ve Výzkumném ústavu tuberkulózy a respiračních chorob na Bulovce. Tuberkulóza je tak úporná, že se mu v roce 1991 vrátila a léčil se tentokrát na Vinohradech.

Po nemoci se vrátil znovu do Dlážděnky a druhá polovina osmdesátých let byla pro Bohumíra období ochuzené o vyemigrované přátele. Díky Lence Zogatové ale roku 1986 zažil legendární „černý“ koncert Nico.

Lenka nahlásila, že v hospodě v Kníničkách bude vystupovat zpěvačka z Jihlavy zpívající anglicky

Nico zpívala jako holka z Jihlavy načerno v Kníničkách. Ještě předtím se informace o koncertě rozšířily, Mendlák byl plný lidí dychtivých vidět ji a Lenka se snažila pustit tam jen ty, které dobře znala. Z Brna Nico odjela do Prahy a tam si střihla ještě jeden koncert.  Bohumír měl jižní Moravu a Brno rád a zavítal tam i na výstavu Adrieny Šimotové, výtvarnice, kterou dodnes velmi obdivuje a váží si jí.

Dál pracoval v grafice a poznal nové umělce; jako jeden z prvních rozpoznal talent Vladimíra Kokolii a vystavil jeho kresby ve výkladu antikvariátu. V roce 1988 z Dlážděnky odešel a vystřídal dva antikvariáty v Karlovce. Tam také zažil události roku 1989, a i když se mu nelíbilo, že nový režim netrestá a především neodstavuje komunisty z veřejných funkcí, změnu režimu samozřejmě vítal. Zároveň v roce 1991 přešel do nakladatelské prodejny Pražská imaginace. Nakladatelství patří Václavu Kadlecovi, vydavateli Bohumila Hrabala, a tak se i zde scházela výtečná společnost. Bohumil Hrabal sedával před krámem a pil pivo přímo ze džbánu a samozřejmě se tu rádi zastavili všichni, kteří chodívali do Dlážděnky.

V roce 1993 se spolu s Vladimírem Zadrobílkem ohlédli zpět a napsali knihu Žabohlenění aneb život v minulém čase, kterou vydalo nakladatelství Trigon. Není to nostalgické vzpomínání, ale hold všem, kteří v krušných dobách zůstali svobodní. Bohumírovy vzpomínky jsou zde doplněny jeho básněmi, texty a fotografiemi z jeho archivu stejně tak, jako texty a básněmi jeho přátel.

V roce 1995 Bohumír přešel po praktickém zániku Pražské imaginace do antikvariátu Ztichlá klika a jeho kolegou byl například Ivan Wernisch, majitelem antikvariátu byl Jan Placák. Častým návštěvníkem byl Ivan Martin Jirous a od té doby s ním Bohumíra pojilo silné a intenzivní přátelství. Pamětník byl svědkem i jeho těžkých období, během kterých Ivan Martin Jirous hodně pil, přesto o něm dodnes mluví jako o jednom z nejhodnějších a nejcitlivějších lidí, které v životě potkal. Sedávali spolu ve Ztichlé klice i ve smíchovské Oáze, hrávali spolu šachy a často jen mlčeli. Mluvili spolu ještě 8. listopadu 2011 a Bohumír netušil, že to bylo naposledy. Den nato Ivan Martin Jirous zemřel.

Dnes (2024) je Bohumír Slavík v penzi, žije se svou ženou stále na Vinohradech a má dvě dospělé děti, syna a dceru. Dcera Halka poměrně nedávno seděla s přáteli v hospodě, kde bylo také pár lidí z undergroundu, mezi nimi i Vráťa Brabenec, a ten jim řekl: „Co vy víte o muzice?!“ Halka mu na to odpověděla: „Tak bacha, já jsem dcera Žabího hlenu...!“